ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1430.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1430/2014 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2014, č. j. 8 To 236/2014-58, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 16/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2014, č. j. 8 To 236/2014-58.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2014, č. j. 2 T 16/2014-48 , byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Obviněný byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil podle skutkových zjištění okresního soudu způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 5. 2014, č. j. 8 To 236/2014-58 , jímž podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §222 odst. 2 tř. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní věc obviněného vedenou na podkladě návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Klatovech ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. ZK 30/2014, pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný měl dopustit tím, že
dne 19. 12. 2013 od 23.40 do 23.55 hodin řídil osobní automobil značky Škoda Forman RZ ... z H. do P. a dále na polní cestu směrem na S., okres K., kde byl dostižen hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR Horažďovice, přitom před jízdou pil alkoholické nápoje a dechovou zkouškou v 00.01 hodin byla zjištěna hladina 1,60 promile, v 00.14 ve výši 1,80 promile a v době odběru krve v 01.15 hodin měl v krvi 1,62 g/kg alkoholu,
postoupil Městskému úřadu Horažďovice, neboť skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“). Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S poukazem na ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že se obviněný v době, kdy řídil motorové vozidlo, nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti.
Podotkl, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z opakovaných dechových zkoušek, které bezprostředně po jízdě prokázaly v jeho dechu 1,6 ‰ a 1,8 ‰ alkoholu, a z odběru krve, byť provedeného cca 80 minut po zastavení vozidla. Poukázal na výpověď obviněného z hlavního líčení, ve které uvedl, že vypil asi deset až dvanáct piv, dále na výpověď zasahujících policistů, kteří jízdu obviněného popsali tak, že kličkoval, vymetal „pangejty“ a několikrát dostal smyk v zatáčkách. Zasahující policista M. M. popsal chování obviněného jako zmatené, byl opilý, chvíli se smál, nevěděl, oč se jedná, posléze se orientoval. Dovolatel zmínil i protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem obsahující údaje, že obviněný měl překrvené spojivky, byl nejistý při chůzi, pokus prst – nos byl nepřesný, dech obviněného páchl a Romberg III i zkouška předklon – záklon byly pozitivní.
Nejvyšší státní zástupce usoudil, že odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z názoru obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1098/2011. Poukázal však na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 864/2011, v němž bylo konstatováno, že na stav vylučující způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, jenž podmiňuje trestní odpovědnost pachatele podle ustanovení §274 tr. zákoníku, lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost dovodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit jednotlivě i v souhrnu.
Zastává proto názor, že v posuzované věci skutkové okolnosti prokazují, že obviněný řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Pokud krajský soud dovodil závěr jiný, pochybil v právním posouzení skutku. Navíc namítá, že absence odvolání státního zástupce nebránila odvolacímu soudu vázanému zásadou zákazu reformace in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. v provedení dalších důkazů.
Nejvyšší státní zástupce dále naznal, že pokud odvolací soud považoval dokazování před soudem prvního stupně za neúplné, mohl je odpovídajícím způsobem sám doplnit nebo doplnění dokazování uložit soudu prvního stupně (např. výslechem obviněného, obsluhy a návštěvníků baru k bližšímu objasnění množství a druhu alkoholických nápojů požitých obviněným a k době jejich konzumování, či si vyžádáním odborného vyjádření či znaleckého posudku k přepočtu hladiny alkoholu v krvi obviněného v době jízdy a k vyjádření, zda se v té době jednalo o fázi vstřebávací nebo vylučovací). V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005.
Usoudil, že pokud by nedošlo k doplnění dokazování v nastíněném směru, bylo by možné doplnění výroku o vině o skutkové okolnosti charakterizující znak daného trestného činu, a to stav vylučující způsobilost. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, jakož i další (tj. usnesení sp. zn. 3 Tdo 687/2006, sp. zn. 8 Tdo 860/2007, sp. zn. 8 Tdo 183/2010, sp. zn. 3 Tdo 556/2011 a nejnověji na usnesení ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 206/2014).
Případné doplnění dokazování odvolacím soudem by podle náhledu nejvyššího státního zástupce nevedlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť by jím soud neměnil rozsah ani závažnost trestné činnosti, nezpřísnil právní kvalifikaci ani uložený trest. Soud vytýkanou vadu mohl odstranit tím, že by provedl dokazování v rozsahu, který považoval za potřebný, a na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, by sám znovu rozhodl o vině obviněného. Doplnění rozhodných důkazů by pro obviněného nemohlo být ani tzv. překvapivým rozhodnutím, právě se zřetelem k tomu, že konkrétní skutková zjištění odůvodňující právní kvalifikaci použitou soudem prvého stupně již byla učiněna tímto soudem a v rámci odvolacího řízení by nebyla k tíži obviněného jakkoli měněna či doplňována.
Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo podle dovolatele rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soud odvolací měl akceptovat rozsudek prvostupňového soudu jako správný, neboť na podkladě učiněných skutkových zjištění bylo možné konstatovat naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 To 236/2014, jakož i zrušil případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný, jemuž byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce doručen dne 15. 8. 2014, se k podanému mimořádnému opravnému prostředku nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Protože skutečnosti uplatňované nejvyšším státním zástupcem v jeho dovolání nesvědčí závěru, že by o uvedeném mimořádném opravném prostředku mělo být rozhodnuto způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k poznatku o jeho důvodnosti.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu plyne, že tento soud se ve své podstatně ztotožnil se skutkovým zjištěním okresního soudu v jeho základu, tedy v tom, že vozidlo zn. Škoda Forman RZ ... v inkriminované době skutečně řídil obviněný M. S., který tak činil po předchozím požití alkoholických nápojů a v důsledku toho v podnapilém stavu. Zásadní skutečností, pro kterou podle krajského soudu nemohl odvoláním napadený odsuzující rozsudek soudu prvního stupně obstát, bylo nedostatečné vyjádření znaku vykonávání této činnosti obviněným ve stavu vylučujícím způsobilost k jejímu bezpečnému provádění .
Naplnění tohoto znaku, resp. i jeho vyjádření v popise skutku v enunciátu rozhodnutí nalézacího soudu, zpochybnil odvolací soud ve své podstatě dvěma skutečnostmi, a to tím, že:
· poznatek nabytý na základě hlídkou policie provedené dechové zkoušky přístrojem Dräger je nezbytné pokládat za pouhou indicii a nikoli důkaz, na jehož základě by závěr o vině obviněného mohl být konstruován, a rovněž tím, že
· skutkové zjištění získané na základě následně provedeného rozboru krve obviněného, tj. jejího vyšetření metodou plynové chromatografie, nemá přímou souvislost s ovlivněním obviněného alkoholem v době jeho jízdy.
Uvedená konstatování vedla odvolací soud k závěru, že přes dílčí poznatky obsažené v dalších důkazech (svědeckých výpovědí policistů o způsobu jízdy obviněného, poznatky z vyšetření obviněného lékařem), nelze vyloučit, že obviněný „byl sice ve stavu podnapilosti, avšak v době jízdy nedosáhla hladina alkoholu v krvi ani na 0,8 promile, ani na vyšší hladinu – 1.00 promile v době řízení“.
Protože výsledky případného doplnění dokazování, které by bylo způsobilé takovou pochybnost odstranit, nelze v důsledku zákazu reformace in peius promítnout do nově vydaného rozhodnutí ( „... ani nemohl sám po zvažovaném doplnění dokazování v naznačeném směru rozhodnout opětovně o vině obviněného dokladované novým údajem o hladině alkoholu v krvi obviněného v době jízdy“ ), přistoupil odvolací soud na podkladě podaného odvolání pro existenci odvoláním nevytýkané vady ke zrušení napadeného rozsudku podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a k postoupení věci (z důvodu §222 odst. 2 tr. ř.) Městskému úřadu Horažďovice.
Byť argumentaci odvolacího soudu nelze upřít částečnou důvodnost (viz níže), z jejího celkového vyznění se nelze ubránit dojmu, že k posouzení věci přistoupil uvedený soud poněkud destruktivním způsobem, s nímž naložil s důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně založil svůj odsuzující verdikt. Rovněž tak příliš kriticky přistoupil k vyhodnocení popisu skutku soudem prvního stupně a dovodil (i v důsledku odlišného náhledu na otázku průkaznosti a procesní využitelnosti důkazů) neadekvátní závěr o tom, že tento popis neumožňuje vyslovení trestně právní odpovědnosti obviněného. Konečně je nezbytné konstatovat, že pochybil i v hodnocení možnosti nápravy jím pociťovaného nedostatku rozsudku soudu prvního stupně, když vyslovil nepřípadné závěry stran procesní překážky v podobě principu zákazu reformace in peius uplatňujícího se v posuzované věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ve věci obviněného dán tím, že za nesprávný je třeba pokládat právní závěr odvolacího soudu, že skutek popsaný v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně nelze podřadit pod znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zák. Byť si lze představit výstižnější vyjádření jeho zákonných znaků, včetně přesnějších údajů (vzešlých z případného dalšího odborného dokazování) ohledně ovlivnění obviněného alkoholem v době jízdy s vozidlem, nelze se ztotožnit s hodnocením odvolacího soudu, že skutek popsaný ve výroku již výše citovaným způsobem neodráží znaky přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z údaje, že obviněný „dne 19. 12. 2013 od 23.40 do 23.55 hodin řídil osobní automobil značky Škoda Forman RZ ... z H. do P. a dále na polní cestu směrem na S., okres K.“ , ač „před jízdou pil alkoholické nápoje“, přičemž v bezprostřední časové návaznosti provedenou „dechovou zkouškou v 00.01 hodin byla zjištěna hladina 1,60 promile, v 00.14 (hodin) ve výši 1,80 promile“ , lze plně dovodit ovlivnění obviněného alkoholickými nápoji v době jízdy.
Tuto skutečnost ostatně nezpochybňuje ani soud odvolací. Rozdíl mezi oběma soudy v náhledu na věc spočívá v tom, že oproti závěrům soudu prvního stupně, jenž pokládal svůj popis činu obviněného za dostačující pro následnou subsumpci pod zákonná ustanovení přečinu, jímž ho uznal vinným (tj. včetně vyjádření znaku stavu vylučujícího způsobilost ), odvolací soud uvedená vyjádření pokládá za nedostatečná. Přitom lze usuzovat, že tak činí zejména proto, že odmítá přiznat povahu usvědčujícího důkazu výsledku dechové zkoušky provedené na přístroji Dräger, zachycené v podobě listinného důkazu na č. l. 14 a č. l. 15. Z dovozované nezpůsobilosti prokázané takto provedenou zkouškou ovlivnění obviněného alkoholem v jeho krvi v době jízdy v rozsahu nejméně 1,00 promile, případně 0,8 promile , činí odvolací soud závěr, o nenaplněnosti výše uvedeného zákonného znaku, tj. stavu vylučujícího způsobilost předvídaného ustanovením §274 odst. 1 tr. zákoníku .
Přestože se lze s odvolacím soudem ztotožnit v tom, že popis skutku měl výstižněji vyjádřit právní závěr soudu nalézacího, že obviněný se v době jízdy nacházel ve stavu vylučujícího způsobilost , např. tím, že by byla uvedena zjištěná hladina alkoholu v jeho krvi v době jízdy, či takové jeho projevy při řízení vozidla, které by o existenci tohoto stavu svědčily, a přestože je nezbytné přiznat, že zjištění učiněné na základě metody plynové chromatografie – pro časový odstup – neodráží hladinu alkoholu v krvi obviněného v rozhodné době, tj. v době jízdy, nelze se s ním ztotožnit v otázce celkového posouzení věci a tím ani ve způsobu rozhodnutí o odvolání obviněného.
Při posuzování správnosti odvolacím soudem dovozeného závěru vyšel Nejvyšší soud z následujících skutečností:
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Podle ustanovení §130 tr. zákoníku se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Zaměstnáním nebo jinou činností ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství návykové látky je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §274 tr. zákoníku, poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. 1/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.
Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Jak bylo zevrubně vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007 (rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu.
Právní závěr vyslovený soudem druhého stupně v posuzované věci Nejvyšší soud nesdílí. Neobstojí přístup odvolacího soudu znevažující výsledek dechové zkoušky pro posouzení uvedené (v dané věci klíčové) skutkové a následně právní otázky. Krajský soud výsledky dechových zkoušek nezpochybnil věcně, toliko bez adekvátních podkladů a odůvodnění konstatoval, že neodrážejí hladinu alkoholu v krvi obviněného, a vlastně tak neosvědčují míru jeho ovlivnění alkoholem, resp. míru snížení jeho schopností ovládat motorové vozidlo.
Takový přístup k dechové zkoušce a jejímu výsledku nelze akceptovat. Soudní praxe opakovaně konstatovala: „V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledkem je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 574/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 586/2010).
K provedené dechové zkoušce je třeba dodat, že byla provedena opakovaně, a to na přístroji, jehož kalibrace v době nedlouho předcházející jeho užití je spisovým materiálem prokázána (viz č. l. 16 – 19). Její výsledky nelze pokládat za rozporné s popisem projevů obviněného v dalších důkazech uváděných soudem prvního stupně (výpovědi svědků, lékařské vyšetření), které rovněž svědčí o jeho ovlivnění alkoholickými nápoji, které ostatně obviněný nepopírá (jeho obhajoba je založena na tvrzení, že vozidlo neřídil). Současně je třeba dodat, že výsledky zkoušky svědčí i o míře ovlivnění obviněného alkoholem. Požití alkoholických nápojů obviněným v době před jízdou (alternativa jejich požití poté není uplatněna a ani nepřichází v úvahu pro zajištění obviněného příslušníky policie) je navíc prokázáno nezpochybněnou zkouškou provedenou metodou plynové chromatografie, z níž vyplynulo, že obviněný v době odběru krve v 01.15 hodin měl v krvi 1,62 g/kg alkoholu. Za daného stavu dovozování skutkového závěru, že obviněný „byl sice ve stavu podnapilosti, avšak v době jízdy nedosáhla hladina alkoholu v krvi ani na 0,8 promile, ani na vyšší hladinu – 1.00 promile“ ze strany odvolacího soudu se jeví soudu dovolacímu jako zcela nepřípadné, stejně jako dovozování závěru, že v případě „kličkování vozidla, nelze vyloučit, že to byla taktika obviněného, aby nebyl služebním vozidlem předstižen“. Takovou interpretaci důkazů – svědeckých výpovědí odvolacím soudem (ostatně důkazů uvedeným soudem opětovně neprovedených – viz protokol o neveřejném zasedání na č. l. 56) je nezbytné pokládat za porušující znění §267 odst. 3 tr. ř. (proto, že závěr o vině obviněného založil soud prvního stupně i na výpovědích policistů – str. 3 rozsudku, kteří „jednoznačně popsaly způsob jízdy obviněného“ ) a neodpovídající jejich obsahu, neboť nevyjadřuje plně veškeré aspekty jízdy obviněného. Kličkování obviněného s vozidlem sice mohlo být motivováno jeho snahou uniknout zadržení pronásledující ho hlídkou policie, avšak mimo těchto manévrů nelze přehlížet, že při jízdě „vymetal pangejty ze strany na stranu, několikrát dostal smyk v zatáčkách“ (svědek Z. Z., č. l. 42), aby nakonec „dostal smyk s vozidlem a otočil se o 180 stupňů“ (svědek M. M. č. l. 39).
Ve shodě např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1099/2014, lze konstatovat, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák. (nyní §274 odst. 1 tr. zákoníku) též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.
V kontextu všech skutečností svědčících v neprospěch obviněného je proto řešení zaujaté soudem odvolacím pro soud dovolací neakceptovatelné.
Měl-li však odvolací soud za to, že odsuzující výrok je podmíněn zpřesněním skutkových závěrů, které by přesvědčivěji doložily existenci stavu předpokládaného ustanovením §274 tr. zákoníku, pak takové zpřesnění, i cestou dílčího doplnění dokazování, mohl učinit. Nejvyšší soud totiž ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce neshledává správnými ty závěry odvolacího soudu, které prezentoval ve svém rozhodnutí s oporou o projev důsledků zákazu reformace in peius.
Z hlediska uplatňujícího se principu zákazu reformationis in peius je žádoucí uvést, že byť skutkový základ pro právní kvalifikaci činu pachatele má zásadě odrážet popis skutku v enunciátu rozhodnutí, stylizační neobratnost či částečná nedostatečnost projevující se ve způsobu vyjádření skutku (tj. reálného děje) v této části rozhodnutí nemůže mít bez dalšího za následek závěr, že nejsou splněny procesní podmínky pro vyslovení viny obviněného trestným činem.
Při zvažování otázky úplnosti vyjádření skutkových okolností rozhodných pro právní posouzení skutku v odvoláním napadeném rozsudku nelze izolovaně přihlížet jen k popisu skutku obsaženému v tzv. skutkové větě výroku o vině. Zohledňovat je třeba i ta skutková zjištění, která příslušný soud uvede v odůvodnění rozsudku. Míněna jsou explicitně vyjádřená skutková zjištění, jež konkretizují či rozvíjejí popis skutku obsažený v enunciátu rozhodnutí. Jinými slovy vyjádřeno, pokud je odvolacím soudem zjišťován nedostatek výroku o vině projevující se v nedostatečnosti skutkového vyjádření nalézacím soudem prokázaného a zjištěného skutku z hlediska jeho subsumpce pod příslušná hmotně právní ustanovení (pod příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným), pak způsob rozhodnutí o podaném opravném prostředku zásadním způsobem ovlivňuje obsah odůvodnění rozsudku.
Jsou-li taková (v enunciátu absentující) skutková zjištění v dostatečné míře vyjádřena v odůvodnění téhož rozhodnutí, přičemž lze vysledovat jejich návaznost na výrokovou část ve smyslu jejich rozvedení, pak nic nebrání tomu, aby byla (pokud jsou shledána správnými) – po předcházejícím zrušení odvoláním napadeného rozsudku – promítnuta do výrokové části nově vydaného rozsudku. K takové změně přitom může dojít již rozsudkem odvolacího soudu vydaným za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. Doplnění esenciálních skutkových okolností nezbytných pro odůvodněnou právní kvalifikaci skutku, soudem prvního stupně zjištěných a vyjádřených v odůvodnění jeho rozsudku, do výrokové části nově vydaného rozhodnutí, ať již rozsudku soudu prvého či druhého stupně, v takovém případě nekoliduje se zásadou zákazu změny k horšímu na podkladě odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného. Nedochází jí totiž k nepřípustnému rozšíření (navýšení) skutkových zjištění absentujících v původním rozhodnutí, nýbrž „toliko“ k přenesení těchto, již soudem prvního stupně učiněných, skutkových zjištění (resp. jejich části) z odůvodnění původního rozsudku do výrokové části nově vydaného rozsudku.
Jiná situace nastává tehdy, pokud je nedostatečností skutkového zjištění nezbytného pro adekvátní vyjádření znaku či znaků skutkové podstaty zatíženo odvoláním napadené rozhodnutí jako celek. V takovém případě by doplňování nezbytných zjištění do nově vydaného rozsudku (ať již soudu odvolacího, či soudu nalézacího) porušovalo odvolacím soudem zdůrazňovaný princip, s nímž by takový postup byl v evidentním rozporu.
Změna provedená za prvně uvedené situace však porušení zákazu reformace in peius nepředstavuje, neboť lze doložit, že stejným způsobem k řešení situace přistoupila i dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí. Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikovaném pod č. 38-II/2006 Sb. rozh. tr., byl zaujat názor, podle kterého zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem vyžadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl do výrokové části rozsudku.
Hranici nepřekročitelnou z pohledu odvolacím soudem zdůrazňovaného principu zákazu reformace in peius v případě skutkového základu rozhodnutí tvoří právě ta zjištění, která jsou jako celek (tj. i v odůvodnění rozhodnutí) v odvoláním napadeném rozsudku vyjádřena. Třeba dodat, že jejich případná nesprávnost, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí, je co do důsledků uplatňovaného principu nerozhodná (takovou hranici nutně netvoří skutkové zjištění správné, či plně korespondující provedeným důkazům). Uzavřel-li proto okresní soud ve svém rozsudku (str. 3) – byť s ohledem na jím uvedené důkazy, o něž se opřel, nepatřičně – že „obviněný řídil vozidlo v podnapilém stavu, když měl v krvi 1,62 g/kg alkoholu“ (z důkazů plyne, že tato hladina byla v jeho krvi prokázána při využití metody plynové chromatografie k datu 20. 12. 2013 a času 01.15 hod.), pak toto skutkové zjištění je rozhodné jako hranice z hlediska uplatňujícího se procesního principu zákazu reformace in peius.
Odvolacímu soudu patrně není třeba připomínat rozhodnutí č. 41/2007 Sb. rozh. tr., z něhož plyne, že zákaz reformace in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí (a potažmo se nevztahuje na stadium provádění důkazů), neboť z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že postoupení věci odvolací soud zdůvodnil nikoli nemožností provedení dalšího dokazování, nýbrž nemožností promítnutí jeho výsledků (které by se podle jeho vnímání projevily v neprospěch obviněného) do skutkové věty nově vydávaného rozhodnutí.
Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil výše, byl shledán právní závěr odvolacího soudu, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nelze podřadit pod znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (a s ohledem na postoupení věci ani pod znaky jiného trestného činu), vadným. Tato skutečnost zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedené zjištění se projevuje současně i v tom, že vadné je i rozhodnutí uvedeného soudu v té části, v níž při zrušení rozsudku soudu nalézacího podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. u důvodu upraveného v ustanovení §222 odst. 1 tr. ř. rozhodl o postoupení skutku jinému orgánu. Takové vadné rozhodnutí zakládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Na základě těchto závěrů rozhodl Nejvyšší soud o dovolání nejvyššího státního zástupce způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto usnesení. Z jeho podnětu jednak podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2014, č. j. 8 To 236/2014-58, a dále podle §256k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem krajského soudu je o odvolání obviněného, s přihlédnutím k právnímu názoru obsaženém v tomto rozhodnutí, jímž je tento soud vázán (§265s odst. 1 tr. ř.), nově rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil