ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.140.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 140/2015 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. února 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou I. M ., roz. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 To 318/2014-218, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 46/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2014, č. j. 92 T 46/2014-172, byla obviněná I. M. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měla dopustit skutkem popsaným ve výroku o vině. Za to byla podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit poškozenému Z. D. trvale bytem M., na náhradě škody částku 986.152 Kč.
O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 To 318/2014-218, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak obviněnou znovu uznal vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na částečně modifikovaném skutkovém základě, že „v době od 17. 4. 2012 do 30. 1. 2013 v B., poté co na její účet u České spořitelny, a. s., nechal poškozený Z. D., poslat částku ve výši 962.998,- Kč, pocházející z prodeje jeho nemovitosti, a částku ve výši 20.354,- Kč, pocházející z jeho zrušeného životního pojištění u České pojišťovny, a. s., tyto prostředky bez vědomí a svolení poškozeného částečně užila pro svoji potřebu tak, že jimi uhradila své závazky vůči České spořitelně, a. s., a částečně je vybrala v hotovosti a taktéž užila pro svoji potřebu, nebyla jakkoli oprávněna s touto hotovostí nakládat, čímž poškozenému způsobila škodu ve výši 983.352,- Kč“. Za to obviněné podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozenému Z. D. na náhradě škody částku 983.352 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 8. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná I. M. následně dovoláním , neboť má za to, že je zatíženo vadami spočívajícími „v nesprávném právním posouzení skutku“ a současně v tzv. „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ Vytýká tudíž pochybení, které zákon spojuje s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) nejprve zrekapitulovala argumentaci odvolacího soudu, kterou odůvodnil odsuzující rozsudek. K věci samotné pak zdůraznila svoji skutkovou verzi, že poškozený inicioval zahájení jejího trestního stíhání jako akt pomsty, což avizoval několikrát před jejich rozchodem na jaře roku 2013. Ve skutečnosti vše proběhlo tak, že pokud finanční prostředky poškozeného pocházející z prodeje jeho domu použila pro svoji potřebu, činila tak pouze s jeho vědomím a výslovným svolením. Svým jednáním tedy nemohla naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Podle dovolatelky především nebylo prokázáno, že by jednala v úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc. Náležité vyjádření příslušné formy zavinění konečně postrádá i v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Zejména však podle ní nelze souhlasit se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud při konečném hmotně právním posouzení stíhaného skutku vycházel. Vytkla mu, že považoval za věrohodné výpovědi některých svědků, ačkoli ty byly očividně ve vzájemném rozporu. Další svědci pak podle názoru soudu měli obsahem svých sdělení potvrzovat skutkový děj popsaný poškozeným, ačkoli jej podle dovolatelky přímo vyvracely. Dovolatelka současně vyjádřila přesvědčení, že na spor vzniklý mezi ní a poškozeným bylo namístě nahlížet jako na vztah ryze soukromoprávní povahy, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio neměl být vůbec řešen prostředky trestního práva. Nesprávné aplikace hmotného práva, konkrétně příslušných ustanovení občanského zákoníku, se podle jejího názoru soudy dopustily i při rozhodování o povinnosti nahradit způsobenou škodu. Její výši ve svých rozhodnutích totiž stanovily v rozporu se skutečností. Opomněly, že poškozený ve své výpovědi připustil, že věděl o tom, že částku 10.000 Kč z peněz utržených za prodej domu použila na opravu svého automobilu. Nebylo vzato v úvahu ani to, že z dalších důkazů vyplynulo, že významnou část inkriminovaných peněz poškozený utratil z vlastní vůle za dary určené pro jejího syna.
Dovolatelka konstatovala svoji vědomost, že v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze obecně vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění soudů. Na straně druhé poukázala na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a též na judikaturu Ústavního soudu, že v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod, resp. se přímo dotýká zásadních požadavků spravedlivého procesu, lze připustit přezkum skutkového stavu i v rámci dovolacího řízení. Taková situace byla podle ní založena rozhodnutím soudů činných v nyní projednávané trestní věci. V této souvislosti současně navrhla doplnit dokazování a nově vyslechnout v řízení před Nejvyšším soudem svoji sestru V. N. Jedná se o osobu, která měla být osobně přítomna rozhovorům dovolatelky s poškozeným, jež se týkaly používání peněžních prostředků z prodeje nemovitosti.
Své dovolání uzavřela obviněná návrhem, aby Nejvyšší soud znovu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku „usnesení“ Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 To 318/2014-218, poté „napadený rozsudek zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí“, nebo sám rozhodl podle §265m tr. ř.
Opis dovolání byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci dne 2. 12. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná I. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace dovolatelky, která je založena na jejím vlastním hodnocení výsledků (obsahu) provedeného dokazování a v jejímž rámci zpochybnila skutkový závěr soudů, že bez vědomí a svolení poškozeného Z. D. naložila s jeho peněžními prostředky pocházejícími z prodeje domu způsobem rozvedeným v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Svůj mimořádný opravný prostředek zde opřela o v řízení uplatněnou skutkovou verzi, podle níž je postupně všechny vybrala z vlastního účtu a následně fyzicky předala poškozenému, s výjimkou částky, kterou po vzájemné dohodě použila k úhradě svých dluhů z minulosti. To znamená, že dovolání zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů ve svůj prospěch. Takovou argumentaci proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemá být vykládán příliš formálně a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 8 dole – 10 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněné jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně měl toliko jedinou výhradu vztahující se k určení výše škody, kterou měla obviněná trestným činem poškozenému způsobit. Tuto vadu následně sám postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. napravil. Zároveň přesvědčivě vysvětlil, proč také on neuvěřil obhajobě obviněné spočívající v popření použití cizích finančních prostředků pro vlastní potřebu, a to bez vědomí a svolení poškozeného. Odvolací námitky uplatněné obviněnou v tomto směru neshledal důvodnými (viz str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, na základě dokazování provedeného v nedostatečném rozsahu, které by bylo zapotřebí ještě dále doplňovat. V jejich rozhodnutích v tomto směru nespatřuje žádný projev nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná právně relevantně toliko námitkou, že její jednání nemělo být kvalifikováno jako čin soudně trestný (tj. z hlediska trestněprávní odpovědnosti), ale na věc mělo být pohlíženo jako na typicky soukromoprávní spor. Se zřetelem k zásadě aplikace norem trestního práva jako nejzazšího prostředku (ultima ratio), proto bylo podle ní namístě rozhodnout za použití norem jiného právního odvětví (zde občanského práva).
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelkou přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá i do svého ustanovení §12 odst. 2. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti pro společnost je třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy.
Výše naznačeným teoretickým východiskům napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje.
Soud při hmotně právním posouzení jednání dovolatelky vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž v době od 17. 4. 2012 do 31. 1. 2013 postupně použila pro svoji potřebu částky 962.998 Kč a 20.354 Kč, které si na její účet po vzájemné domluvě nechal zaslat poškozený Z. D. a které pocházely z prodeje jeho domu, resp. z jeho zrušeného životního pojištění. K dispozici s těmito peněžními prostředky jí přitom poškozený neudělil žádné svolení. Přesto z nich bez jeho vědomí uhradila vlastní dluh u České spořitelny, a. s. Zbytek peněz pak z účtu vybrala a užila je pro svoji potřebu jiným, nezjištěným způsobem.
Dovolatelka zjevně zneužila důvěry poškozeného, který si nechal poslat poměrně značný finanční obnos na její účet, neboť vlastní neměl, přičemž tak učinil v přesvědčení o její serióznosti, vzájemných citech a ve víře ve společnou šťastnou budoucnost. Ačkoli si byla vědoma toho, že s inkriminovanými peněžními prostředky není oprávněna bez dalšího nakládat, nejsou jejím příjmem a že v tomto smyslu jí byly poškozeným toliko svěřeny do jakéhosi „quasiopatrování“, přesto s nimi naložila v rozporu s účelem tohoto svěření a tím mu způsobila škodu dosahující téměř 1 milionu Kč. Takové její úmyslné jednání, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně, se svou povahou vymyká z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů natolik zřetelně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Námitku, že soud druhého stupně ji v odsuzujícím rozsudku zavázal k náhradě škody v nesprávné výši, obviněná uplatnila mimo rámec zvoleného důvodu dovolání. Formálně sice argumentovala porušením příslušných hmotně právních ustanovení občanského zákoníku, nicméně i v této části dovolání se uchýlila k polemice se správností skutkových zjištění. Sama přitom prosazovala vlastní verzi odlišnou od té, z níž vycházel odvolací soud. Podle ní poškozený jí měl nejen svolit k užití částky 10.000 Kč z výtěžku za prodej domu na opravu automobilu, ale sám měl z těchto peněz koupit jejímu synovi jako dar počítač v hodnotě 40.000 Kč a pro sebe a pro ni také dvě drahá jízdní kola. To však soudy za prokázané nevzaly.
Protože dovolání obviněné I. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler