ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.75.2014.1
KSBR 39 INS 19832/2012
sp. zn. 29 NSČR 75/2014-A-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka SVP Bučovice s. r. o. , se sídlem v Bučovicích, Družstevní 184, PSČ 685 01, identifikační číslo osoby 18164358, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 19832/2012, o insolvenčním návrhu věřitele BioGas CZ s. r. o. , se sídlem v Plzni, Na Hačkách 598/5, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 26363178, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem, se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2014, č. j. KSBR 39 INS 19832/2012, 3 VSOL 1211/2013-A-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28. ledna 2013, č. j. KSBR 39 INS 19832/2012-A-18, Krajský soud v Brně (dále jen „ insolvenční soud “) zamítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel (BioGas CZ s. r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka BOSS engineering, spol. s r. o. (bod I. výrok) a rozhodl o nákladech insolvenční ho řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení §3, §97 odst. 3, §133, §136 a §143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a dále z ustanovení §37, §524 odst. 1 a §526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - dospěl po provedeném dokazování (osvědčování) k následujícím závěrům:
1/ Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) sp. zn. Rsp 2803/10, který nabyl právní moci dne 3. listopadu 2011, bylo dlužníku uloženo zaplatit insolvenčnímu navrhovateli peněžitou pohledávku (ve výši 3.185.885 Kč s příslušenstvím).
2/ Insolvenční navrhovatel osvědčil, že podle rozhodčího nálezu má za dlužníkem pohledávku po lhůtě splatnosti ve výši 3.065.885 Kč s příslušenstvím, pro kterou vede exekuci na majetek dlužníka. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. (správně sen. zn.) 29 NSČR 29/2009 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], nelze tuto pohledávku označit za spornou (za nedoloženou v intencích §105 insolvenčního zákona) jen proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu.
3/ Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 1. prosince 2011, kterou insolvenční navrhovatel (jako postupitel) postoupil J. B. (dále jen „J. B.“) [jako postupníku] část pohledávky přisouzené rozhodčím nálezem (dále jen „postupní smlouva“), je nesrozumitelným a neurčitým právním úkonem (a tedy absolutně neplatná dle §37 obč. zák.), neboť obsahuje rozdílné údaje o výši (části) postupované pohledávky (120.000 Kč jak tvrdí insolvenční navrhovatel nebo 200.000 Kč).
4/ Insolvenční navrhovatel v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by postoupení části pohledávky oznámil dlužníku.
5/ Insolvenční soud by nepovažoval J. B. za dalšího známého věřitele dlužníka, ani kdyby postupní smlouva byla platná. Bez zřetele k tomu, že k postoupení (části) pohledávky došlo více než 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení, nelze tímto způsobem naplnit požadavek mnohosti věřitelů dlužníka.
6/ Důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu tak je, že nebyl naplněn předpoklad mnohosti věřitelů dlužníka.
K odvolání insolvenčního navrhovatel e Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. března 2014, č. j. KSBR 39 INS 19832/2012, 3 VSOL 1211/2013-A-44, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud dále vyšel z toho, že insolvenční navrhovatel podáním datovaným 28. ledna 2013, podaným na poštu k přepravě na adresu dlužníka 10. února 2013, oznámil dlužníku, že část pohledávky přiznané rozhodčím nálezem (v rozsahu 120.000 Kč) postoupil J. B. Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že:
1/ K oznámení o postoupení pohledávky z 28. ledna 2013, odeslanému až 10. února 2013, nelze v odvolacím řízení přihlížet (§146 odst. 2 insolvenčního zákona). Nejde proto o situaci popisovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu - dále jen „R 61/2010“) a dlužník proto má k dispozici námitku neplatnosti postupní smlouvy.
2/ Postupní smlouva není neplatná podle §37 obč. zák., když z její formulace je nepochybné, že předmětem postoupení byla částka 120.000 Kč s příslušenstvím.
3/ Jen z toho, že insolvenční navrhovatel rozdělil pohledávku na dvě části, nelze dovozovat jeho snahu o umělé vytvoření podmínek stavu úpadku dlužníka. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011 [jde o usnesení uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 23].
4/ I kdyby dlužníku příslušelo právo dovolat se relativní neplatnosti postupní smlouvy (jež uplatňoval v odvolacím řízení), dosud neuvedl žádný konkrétní důvod relativní neplatnosti smlouvy dle §40a obč. zák.
5/ Jelikož se odvolací soud neztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že k pohledávce J. B. nelze v řízení přihlížet, odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu podle §219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že otázky hmotného a procesního práva, kterých se týká napadené rozhodnutí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny, „popřípadě byly vyřešeny odlišně“.
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu potvrdí a zaváže insolvenčního navrhovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení , případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že:
a/ Odvolací soud nesprávně uzavřel, že postupní smlouva je platná.
b/ Nelze rozdělit pohledávku jediného věřitele za účelem naplnění podmínky mnohosti věřitelů dlužníka v insolvenční m řízení.
c/ To, že postoupení pohledávky nebylo dlužníku oznámeno před zahájením insolvenční ho řízení, mělo být důvodem pro závěr, že pohledávka J. B. je sporná (že na něj nelze pohlížet jako na dalšího věřitele dlužníka). Oznámení o postoupení pohledávky učiněné v průběhu insolvenční ho řízení nemůže mít žádné právní následky. S přihlédnutím k §146 odst. 2 insolvenčního zákona pak nelze přihlížet k oznámení o postoupení pohledávky učiněnému (až) po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu.
d/ Dlužník má pochybnosti o správné dataci oznámení o postoupení pohledávky z 28. ledna 2013, se zřetelem k tomu, že podací lístek (o odeslání oznámení o postoupení pohledávky z 28. ledna 2013) je (až) z 10. února 2013.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V průběhu dovolacího řízení změnil dlužník obchodní firmu, což se projevilo v jeho označení v záhlaví tohoto usnesení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Usnesení, jímž odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu prvního o zamítnutí insolvenčního návrhu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, je usnesením, kterým se odvolací řízení končí.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že:
„Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe’ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Dovolatel vymezil přípustnost dovolání též argumentem, že otázky hmotného a procesního práva, „byly vyřešeny odlišně“ (rozuměj oproti rozhodování dovolacího soudu).
V dovolání však (posuzováno podle obsahu i v jiných jeho částech) neuvedl dovolatel žádný údaj, na jehož základě by bylo možné posuzovat, zda a se kterou judikaturou Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v rozporu. Tímto způsobem tedy dovolatel přípustnost dovolání řádně nevymezil (dovolací argumentace je pro tyto účely v popsané části právně bezcenná).
Zbývá určit, zda přípustnost dovolání zakládá námitka, že otázky hmotného a procesního práva, kterých se týká napadené rozhodnutí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny.
Potud Nejvyšší soud k dovolatelem otevřeným právním otázkám uvádí následující:
Ad a/ Platnost postupní smlouvy.
Dosavadní judikatorní výstupy své rozhodovací činnosti týkající se náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky shrnul Nejvyšší soud v R 61/2010 a následně i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněném pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V R 61/2010 Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že:
1/ Smlouva o postoupení pohledávky musí obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky.
2/ Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena.
3/ Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky.
V dotčeném ohledu tedy nejde o problematiku dovolacím soudem neřešenou (jak nesprávně tvrdí dovolatel). Napadené rozhodnutí je naopak souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ad b/ Rozdělení pohledávky.
Potud rovněž nejde o problematiku dovolacím soudem neřešenou (jak nesprávně tvrdí dovolatel). Již odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 52/2011, s nímž je jeho rozhodnutí plně v souladu.
Ad c/ Oznámení o postoupení pohledávky.
Potud je dovolací argumentace právně bezcenná, jelikož na dovolatelem kritizovaných závěrech napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud výslovně uzavřel, že k oznámení z 28. ledna 2013 v odvolacím řízení nepřihlíží).
Ad d/ Datace oznámení o postoupení pohledávky.
Potud je dovolací argumentace právně bezcenná z týchž příčin jako u Ad c/.
Nejvyšší soud tudíž odmítl dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. ledna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu