ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1005.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1005/2015 -51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného a o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 394/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 150/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 394/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. K. nebere do vazby.
IV. Dovolání obviněného M. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 8 T 150/2014 , byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na dobu osmi roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit VZP se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody za léčení poškozené částku 187.310 Kč.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 394/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. na upraveném skutkovém základě, že
„dne 23. 5. 2012 v 19:20 hod., přesto, že požil alkoholické nápoje, převzal na Vodní cestě V. v P. vedení malého plavidla Sea Ray 205 Sport, registrovaného na fmu Agile P., s. r. o., a v blízkosti B. m. začal s plavidlem kroužit a dělat osmičky, plavidlo vychyloval ze směru jízdy, vytvářel vlny, které plavidlem přeskakoval, přičemž z přídě plavidla přes pravý bort vypadla L. Z., která neseděla po dobu této riskantní jízdy ve vnitřním prostoru lodě na k tomu určeném místě, nýbrž mimo něj či stála, což obžalovaný viděl a nijak na to nereagoval, a v důsledku pádu do vody se dostala pod plavidlo, kde od lodního šroubu utrpěla rozsáhlé poranění, na jehož následky tentýž den po převozu do FN M. zemřela, když bezprostřední příčinou smrti byl úrazový šok, který se rozvinul v důsledku rozsáhlých krevních ztrát a rozsáhlých úrazových změn a smrt jmenované nastala v přímé příčinné souvislosti s předmětnou plavební nehodou, následně byl obviněný podroben orientační dechové zkoušce na přístroji Dräger, při níž bylo zjištěno, že požil alkohol, a dne 23. 5. 2012 ve 22:10 hod. ve FN B. mu byl mu odebrán vzorek krve, v němž byla zjištěna hodnota 0,88 g/kg alkoholu a uvedeným jednáním tak obžalovaný porušil důležitou povinnost stanovenou v §29 odst. 1 zák. č. 114/1995 Sb. o vnitrozemské plavbě platném do 31. 12. 2014, podle něhož vůdce plavidla je povinen učinit všechna potřebná opatření k odvrácení ohrožení lidského života a škody na majetku,“
uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to jej podle §143 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na dobu osmi roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost uhradit VZP, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody za léčení poškozené částku 187 310 Kč. Současně podle §256 trestního řádu zamítl odvolání státního zástupce.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním nejvyšší státní zástupce i obviněný.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného M. K. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. V dovolání uvedl, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že zaměstnáním nebo jinou činností se v případě znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity. Kromě řízení motorového vozidla se jedná i o jiné činnosti, k čemuž odkázal na rozhodnutí publikovaná pod číslem 1/1966 a číslem 13/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V předmětné věci obviněný podle nejvyššího státního zástupce řídil plavidlo, které je velikostí, výkonem a dalšími rozhodnými parametry srovnatelné s jakýmkoliv osobním motorovým vozidlem. Vzhledem k tomu, že jeho nesprávným provozem či řízením osobou pod vlivem návykové látky je možno ohrozit větší počet osob či způsobit újmu na zdraví ať již samotným pasažérům lodi nebo kolizí s dalšími plavidly či plavcům, je třeba řízení motorového plavidla posoudit jako činnost, která vyžaduje pozornost, pohotovost, maximální soustředěnost, rychlé reakce k tomu, aby byl zajištěn řádný průběh realizace těchto činností a nedošlo k ohrožení lidí nebo majetku. Současně vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že obviněný, byť řídil motorový člun poté, co požil cca 6 až 8 dvanáctistupňových piv, byl sice alkoholem z tohoto nápoje ovlivněn, avšak míra ovlivnění v rozhodné době nemusela být taková, aby bylo možno dojít k závěru, že jednání obviněného naplnilo i znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle závěrů znaleckého posudku z odvětví toxikologie měl obviněný v době nehody v krvi 1,22-1,45 g/kg alkoholu. Soud druhého stupně však sám vyhodnotil množství alkoholu v krvi obviněného v rozhodné době, a to na základě odlišných skutkových zjištění než znalkyně. S odkazem na §105 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §2 odst. 6 trestního řádu nejvyšší státní zástupce namítl, že o odborné otázce, jakou je stanovení hladiny alkoholu v rozhodné době, nemohl rozhodnout sám soud. Pokud odvolací soud dovodil, že obviněný vypil alkoholické nápoje v jiných časových okamžicích, měl v návaznosti na to zajistit doplnění či upřesnění znaleckého posudku, nikoli však vyslovovat odborné závěry samostatně, a to navíc zjevně nepřesně. Závěry odvolacího soudu jsou tak v extrémním rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru toxikologie. Podle nejvyššího státního zástupce mohl obviněný naplnit i všechny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 394/2014, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 8 T 150/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Obvodnímu soudu Pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. K. v dovolání uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněný uvedl, že odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování, avšak nikoliv pouze z iniciativy účastníků řízení, ale z iniciativy vlastní a v neprospěch obviněného. Přitom důkazní situace, jak ji vytvořil nalézací soud, k závěru o vině obviněného nestačila. Odvolací soud se tak podle obviněného stal pomocníkem obžaloby, což je zjevně postup, který soudu nepřísluší a je v rozporu s ústavní dělbou rolí v trestním řízení, a to bez ohledu na obsah §2 odst. 5 in fine trestního řádu. Z toho, že soud zastupoval do jisté míry obžalobu a obstarával důkazy v její prospěch, dovozuje obviněný i námitku vyloučení soudců pro podjatost danou vztahem k obžalobě. Obviněný dále namítl, že pokud odvolací soud nepovažoval skutková zjištění za přesvědčivá, měl napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vrátit a nikoliv dokazování doplňovat celou řadou dalších důkazů, na jejichž základě zásadním způsobem změnil skutková zjištění i jejich právní hodnocení. Takové rozhodnutí odvolacího soudu považuje obviněný za zcela překvapivé a v rozporu s právem na spravedlivý proces, což považuje za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Poukázal dále na to, že skutková věta ve výroku odvolacího soudu obsahuje i právní hodnocení, pokud hovoří o riskantním způsobu jízdy. Jde o jediný výraz, který by měl fakticky charakterizovat v obecné i právní rovině jednání obviněného. Závěr o riskantní jízdě přitom není podle obviněného podložen vůbec žádným důkazem ani dílčími skutkovými zjištěními o faktické povaze jízdy, zejména rychlosti a poloměru zatáček. Není zřejmé, zda se plavidlo sotva pohybovalo či jelo svou maximální rychlostí, ani jaký to mělo vliv na odstředivé síly působící na posádku lodi. Není patrné, proč je uvedená jízda charakterizována jako riskantní a proč by poškozená neměla za této jízdy v lodi stát, resp. proč by to obviněný jako vůdce plavidla neměl připustit. Riskantnost popisovaných manévrů je navíc rozdílná při různých rychlostech. Obviněný namítl, že způsob jeho jízdy nepředstavoval žádné riziko. Odkázal na videozáznam rekonstrukce jízdy v daném místě a se stejným člunem, který ke své obhajobě soudu předložil. Je zřejmé, že při tvrzených manévrech na osoby v lodi působí síly, které je strhávají dovnitř, nikoliv ven ze člunu. Poškozená proto nemohla v lodi stát tak dlouho, a pokud by měly manévry lodi vliv na její stabilitu, spadla by dovnitř lodě. S těmito námitkami se odvolací soud vůbec nevypořádal. Obviněný dále namítl, že postup, kdy si odvolací soud z vlastní iniciativy zajistil další důkazy a sám si je předložil, je v rozporu i s právním názorem Nejvyššího soudu prezentovaným v jeho usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 848/2010. Je-li vytýkané obstarávání důkazů nezákonné, jsou nezákonné i samotné důkazy, a proto chybí podklad pro závěr o vině obviněného. Podle obviněného rovněž není jeho jednání konkretizováno tak, aby jej bylo možné spojit příčinnou souvislostí s následkem, který nastal. Zcela byla pominuta otázka, do jaké míry si mohla poškozená způsobit smrtelné zranění sama tím, že za jízdy stála. S odkazem na současné znění §29 odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě obviněný namítl, že toto ustanovení nemá založit objektivní odpovědnost účastníka plavebního provozu a není přitom jasné, v čem je spatřován opak žádané přiměřené opatrnosti, kterou měl obviněný porušit.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí a aby byla věc vrácena státnímu zástupci. Současně požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu trestu, který byl uložen.
Obviněný se rovněž vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce. Uvedl, že tvrzení, že by mohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, považuje za dostatečně vyvrácené v prvostupňovém rozhodnutí nalézacího soudu. Podle skutkových závěrů soudů se nepodařilo prokázat, že by se obviněný v rozhodné době nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. V dovolání nejvyššího státního zástupce není uvedeno nic, žádný důkaz ani konkrétní svědecká výpověď, které by měly odstranit zásadní nejistotu ohledně toho, zda obviněný byl či nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost. V souladu se zásadou in dubio pro reo je vždy třeba dojít k závěru, že tento trestný čin obviněný nespáchal. Ohledně nejvyšším státním zástupcem uváděné hranice 1,00 g/kg alkoholu v krvi obviněný uvedl, že se vztahuje ke schopnosti bezpečně řídit motorové vozidlo, což ovšem plavidlo není. Způsob ovládání plavidel, jejich zatáčení, brzdění, akcelerace i další vlastnosti jsou natolik odlišné, že na ně nelze vztahovat podobnosti s motorovým vozidlem. Pro řízení plavidel navíc není předepsán striktní zákaz předchozí konzumace alkoholu. Z těchto důvodů považoval obviněný dovolání nejvyššího státního zástupce za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší státní zástupce i obviněný jsou podle §265d odst. 1 trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu. Dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatelé svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) trestního řádu, na něž je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Obviněný založil mimořádný opravný prostředek především na důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu . Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, známa již v původním řízení, a proto nebyla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný dovozoval své pochybnosti o nestrannosti odvolacího soudu z toho, že podle jeho mínění prováděl tento soud z vlastní iniciativy rozsáhlé dokazování v neprospěch obviněného, čímž se stal pomocníkem obžaloby a dostal se do rozporu s ústavní dělbou rolí v trestním řízení. Užitá dovolací argumentace sice zmíněnému důvodu dovolání odpovídá, ovšem jak Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, jedná se o námitku zcela zjevně neopodstatněnou.
Z hlediska uplatněného důvodu dovolání je totiž zjevné, že poměrně obsáhlé dokazování provedené odvolacím soudem bylo podmíněno především důkazními návrhy předloženými obhajobou až po rozhodnutí nalézacího soudu, kdy bylo třeba reagovat zejména na znalecké posudky Ing. Milana Raby a RNDr. Jiřího Fišera, CSc. Pokud obviněný poukazuje na výslech pěti svědků z řad vodních sportovců přítomných v místě události, nejednalo se o nepřípustnou vlastní iniciativu soudu směřující v neprospěch obviněného, nýbrž o akceptaci předchozího důkazního návrhu obžaloby (srov. č. l. 463). Odvolací soud k ní přistoupil plně v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5 trestního řádu a §2 odst. 6 trestního řádu poté, kdy skutková zjištění učiněná nalézacím soudem nepovažoval za dostatečně přesvědčivá (tedy vyvolávající dostatečné vnitřní přesvědčení o vině či nevině obviněného). Nejednalo se o důkazy apriorně svědčící v neprospěch obviněného, jelikož soud nemohl znát předem přesný obsah jejich výpovědí, ani jaké bude mít jejich následné hodnocení vliv na postavení obviněného. Konečně nelze souhlasit s obviněným ani v tom, že by na základě těchto výpovědí odvolací soud zásadním způsobem změnil rozhodná skutková zjištění zachycená ve skutkové větě výroku rozhodnutí obou soudů. Skutečnost, že obviněný s plavidlem kroužil a dělal osmičky, plavidlo vychyloval ze směru jízdy, vytvářel vlny, které s plavidlem přeskakoval, jakož i skutečnost, že poškozená L. Z. po dobu této riskantní jízdy stála, vyplývala již z výpovědí svědků vyslechnutých před nalézacím soudem (zejm. č. l. 527 až 530, 563). Ke změně skutkové věty tak došlo pouze v odkazu na právní předpis, v němž byla obviněnému uložena důležitá povinnost, již svým jednáním porušil. Vyhláška federálního ministerstva dopravy č. 344/1991 Sb., kterou se vydává Řád plavební bezpečnosti a na jejíž ustanovení odkazoval nalézací soud, je přitom prováděcím předpisem zákona č. 114/1995 Sb. o vnitrozemské plavbě, jejž považoval za rozhodný odvolací soud. Porovnáním rozhodnutí obou soudů je patrné, že se soudy odvolávaly na porušení v podstatě obsahově shodných povinností uložených uvedeným zákonem, resp. podrobněji - na základě zákona a v jeho mezích - rozvedených v citovaném podzákonném předpisu (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu a str. 8 rozsudku soudu odvolacího). Taková změna právního posouzení vztahující se k jednomu znaku skutkové podstaty nemohla být pro obviněného „zcela překvapivá“. Svým postupem proto odvolací soud nezavdal žádnou pochybnost, že by snad nemohl ve věci nestranně rozhodnout.
Obviněný i nejvyšší státní zástupce dále uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Ve vztahu k obviněnému je třeba uvést, že takto vymezenému dovolacímu důvodu užitá dovolací argumentace neodpovídala. Své námitky obviněný zaměřil vůči údajně nedostatečnému zjištění způsobu vedení plavidla v době nehody, zejména zjištění rychlosti motorového člunu či poloměru zatáček, respektive polemice s tím, zda lze jeho jízdu hodnotit jako riskantní. Pokud se obviněný okrajově zmiňuje o nesprávném posouzení zavinění či příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, činí tak výlučně v návaznosti na zpochybnění skutkových závěrů soudu a prezentaci vlastní verze skutkového děje. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak neodpovídala ani obecná argumentace založená na účelové citaci §29 odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě ve znění zákona č. 187/2014 Sb. (již srovnáním obsahu řádného opravného prostředku obviněného je zřejmé, že si je obhajoba vědoma zcela odlišného obsahu tohoto ustanovení ve znění dopadajícím na jednání obviněného, tedy ve znění účinném do 31. 12. 2014), neboť k takovému právnímu posouzení ze strany soudů nedošlo, a proto nemohlo být ani nesprávné. Lze tedy konstatovat, že námitky obviněného ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž on se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Obviněný tím pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
K právnímu posouzení činu obviněného jakožto přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku musí Nejvyšší soud doplnit, že obecně se takového činu dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona . Podle zjištění odvolacího soudu se obviněný po požití alkoholických nápojů ujal vedení motorového člunu, s nímž bez jakékoliv vnější příčiny vyžadující jeho reakci (podle Nejvyššího soudu lze těžko hledat jiný motiv pro jeho jednání, než logicky se nabízející předvádění se), bez předchozího upozornění ostatních osob na palubě a bez přijetí jakýchkoliv adekvátních opatření k zajištění jejich bezpečnosti, začal kroužit a dělat osmičky, vychylovat člun ze směru jízdy, vytvářet vlny, které přeskakoval, v důsledku čehož došlo k vypadnutí poškozené nacházející se na přídi plavidla, která po celou dobu této riskantní jízdy neseděla ve vnitřním prostoru lodě na k tomu určeném místě, nýbrž mimo něj, či stála, což obviněný viděl a nijak na to nereagoval, kdy v důsledku jejího pádu do vody se dostala pod plavidlo a do kontaktu s lodním šroubem, čímž utrpěla rozsáhlá poranění, kterým později podlehla. Z hlediska právního posouzení tím obviněný podle odvolacího soudu porušil povinnost uloženou mu jako vůdci plavidla v §29 odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě ve znění účinném do 31. 12. 2014 ( vůdce plavidla je povinen učinit všechna potřebná opatření k odvrácení ohrožení lidského života a škody na majetku. K odvrácení bezprostředně hrozícího nebezpečí je oprávněn učinit všechna opatření, která okolnosti vyžadují, a to i taková, kterými se odchýlí od pravidel provozu na vodní cestě ). Pokud odvolací soud (shodně jako soud nalézací) kvalifikoval tento čin jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, rozhodně se nedopustil pochybení v neprospěch obviněného.
Obiter dictum - vzhledem k absenci odpovídajících námitek v dovolání nejvyššího státního zástupce - Nejvyšší soud dodává, že popsanému jednání by odpovídala spíše právní kvalifikace přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jehož se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony. Sám odvolací soud hodnotil chování obviněného jako riskantní a nezodpovědné. Nejenže v rozporu se svými povinnostmi neučinil žádná opatření k odvrácení nebezpečí, nýbrž riziko ohrožení lidského života přímo sám svým jednáním vyvolal, a to nejen ve vztahu k poškozené, ale i k dalším osobám nacházejícím se na řece. Nalézací soud dokonce počínání obviněného hodnotil jako zcela bezohledné k bezpečnosti osob na plavidle, kdy obviněný neučinil žádná opatření k zajištění bezpečnosti a skutečnost, že může dojít k vypadnutí s tragickými následky, zcela ignoroval či bezdůvodně spoléhal, že díky náhodě k takové události nedojde. Jeho jednání srovnal s řízením automobilu pod vlivem alkoholu, nepřiměřenou rychlostí a bez respektování přednosti v jízdě, při němž způsobí nehodu se smrtelnými následky. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že obecně formulovaná povinnost v §29 zákona o vnitrozemské plavbě ve znění do 31. 12. 2014 se v konkrétním případě rozpadala na řadu dílčích povinností v návaznosti na vývoj situace. Před započetím zamýšlených manévrů měl obviněný zejména povinnost zajistit bezpečné rozmístění osob na plavidle, jejich bezpečné usazení, adekvátní poučení o nutnosti se během jízdy držet či se jinak zajistit proti případným pádům ať už do lodi nebo mimo ni, příp. o hrozících rizicích v případě vypadnutí z lodi. Během provádění osmiček měl minimálně povinnost reagovat na změny usazení či stability osob. Nic z toho však obviněný neučinil.
Především je ovšem třeba zdůraznit, že obviněný se jednání dopustil poté, co požil větší množství alkoholu. Podle orientačních dechových zkoušek provedených bezprostředně po tragické nehodě přístrojem Dräger byly obviněnému naměřeny hodnoty ve 20:11 hodin 1,41 ‰ alkoholu, ve 20:16 hodin 1,28 ‰ alkoholu a ve 20:21 hodin 1,22 ‰ alkoholu (č. l. 438). Odběrem vzorku krve ve 22:10 hodin téhož dne byla obviněnému naměřena hodnota 0,88 g/kg alkoholu (č. l. 440). Podle závěru odvolacího soudu požil obviněný před nehodou 6 až 8 dvanáctistupňových piv a jeho stav se pohyboval někde kolem hranice vylučující bezpečné ovládání motorové lodě. V této souvislosti se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s názorem obhajoby a některých vyslechnutých znalců, který oba ve věci rozhodující soudy v podstatě nekriticky převzaly, že by snad pro vůdce plavidla neplatil „striktní“ zákaz vedení plavidla ve stavu ovlivnění alkoholem, zvláště v případě vedení motorového člunu s výkonem motoru ve stovkách koňských sil obsazeného pěti osobami. Takový „striktní“ zákaz vyplýval pro obviněného jako vůdce plavidla z §16 odst. 1 zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, ve spojení s §43 odst. 3 písm. b) zákona o vnitrozemské plavbě, ve znění účinném do 31. 12. 2014 [obdobně srov. nyní účinné znění §43 odst. 3 písm. c) bod 1. citovaného zákona]. Podle této úpravy nesmí osoba, která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním. Takovou činností je i vedení nebo obsluhování plavidla vůdcem plavidla nebo jiným členem posádky. Správní sankcí za porušení zákazu je uložení pokuty do 100.000 Kč [§43 odst. 7 písm. c) zákona o vnitrozemské plavbě ve znění účinném do 31. 12. 2014, resp. §43 odst. 15 písm. c) v nyní účinném znění] a zákaz činnosti do dvou let [§43 odst. 8 zákona o vnitrozemské plavbě ve znění účinném do 31. 12. 2014, resp. §43 odst. 16 v nyní účinném znění]. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle §9 odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě ve znění do 31. 12. 2014 se plavidlem rozuměla loď, malé plavidlo, plovoucí stroj, plovoucí zařízení a jiné ovladatelné plovoucí těleso (nyní srov. §9 odst. 4 citovaného zákona).
Obviněný tedy svým jednáním hrubě porušil více důležitých povinností uložených mu zákony upravujícími bezpečnost vodní dopravy. Při svých neuvážených manévrech s lodí neměl spoléhat na to, že nikdo z lodi nevypadne, naopak měl povinnost takovému riziku předejít. Je zjevné, že při zjištěném způsobu vedení motorového člunu vzniká řada různými směry na cestující působících kinetických sil, nejen souvisejících se zrychlováním a zpomalováním plavidla, jeho zatáčením ze strany na stranu či jeho podélnými a příčnými náklony, ale i s najížděním na vlny a následným propadem lodi za vlnou. Takový způsob vedení plavidla je vzhledem k nepředvídatelnosti vzájemného působení uvedených sil - jejich sčítání nebo naopak vyrušení - pro cestující těžko předvídatelný z hlediska udržení jejich stability, a proto je případné vypadnutí z lodi pouze dílem náhody. Tím spíš, pokud byly všechny zúčastněné osoby více či méně pod vlivem alkoholu. Obviněný měl vědět, že v případě vypadnutí osoby nacházející se v přední části lodi do vody, může velmi pravděpodobně dojít k jejímu kontaktu s lodním šroubem. Rovněž měl vědět, jak je takový kontakt pro člověka nebezpečný. Obviněný přitom sám sebe označil za zkušeného vůdce plavidla, který s tímto motorovým člunem jezdil po dobu dvou let každý den, deset hodin denně. Přísnější právní kvalifikace, než kterou použily soudy, by proto byla spíše namístě. Na postavení obviněného nicméně nemůže mít tato výhrada Nejvyššího soudu žádný vliv.
N ejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V jeho rámci s poukazem na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry odvolacího soudu ohledně míry ovlivnění obviněného alkoholem v době nehody relevantně namítl, že jednání obviněného mohlo naplnit i znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Protože Nejvyšší soud v tomto případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Nejvyšší soud k tomu odkazuje na vnitřně rozporné závěry odvolacího soudu ohledně míry ovlivnění obviněného alkoholem v době nehody. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v jedné větě rozvádí vlastní úvahy opírající se o časy proplouvání předmětného plavidla plavební komorou, v důsledku nichž redukuje závěry znalkyně Ing. Ivany Černé z doplněného znaleckého posudku ze dne 12. 1. 2015 o hladině alkoholu v krvi obviněného v době nehody v rozmezí 1,04 - 1,27 g/kg, ke kterým dospěla na základě výpočtů kalkulujících s tím, že obviněný vypil pouze čtyři piva (srov. č. l. 702 až 712), aby v následující větě uzavřel, že obviněný řídil motorový člun poté, co požil cca šest až osm dvanáctistupňových piv. Ve vztahu k výpovědi obviněného na jedné straně dospívá k závěru, že obviněný bagatelizuje množství vypitých piv, když uvádí, že vypil čtyři (č. l. 643), současně však ukládá uvedené znalkyni, aby míru ovlivnění alkoholem vypočítala přesně podle množstevních a časových údajů uváděných samotným obviněným (č. l. 645). Závěry odvolacího soudu učiněné na základě takto nekonzistentních úvah nemohou obstát.
Bude třeba, aby odvolací soud nejprve zhodnotil, zda lze výpověď obviněného v této otázce považovat za věrohodnou (přestože v mnoha jiných bodech byla jeho účelová obhajoba vyvrácena), a potom z ní vycházet, nebo za nevěrohodnou (jelikož obviněný množství vypitého alkoholu bagatelizuje a jeho údaje jsou zásadně zpochybněné znaleckým posudkem Ing. Černé), a potom z ní nevycházet. V úzké návaznosti na zde řečené bude třeba posoudit i jeho údaje časové. K takové úvaze lze využít i výpovědi svědků M. H. a P. S. pouze s vědomím existence záznamu o dechové zkoušce na alkohol svědka M. H. založený na č. l. 438, z něhož je patrné, že rovněž tito svědci množství vypitého alkoholu zlehčují. Ať už bude postoj odvolacího soudu k výpovědi obviněného jakýkoliv, nemůže do svých následných úvah dále nezahrnout výsledky orientačních dechových zkoušek provedených přístrojem Dräger u obviněného (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1430/2014). Závěry o míře ovlivnění obviněného alkoholem budou muset být podloženy doplněním znaleckého posudku či výslechem znalkyně Ing. Černé, která stanoví míru alkoholemie na podkladě výsledků orientační dechové zkoušky a časového odstupu a výsledku lékařského vyšetření, bez zřetele na množstevní a časové údaje, uváděné obviněným. Teprve za dodržení nastíněného postupu bude možné dospět ke stabilizovaným a přesvědčivým závěrům ohledně míry ovlivnění obviněného alkoholem v době nehody. Až zjištěný skutkový stav bude moci odvolací soud právně posoudit z hlediska v úvahu připadajícího přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Hypotetické úvahy Nejvyššího soudu o eventuální právní kvalifikaci dosud nezjištěného skutku by nebyly v tuto chvíli případné.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , uplatnil jej nejvyšší státní zástupce výlučně v návaznosti na předchozí dovolací důvod, a proto lze s odkazem na výše uvedené výklady konstatovat, že odvolací soud pochybil, pokud odvolání státního zástupce bez dalšího zamítl.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 394/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Jelikož se na obviněném v době rozhodnutí vykonával trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zrušil, rozhodl Nejvyšší soud zároveň podle §265 l odst. 4 trestního řádu o vazbě obviněného. Protože neshledal žádný z důvodů vazby, rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere.
Konečně vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu