ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1060.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1060/2015 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. září 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 To 36/2015-1336, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3 2015, č. j. 53 T 10/2014 - 1239, byl obviněný L. M. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání popsaná v bodech ad I/ 1) a 3) výroku o vině a současně přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech I/ 1) až 3) výroku o vině. Dále byl za skutek popsaný v bodě ad II/ uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku . Trestná činnost obviněného spočívala po skutkové stránce v tom, že
I/ „1) v blíže nezjištěné době od 15.15 hod. dne 29. 12. 2012 do 19.00 hod. dne 1. 1. 2013, společně s P. J., jehož trestní stíhání bylo vedeno samostatně, překonali oplocení rodinného domu v P., na ulici K. B. i uzamčené zadní vstupní dveře tohoto rodinného domu, tak zde po vypáčení dveří do pokoje vzali a odnesli notebook HP s příslušenstvím, DVD přehrávač zn. SAMSUNG, stříbrný nůž, USB modem zn. HUAWEI, dvoje dámské hodinky a různé šperky, čímž poškozené L. U., způsobili odcizením celkovou škodu ve výši 77.175 Kč a na poškození vypáčených dveří do pokoje jí způsobili další škodu ve výši 1.000 Kč,
2) v blíže nezjištěné době od 14.30 do 16.40 hod. dne 10. 2. 2013, z jemu v té době volně přístupné kanceláře v budově na ulici K. v P., vzal a odnesl notebook zn. ASUS bílé barvy, nezjištěného typu a výrobního čísla, čímž poškozenému RNDr. Z. S., způsobil odcizením škodu ve výši 9.000,- Kč,
3) v blíže nezjištěné době od 23.30 hod. dne 19. 2. 2013 do 10.00 hod. následujícího dne, společně s P. J., jehož trestní stíhání bylo vedeno samostatně, přelezli oplocení rodinného domu v P., na ulici V. P. a přes balkon se již dříve rozbitými balkonovými dveřmi dostali do rodinného domu, zde vzali a po vypáčení petlice vrat u garáže odnesli elektrickou koloběžku zn. Nitro scooter, diodovou svářečku zn. Herkules, motorovou pilu Stihl 023C, elektrickou pilu BOSCH AKE 35 a další věci, čímž poškozenému Ing. K. M., způsobili odcizením celkovou škodu ve výši 18.550,- Kč a na poškození vypáčené petlice mu způsobili další škodu ve výši 285,- Kč
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2010, č. j. 3 T 78/2010-136, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal v době od 25. 2. 2011 do 22. 5. 2012
II/ v blíže nezjištěné době mezi 19.00 až 21.00 hodin dne 9. 1. 2014 nejprve po vypáčení uzamčených vchodových dveří vnikl do odděleného samostatného bytu obývaného P. V., který se nachází v částečně rekonstruovaném objektu v obci U., okr. Ž. n. S., tento byt prohledal a zde vzal ke škodě poškozené P. V. notebook zn. SONY růžové barvy s černou taškou zn. ACER, navigaci GARMIN, relaxační brýle, kožené pouzdro na brýle, notebook mini zn. HP s černým pouzdrem zn. SAMSUNG, externí DVD mechaniku, dva mobilní telefony NOKIA, finanční hotovost 4.000 Kč a další věci, vše v celkové hodnotě 20.370,- Kč, na poškození dveří způsobil další škodu ve výši 1.560,- Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2010, č. j. 3 T 78/2010-136, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal v době od 25. 2. 2011 do 22. 5. 2012.
Po odchodu z tohoto bytu, když se nacházel s takto jím odnášenými odcizenými věcmi v rozestavěné části objektu, zde neočekávaně potkal poškozenou P. V., pro kterou zde od září 2013 prováděl zednické práce v rozestavěné části objektu, na což L. M., ve snaze zakrýt výše popsané vloupání do bytu poškozené V. a odcizení věcí, jakož i ve snaze zabránit P. V. v její budoucí svědecké výpovědi v případě tohoto vloupání a odcizení věcí, na tomto místě P. V. fyzicky napadl tak, že ji v rekonstruované místnosti, jež měla sloužit jako koupelna, opakovaně vysokou intenzitou bil pěstmi a kopal zejména do obličeje a do hlavy, čímž P. V. způsobil mnohočetná poranění měkkých tkání hlavy v obličejové i vlasaté částí, dvojitou zlomeninu dolní čelisti vlevo i vpravo, zhmoždění mozku, krvácení v koře mozkové, difúzní anoxální poranění mozku, traumatický edém mozku, kóma, traumatické subdurální krvácení, hygromy oboustranně, rozsáhlý hematom na pravé zadní části krku, hematom v horní části levé strany krku, jakož i další poranění na horní polovině těla, kdy v případě nitrolebního zranění se jednalo o vážné poranění životně důležitého orgánu - mozku, kdy toto poranění bezprostředně ohrožovalo život poškozené P. V., přičemž k její smrti nedošlo jen díky tomu, že zde byla bezvládně v bezvědomí ležící nalezena dne 10. 1. 2014 v době kolem 19.30 hod. přivolanou hlídkou Policie ČR.
V návaznosti na to jí pak byla poskytnuta intenzívní specializovaná anesteziologicko-resuscitační péče na oddělení ARO Nemocnice N. M. na M. Až do současné doby je poškozená P. V. upoutána na invalidní vozík, s nutností poskytovat jí celodenní péči a asistenční službu.
Obžalovaný věděl, že takto vedeným útokem může poškozenou usmrtit, po jeho brutálním fyzickém útoku, po němž poškozená ležela na zemi, měla zakrvácený obličej, pouze chroptěla a nekomunikovala, tuto zde při svém odchodu, při němž odnesl i všechny jím předtím odcizené věci, zanechal s tím, že v daném objektu žije sama, nemá si jak přivolat pomoc a že zde může zemřít“.
Za to byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina, Benešova 10, 659 14 Brno, částku ve výši 1.162.248 Kč, L. U., bytem K. B., P.-P., částku ve výši 78.175 Kč, F. M., bytem H., P., částku ve výši 18.835 Kč, a P. V., bytem K. n., M. B., k rukám opatrovníka J. V., bytem M. B., částku ve výši 90.660 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody byli poškození L. U., F. M. a P. V. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný L. M. a v jeho neprospěch též státní zástupce odvolání. Obviněný jím napadl výrok o vině ad II/ v části, v níž mu bylo kladeno za vinu násilí spáchané na poškozené P. V., jakož i na něj navazující právní kvalifikaci, a dále výrok o trestu a výrok o náhradě škody, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 1.162.248 Kč. Státní zástupce pak zaměřil své odvolání pouze do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně o těchto opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 To 36/2015-1336, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v odvoláními napadených výrocích nabyl právní moci dne 6. 5. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. M. následně dovoláním , a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy prvního a druhého stupně neprovedly jím navržené důkazy, zejména výslechy svědků D. L. a P. B., a v důsledku toho nezjistily důležité okolnosti týkající se telefonátu pro poškozenou P. V. dne 10. 1. 2014. Závěr, že D. L. na telefon v držení poškozené toho dne nevolal a snad ani volat nemohl, dovodily pouze ze skutečnosti, že ze záznamů telefonních hovorů, které měly k dispozici, nic takového zjištěno nebylo. Podle dovolatele se však jedná o pouhou spekulativní úvahu, zvláště pokud zároveň vyšlo najevo, že telefon poškozené někdo „zvedl“ v době, kdy se on sám již prokazatelně v domě v U. nevyskytoval. Stejně tak nebyla k jeho návrhu znovu vyslechnuta svědkyně M. F., jakkoli její výpovědi v přípravném řízení vykazovaly zřetelné rozpory a uváděla v nich zjevné nepravdy. Dále dovolatel namítl, že nebylo spolehlivě zjištěno jeho úmyslné a vědomé jednání směřující k usmrcení poškozené P. V., ale pouze tolik, že na poškozenou zaútočil s úmyslem ji zranit, tj. ublížit jí na zdraví. Veškeré závěry jdoucí nad rámec takto objektivně zjištěného skutkového stavu jsou podle jeho názoru opět produktem ničím nepodložených konstrukcí, vedených snahou „dokreslit“ možný průběh událostí a fabulovat jeho duševní pochody v době spáchání činu. Dovolatel je přesvědčen, že při respektování zásad spravedlivého procesu oběma soudy měl být uznán vinným maximálně trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v rozsahu, který je vytýkán dovoláním, a pokud sám nerozhodne o správné a přiléhavé právní kvalifikaci jeho jednání, aby napadené rozhodnutí zrušil a „vrátil“ věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 24. 8. 2015. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný L. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že valná část argumentace obviněného, uplatněná v podaném mimořádném opravném prostředku, zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Tento závěr učinil Nejvyšší soud ve vztahu k ryze procesním námitkám vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu jeho hodnocení. Takto koncipované námitky nelze kvalifikovat jinak než jako snahu dovolatele prosadit vlastní verzi skutkového děje, resp. domoci se zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, který byl podkladem pro následné právní posouzení jeho jednání. Jak bylo konstatováno výše, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně, protože v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani odvolací soud konkrétní návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenuly. Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, soud prvního stupně dostatečně rozvedl na str. 29 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud pak zaujal své podrobné stanovisko k dovolatelem tvrzené nutnosti dalšího dokazování na str. 10 až 14 odůvodnění napadeného usnesení.
Zároveň je třeba konstatovat, že již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z obsáhlého odůvodnění jeho rozsudku je především patrné, že se důsledně vypořádal s alternativou skutkového děje předkládanou obviněným, podle níž mohla v rozsudku popsaná vážná zranění poškozené způsobit jiná osoba, a to poté, kdy on sám z domu odešel (viz zejména str. 35 a 36 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl v tomto směru žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz část na str. 10 až 17 napadeného usnesení). Ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč nepřisvědčil konstantní obhajobě obviněného, spočívající postupně v popírání žalovaného jednání v rozsahu, jak mu bylo kladeno za vinu, a proč shledal napadený výrok o vině za prokázaný bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit toliko právně relevantní námitku obviněného, podle níž mohlo být jeho jednání vůči poškozené P. V., v podobě jak bylo zjištěno provedeným dokazováním, právně posouzeno nanejvýš jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, a nikoli jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.
Dovolateli lze obecně přisvědčit v tom, že aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy, musí být prokázán jeho úmysl (§15 tr. zákoníku) tento trestný čin spáchat. To znamená, že nestačí samotné zjištění, že úmyslné jednání pachatele mohlo vést k usmrcení jiného, ale musí být spolehlivě zjištěno, že jeho úmysl současně směřoval ke způsobení tohoto závažného následku (k tomu srov. v judikatuře např. R 19/1969 SbRt).
U tzv. nepřímého úmyslu (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) v případě trestného činu vraždy pak musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s tím srozuměn . Srozumění pachatele obecně vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku relevantního pro trestní právo (zde smrti oběti), který sice přímo způsobit nechce (svým jednáním může primárně sledovat jiný záměr), ovšem na straně druhé si jej dokáže představit alespoň jako možný důsledek inkriminovaného jednání, přičemž nepočítá s žádnou z okolností, která by tomu mohla zabránit. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu jiného usmrtit, je nutno vždy vycházet z posouzení celé řady rozhodných okolností; především jakým motivem byl jeho čin veden, co mu předcházelo, jakým způsobem a s jakou intenzitou zaútočil na napadeného, jakého prostředku přitom použil a zda záměrně vedl útok proti takové části těla, kde se nacházejí orgány důležité pro život, tzn. takové, jejichž zasažení a poškození zpravidla vede k fatálním následkům (smrti).
Pokud soudy obou stupňů nepodřadily jednání dovolatele pod skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, jak se nyní domáhá, zásady rozvedené v předcházejících odstavcích svými rozhodnutími nijak neporušily.
Ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, z něhož musel při právním posuzování věci posléze vycházet i Nejvyšší soud, vyplývá, že dovolatel se dne 9. ledna 2014 násilně vloupal do bytu poškozené P. V., kde odcizil finanční hotovost a další věci popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku. Při odchodu z bytu s odcizenými věcmi byl poškozenou ženou, která jej navíc z minulosti znala, překvapen, neboť ta se neočekávaně vrátila domů dříve, než předpokládal. Ve snaze zakrýt výše popsané vloupání a umlčet ji pro případ, že by proti němu chtěla v budoucnu svědčit, ji fyzicky napadl opakovanými údery pěstmi a kopy do obličeje a do hlavy (tedy vysoce citlivých částí těla), vedenými s vysokou razancí, čímž jí způsobil v rozsudku konstatovaná mnohočetná poranění měkkých tkání v obličejové i vlasaté části hlavy a zejména pak závažné poranění mozku, které ji bezprostředně ohrožovalo na životě. Po tomto brutálním fyzickém útoku zanechal zakrvácenou poškozenou, která nekomunikovala a pouze chroptěla, ležet na zemi v nevytápěném objektu, který opustil, aniž by se jakkoliv zajímal o její další osud. Ke smrti poškozené přitom nedošlo v důsledku skutečností zcela nezávislých na jeho vůli (pozdějšímu nálezu těla jinými osobami a následnému poskytnutí specializované lékařské péče).
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané skutkové okolnosti útoku, tj. především jeho charakter a jeho intenzita, četnost ran a místo na těle poškozené, kam byly cíleně vedeny, jakož i následné počínání obviněného, právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku plně odůvodňují.
Protože dovolání obviněného L. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu