ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.49.2013.1
KSBR 39 INS 4769/2008
39 ICm 867/2011
sp. zn. 29 ICdo 49/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JOHNSON CONTROLS INTERNATIONAL, spol. s r. o. , se sídlem v Praze, Líbalova 2348/1, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 43871143, zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00, proti žalovanému Ing. Michalu Zámečníkovi , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka KORFIL a. s., zastoupenému Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 867/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KORFIL a. s. , se sídlem v Brně, Uzbecká 32, PSČ 625 00, identifikační číslo osoby 26899701, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 4769/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2013, č. j. 39 ICm 867/2011, 12 VSOL 111/2012-172 (KSBR 39 INS 4769/2008), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. září 2012, č. j. 39 ICm 867/2011-144, zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (JOHNSON CONTROLS INTERNATIONAL, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka KORFIL a. s.) vyloučení ve výroku specifikovaných movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.317,50 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
Výše uvedenému požadavku přitom dovolatel v projednávané věci nedostál. V dovolání datovaném 3. října 2013 není ohledně předpokladů jeho přípustnosti uvedeno (vyjma citace ustanovení §237 o. s. ř.) ničeho a k odstranění této vady pak nedošlo ani podáním datovaným 7. listopadu 2013, jímž dovolatel dále doplnil podané dovolání (obsah tohoto podání by byl ostatně pro posouzení, zda dovolatel požadavku, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, již právně bezcenný, neboť k doplnění dovolání došlo až po uplynutí lhůty k tomu určené – viz §241b odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání jsou pak právně bezvýznamná rovněž dovolací tvrzení, podle nichž odvolací soud „procesně pochybil, když žalobce neupozornil na odlišný právní pohled na platnost“ právních úkonů, na jejichž základě měl žalobce nabýt vlastnické právo ke sporným movitým věcem a v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. nevyzval žalobce, aby v tomto směru doplnil rozhodné skutečnosti, v důsledku čehož bylo rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobce zcela překvapivé. Jejich prostřednictvím totiž dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení, jež (s účinností od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu