ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.62.2015.1
KSPA 44 INS 17788/2012
44 ICm 1811/2013
sp. zn. 29 ICdo 62/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BANKRUPCY TRUSTEES v. o. s. , se sídlem v Ronově nad Doubravou, Zahradní 337, PSČ 538 42, identifikační číslo osoby 28978617, jako insolvenčního správce dlužníka D. K., zastoupeného JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, PSČ 140 00, proti žalovanému Ing. F. M., zastoupenému Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, o popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 ICm 1811/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. K. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 17788/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2015, č. j. 44 ICm 1811/2013, 104 VSPH 472/2014-62 (KSPA 44 INS 17788/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. dubna 2014, č. j. 44 ICm 1811/2013-41, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalovaný (Ing. F. M.) nemá za dlužníkem D. K. pohledávku č. 2 ve výši 59.000 Kč a zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku č. 2 i co do výše 45.320 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovující části výroku o věci samé, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“), ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že „dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny či je dovolací soud rozhodoval rozdílně“.
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva nebyly podle dovolatele dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nebo naopak jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně při řešení kterých otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. shodně důvody R 4/2014).
Takové údaje se ovšem z dovolání nepodávají, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, které konkrétní otázky procesního nebo hmotného práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem neřešené nebo dovolacím soudem rozdílně rozhodované, popřípadě při řešení kterých otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení takových otázek odvolacím soudem odchyluje.
Jen pro úplnost (bez zřetele k výše uvedenému) Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelem vytýkané vady řízení ani námitky, jež dovolatel vznáší proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. července 2015), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu