ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1603.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1603/2014 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. ledna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. E., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2014, č. j. 50 To 269/2014-492, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 46/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 T 46/2014-453, byl obviněný D. E. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině pod body ad 1/ a 2/. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně rozhodl výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. o nárocích na náhradu škody ohledně v rozsudku vyjmenovaných poškozených.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Klatovech, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o vině pod bodem ad 1/ a v návaznosti na tom i do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 8. 2014, č. j. 50 To 269/2014-492, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného nově uznal vinným v bodě 1/ výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 10. 11. 2013 v době mezi 15.00 hod. a 15.10 hod. v prostorách pro hosty v M. C. na N. S. v S., okr. K., vytrhl P. Ř., bytem K., mobilní telefon tov. zn. Nokia C1-01 včetně SIM karty v celkové hodnotě 200,- Kč, s předplaceným kreditem ve výši nejméně 50,- Kč, když P. Ř. držela mobilní telefon v ruce, o telefon se následně s poškozenou přetahoval, když poškozená jednala v úmyslu získat jej zpět, a obžalovaný jej hodil na zem, SIM kartu předal policii téhož dne ve 22.05 hod. a telefon odevzdal následujícího dne;
dále zde P. Ř. po předchozí rozepři, v přítomnosti nejméně pěti dalších osob, dvakrát úmyslně udeřil svým čelem do obličeje, a tím jí způsobil otevřené zlomení nosních kůstek s tržnou ranou měkkých tkání nosu, pohmoždění měkkých tkání čela hlavy, natažení krční páteře a pohmoždění břišní stěny, když ze soudně lékařského hlediska je toto poranění srovnatelné s lehkou nemocí, trvající déle než 1 týden, rovněž zde napadl M. V., bytem N. n. Š., a to tak, že ho udeřil popelníkem do hlavy a způsobil mu tržnou ránu kůže čela hlavy, zhmoždění měkkých tkání nosu a dolního víčka levého oka s dobou léčení kolem 7 dnů, když po tuto dobu měl nejméně bolesti hlavy, ranami pěstí J. R., trvale bytem P. u. S., S., opakovaně udeřil do hlavy a způsobil mu zlomeninu nosu, s níž však jmenovaný nevyhledal lékařské ošetření, další hosty a servírku urážel a úmyslně zde rozbil šest sklenic a poškodil barovou židli, čímž způsobil provozovateli baru P. F., trvale bytem V., B., škodu v celkové výši 860,- Kč“ ;
Dále v bodě 2/ výroku byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 19. 11. 2013 v době kolem 18.15 hod. v restauraci U S., v N. v S., okr. K., bezdůvodně napadl údery pěstí do obličeje jednoho z hostů J. K., bytem S., S., kterému tak způsobil zlomení nosních kůstek a krevní výron horního levého oka, když ze soudně lékařského hlediska je toto poranění srovnatelné s lehkou nezávažnou nemocí trvající déle než 1 týden a méně než 6 týdnů, kdy poškozený měl intenzivní bolest nejméně jeden týden a trvající bolest po dobu jednoho měsíce, nemohl smrkat několik týdnů, musel se vyvarovat pobytu v prašném prostředí, dodržovat klidový režim, následně napadl dalšího hosta restaurace F. K., bytem S., N., dvěma ranami na obličej, kterému způsobil krvácení v oblasti ústní dutiny a poškození zubu, ale jmenovaný nevyhledal lékařské ošetření, dále hodil směrem k dalším hostům popelník a rozbil čtyři sklenice, čímž způsobil škodu v celkové výši 320,- Kč ku škodě majitele restaurace F. H., trvale bytem K., K., kdy jednání sledovaly nejméně tři osoby“.
Za tuto trestnou činnost soud druhého stupně obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 obviněnému uložil povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to P. F., bytem V., B., částkou 450,- Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, částkou 1.699,- Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 47114975, částkou 3.477,- Kč. Poškozenou Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky, IČO 47114304 pak s jejím nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 8. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. E. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání odvolacím soudem ve vztahu k poškozeným P. Ř., J. R., F. K. a J. K. Vůči jmenovaným se podle svého názoru nedopustil natolik razantních útoků, aby jimi naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že poškození se s ním dostali do konfliktu vlastní vinou, neboť jej sami vyvolali. Při vzájemných potyčkách utrpěli pouze lehká a nevýznamná poranění, k jejichž zhojení došlo prostým uplynutím času a regenerací postižené části těla. Dovolatel sám také utrpěl újmu na zdraví, přičemž podobně jako shora uvedení poškození nevyhledal lékařskou pomoc. Odvolací soud měl podle dovolatele přihlédnout k tomu, že ustálená soudní judikatura hodnotí případy, kdy dojde k takovým nepatrným škodám na zdraví a poškozený zároveň nebyl pracovně omezen, toliko jako přestupek. Stejně tak měl přihlédnout k tomu, že znalecký posudek lékaře, bez toho aniž by hodnotil stav poškozeného právě vzhledem k době, kdy mu vznikla újma na zdraví, není a nemůže být spolehlivým důkazem k posouzení toho, zda se jedná o skutek, který by měl být hodnocen již jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Znalecký posudek vyhotovený „ex post“ může podle dovolatele mít v tomto směru pouze pomocný význam, nikoli však povahu stěžejního důkazu pro trestní řízení. Za rozhodující považuje subjektivní hodnocení zdravotního stavu samotnými poškozenými, kteří se ovšem vyjádřili tak, že mohli pracovat a nepovažovali za nezbytné vyhledat lékařské ošetření.
Obviněný současně zaměřil své dovolání i do výroku o trestu, který vzhledem k nepatrnému rozsahu způsobeného následku i skutečné míře svého zavinění považuje za neúměrně přísný a nespravedlivý.
S ohledem na výše uvedené důvody pak v závěru dovolání navrhl, aby pro případ, že nebude rozhodovat podle §265m odst. 1 tr. ř., dovolací soud zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. část napadeného rozsudku proto, že označené skutky nejsou přečinem ublížení na zdraví; a v návaznosti na tom zrušil i výrok o trestu a přikázal krajskému soudu věc znovu projednat.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 10. 2014. Přípisem ze dne 20. 12. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že tohoto svého delegovaného oprávnění nevyužívá a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný D. E. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze plně nebo alespoň částečně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska stanovení rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, že to byl právě on, kdo inicioval oba incidenty popsané v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu, a přitom se snaží prosazovat vlastní skutkovou verzi, podle níž se s ním do fyzického konfliktu dostali sami poškození tím, že ho k činu vyprovokovali. Stejný závěr platí i stran tvrzení dovolatele, že sám utrpěl újmu na zdraví srovnatelnou se zraněními poškozených, která však nebyla natolik citelná, aby nutně musel vyhledat lékařskou pomoc. V tomto směru totiž nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem druhého stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že odvolací soud učiněná skutková zjištění nesprávně posoudil z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaným mimořádným opravným prostředkem se v této části domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti zčásti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí.
Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázal vlastní právní kvalifikací, neměl žádných výhrad, což v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 6 napadeného rozsudku). Podrobně a logicky vysvětlil mimo jiné důvody, pro které ani on - s ohledem na obsah ve věci provedených důkazů - nepřisvědčil obhajobě obviněného spočívající v tom, že se bránil prvotnímu intenzivnímu fyzickému napadení ze strany poškozených P. Ř. a M. V.; tedy že měl jednat v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku (skutek ad 1/). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance za právně relevantní považovat námitku, že odvolací soud po zhodnocení ve věci provedeného dokazování dospěl k chybnému hmotně právnímu závěru, že dovolatel poškozeným P. Ř., J. R., F. K. a J. K. způsobil újmu na zdraví v intenzitě předpokládané v ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku (§146 odst. 1 r. zákoníku), namísto toho, aby jeho jednání vůči poškozeným právně kvalifikoval pouze jako přestupek proti občanskému soužití.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Obviněnému lze přisvědčit v tom, že ne každou poruchu zdraví lze ztotožnit s pojmem ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Z citovaného ustanovení zákona vyplývá, že ublížením na zdraví se rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Z toho lze vyvodit, že zpravidla se nebude jednat například o přechodné bolesti nebo nevolnost, různé malé oděrky, nepatrné ranky apod.
Při právním posouzení, zda v konkrétním případě došlo k naplnění znaku „ublížení na zdraví“, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je charakteristika způsobené poruchy zdraví, tzn. jakými příznaky se projevuje, jakým mechanismem byla vyvolána, který orgán a která tělesná funkce byly narušeny, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob postiženého, po jak dlouhou dobu trvala a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje.
K námitce dovolatele, že někteří z poškozených ani nevyhledali lékařské ošetření, je třeba uvést, že není podstatné, zda k lékařskému ošetření skutečně došlo (poškozený se k němu dostavil), ale zda - s ohledem na povahu vyvolané poruchy zdraví - pravidelně k takovému ošetření dochází. Nezáleží na tom, zda si postižený své zranění splňující kritéria ublížení na zdraví ošetří sám, anebo ho vůbec ponechá bez lékařského nebo jiného ošetření, aby se vyhojilo přirozenou schopností organismu. Pro závěr, že jde o ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž není nevyhnutelné, aby byl poškozený práce neschopen. K závěru, že nejde o ublížení na zdraví, nemůže vést ani okolnost, že při poruše zdraví mající objektivně takovou povahu a vyžadující si i pracovní neschopnost poškozený na vlastní riziko práci vykonává (k tomu srov. v judikatuře R 21/1984).
Se zřetelem na argumentaci uplatněnou dovolatelem je třeba dále poukázat na to, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku - bez dalšího - nepostačuje zjištění subjektivního stavu poškozeného, protože změny zdravotního stavu musí být vždy z hlediska svého významu odpovídajícím způsobem objektivizovány. Jinými slovy, objasnění toho, zda poškození zdraví má povahu „ublížení na zdraví“ ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, soud ve většině případů činí na základě lékařského nálezu (zprávy) nebo odborného posudku. Závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, který se promítá do roviny trestní odpovědnosti, je jednoznačně závěrem právním , který přísluší orgánu činnému v trestním řízení (zde soudu), a to po zhodnocení všech rozhodných kritérií (tomu srov. v judikatuře NS 22/2003-T 511).
Podle soudy zjištěného skutkového stavu dovolatel dne 10. 11. 2013 v odpoledních hodinách, v M. C. na N. S. v S., fyzicky napadl poškozenou P. Ř. tak, že ji dvakrát udeřil čelem do obličeje, čímž jí způsobil mimo jiné otevřené zlomení nosních kůstek s tržnou ranou měkkých tkání nosu, natažení krční páteře a pohmoždění břišní stěny, dále poškozeného M. V., tak, že ho udeřil popelníkem do hlavy a způsobil mu tím tržnou ránu kůže čela hlavy a zhmoždění měkkých tkání nosu a dolního víčka levého oka a poškozeného J. R. tak, že ho opakovaně udeřil pěstí do hlavy a způsobil mu taktéž zlomeninu nosu (bod ad 1/ výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu). Dne 19. 11. 2013 pak v době kolem 18:15 hod., v restauraci U. S. na N. u. v S., bezdůvodně napadl údery pěstí do obličeje poškozeného J. K., kterému způsobil zlomení nosních kůstek a krevní výron horního víčka levého oka, a poté dalšího hosta restaurace F. K., kterému dvěma ranami do obličeje přivodil krvácení v oblasti ústní dutiny a poškození zubu (bod ad 2/ výroku o vině napadeného rozsudku). Provedeným dokazováním (lékařskými zprávami, znaleckými posudky, hlášením o úrazu) byla současně objektivně zjištěna obvyklá doba léčení u poranění, která dovolatel způsobil poškozeným P. Ř., M. V., J. K. a F. K., jakož i forma a délka omezení jmenovaných v běžném způsobu života, které ve všech případech odpovídaly kritériím charakterizujícím stav ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak podle právní nauky (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I. – komentář, Obecná část, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 1012, str. 1314 a násl.), tak podle rozhodovací praxe soudů (viz výše).
Nejvyšší soud tak uzavírá, že úmyslné jednání obviněného vůči poškozeným v intenzitě, tak jak bylo popsáno ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu pod body ad 1/ a 2/, nepochybně naplňuje rovněž všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný jím byl proto právem uznán vinným.
Jeho námitky vztahující se k uloženému trestu pak pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti uložené trestní sankce. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze relevantně namítat pochybení soudu v právním závěru například o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), popř. společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. V tomto směru však dovolatel ničeho nenamítl.
Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Nejvyšší soud na tomto místě pro úplnost poznamenává, že za přečin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do tří let. Jestliže odvolací soud dovolateli uložil tento trest ve výměře dvaatřiceti měsíců, navíc jako úhrnný vzhledem k souběhu více trestných činů, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry. Dovolatel by tedy nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zákonodárcem přímo určeného pro taxativně vyjmenované vady výroku o trestu.
Protože dovolání obviněného D. E. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler