ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1010.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1010/2015 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovoláních podaných L. T. , a J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 To 94/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 144/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se podaná dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 3 T 144/2014 byl obviněný L. T. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), v bodě 3) výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. F. byl uznán vinným v bodě 2) výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný L. T. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně mu byla uložena povinnost se ve zkušební době zdržet nadměrné konzumace alkoholických nápojů. Obviněný J. F. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, když jedna sazba činí 100,- Kč, při měsíčních splátkách po 2.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána L. T. a J. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 To 94/2015 tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podali L. T. a J. F. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obvinění L. T. a J. F. v tomto svém mimořádném opravném prostředku shodně uvedli, že jej podávají z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především shodně namítli, že při hodnocení jejich jednání soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily míru společenské škodlivosti jejich (předmětného) jednání. Nepřihlédly tedy k tomu, že při popsaném jednání ze dne 4. 5. 2014 se oba obvinění dostali do konfliktu, který byl vyprovokován jinými hosty restaurace N., když ti byli silně podnapilí. Přitom se nejednalo o jednostranné napadání ze strany obviněných, nýbrž o vzájemné strkání, a událost se odehrála v restauračním zařízení, kde obdobné incidenty nejsou ojedinělé, přičemž ostatní hosté byli rovněž opilí. Za uvedené situace popsané jednání obviněných „naplňuje znaky přečinu výtržnictví“. Nicméně schází potřebná míra společenské škodlivosti, aby jejich jednání mohlo být posouzeno již jako trestný čin, tudíž jde maximálně o jednání přestupkového charakteru. Obdobně jednání obviněného L. T. ze dne 20. 4. 2014 „naplňuje znaky přečinu výtržnictví“, avšak schází potřebná míra společenské škodlivosti k posouzení takového jednání jako trestného činu. Okresní soud v Bruntále tak nesprávně posoudil skutky obou obviněných jako přečiny, přičemž Krajský soud v Ostravě tento stav nenapravil. Správně přitom mělo dojít k postoupení věci příslušnému úřadu k projednání, jakožto přestupku. Obvinění v závěru svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 3 T 144/2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 To 94/2015 a přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Obvinění ve svém dovolání sice výslovně nerozporují průběh dokazování a skutková zjištění, nicméně v rámci rekapitulace skutkového stavu na tyto otázky popsaným způsobem poukazují. Oba obvinění takto pouze předkládají pro ně příznivější hodnocení posuzované věci, k němuž však dospěli pouze na základě vlastního, jimi učiněného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud přitom opakovaně připomíná, že je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obvinění vytýkali neúplnost provedeného dokazování. Lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Pokud by přitom obsahem dovolání obviněných byly pouze námitky tohoto druhu, pak by s poukazem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Právně relevantně oba obvinění uplatnili námitky stran otázky společenské škodlivosti svého jednání, a to s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož obvinění ve svém dovolání výslovně uvedli, že jejich jednání naplňuje znaky přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, tedy de facto nerozporují, že by snad (z hledisek formálních) jejich jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, tak Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné detailně uvádět, v čem spočívají jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Ostatně k tomu se již vyjádřil soud prvního stupně a Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal žádné pochybení. Dále Nejvyšší soud podotýká, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dochází jen ve výjimečných případech. Zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestně právních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník navíc de facto neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace . Pokud bylo provedeným dokazováním mimo jiné prokázáno, že obviněný L. T. jiného uchopil za oděv, opakovaně jej udeřil pěstí a čelem, přičemž mu vulgárně nadával a vyhrožoval mu zabitím [skutek pod bodem 1) výroku o vině], a dále se po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů zapojil do konfliktu, kdy jiného udeřil čelem, když uvedenému jednání bylo přítomno více hostů restauračního zařízení [skutek pod bodem 3) výroku o vině], a obviněný J. F., po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů, slovně i fyzicky napadal hosty restauračního zařízení, a to za přítomnosti dalších hostů [skutek pod bodem 2) výroku o vině], pak nelze uvažovat o tom, že by jednání obviněných nedosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, když účelem tohoto ustanovení je ochrana klidného občanského soužití proti útokům narušujícím veřejný klid a pořádek, přičemž zpravidla bývá ohroženo i zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost. Relevantní nejsou ani argumenty obviněných, že se událost odehrála v restauračním zařízení, kde obdobné incidenty nejsou ojedinělé, přičemž ostatní hosté byli rovněž opilí. Tato okolnost sama o sobě nikterak nezbavuje obviněné odpovědnosti za jejich jednání, když by ad absurdum bylo uvažováno, že pokud se jiní dopouštějí jednání, které má potenciál naplnit znaky trestného činu (výtržnictví), tak i obvinění L. T. a J. F. tak mohou činit, a to aniž by jim hrozil postih ve formě trestní sankce. Lze uzavřít, že princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Obviněným tak nelze přisvědčit, že se jejich jednání pohybovalo maximálně v rovině přestupku a nikoli trestného činu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu