ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.232.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 232/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2015 o dovolání, které podala obviněná S. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 7 To 441/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 43/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 2 T 43/2014 , byla obviněná S. J. uznána vinnou ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 18. 11. 2013 kolem 17.15 hod. v P., M. C., v suterénu domu po předchozím jednání s T. P., který před ní zavřel dveře, ve snaze dostat se za jmenovaným opakovaně udeřila rukou do dveří, a poté do nich kopala, následkem čehož tyto dveře poškodila v oblasti zámku a zárubně, čímž poškozené společnosti TIROP spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Marie Cibulkové 356/34, způsobila škodu ve výši 9.273,- Kč“.
Za to byla podle §228 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 trestního řádu jí byla dále uložena povinnost nahradit poškozené společnosti TIROP spol. s r. o., IČ: 453 48 154, se sídlem Praha 4, Marie Cibulkové 356/34, škodu ve výši 5 280 Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 7 To 441/2014, jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 11. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněná namítla, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu nalézacího, který neprovedl důkaz znaleckým posudkem ke stanovení výše způsobené škody. Soudy nesprávně považovaly za dostatečné odborné vyjádření a doklady o opravě dveří, přičemž vycházely z vyčíslení provedeného poškozenou společností, představující 5 280 Kč za materiál a 3 993 Kč za práci. Přitom z přípisu poškozené společnosti ze dne 13. 1. 2014 vyplývá, že předmětné dveře byly pořízeny dne 10. 1. 2005 za částku 4 880 Kč. Stejně tak odborné vyjádření vycházelo při vyčíslení škody z cen nového materiálu. Obviněná je proto přesvědčena, že škoda byla vyčíslena v rozporu s §137 trestního zákoníku, neboť jednak v rozporu se zásadou in dubio pro reo nebylo přihlédnuto k nesouladu mezi výši nákladů na práci vyčíslenými poškozenou společností a odborným vyjádřením, a zejména nebyla odečtena částka odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením, pokud před poškozením byly instalovány dveře včetně příslušenství staré cca 9 let a nyní byly instalovány dveře včetně příslušenství zcela nové. K tomu odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, Tpjn 304/2005, uveřejněné pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením. Výrok o povinnosti obviněné nahradit poškozené společnosti škodu je navíc nezákonný i proto, že zakládá na straně poškozené společnosti bezdůvodné obohacení. Obviněná dále s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 23/93, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 260/05, IV. ÚS 335/05 a IV. ÚS 137/05) namítla, že soudy hodnotily důkazy jednostranně, vždy v její neprospěch. Podle jejího názoru však z provedených důkazů nevyplývá, že by to byla právě ona, kdo by poškodil předmětné dveře.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 7 To 441/2014, a současně zrušil v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 2 T 43/2014, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že obviněné bylo odsuzujícím rozsudkem uloženo nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 5 280 Kč, kdy se jedná pouze o část vzniklé škody, která spočívá v ceně nakoupeného materiálu nezbytného k odstranění následku jednání obviněné. V daném případě pak podle státní zástupkyně nešlo o problematiku škody natolik složitou, aby k jejímu posouzení bylo třeba zvláštních odborných znalostí a zpracování znaleckého posudku. Odvolací soud proto nepochybil, pokud odůvodnil, proč neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem a spokojil se v rámci svého přezkumu s poskytnutými doklady o výši účelně vynaložených nákladů. Proto zjevně neobstojí dovolací tvrzení, že při vyčíslení škody bylo postupováno v rozporu s §137 trestního zákoníku. V další části dovolání obviněná pouze nesouhlasila se skutkovými zjištěními a poukazovala na vady v procesu dokazování a hodnocení důkazů, a proto tyto námitky nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Obviněná S. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněné na obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněné a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě obviněnou usvědčující.
S jistou dávkou tolerance bylo možno považovat za právně-relevantně uplatněné námitky ohledně nesprávného postupu při stanovení výše způsobené škody. Ty však byly zcela liché. Nad rámec přiléhavého zdůvodnění usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zcela v souladu se smyslem shora v dovolání zmíněného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, Tpjn 304/2005, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo nutno vyjít z toho, že majiteli nemovitosti vznikla škoda rovnající se nákladům, které bylo třeba vynaložit, aby poškozená věc byla uvedena do předešlého funkčního stavu. Dveře zde byly součástí nemovitosti, tvořily s ní funkční celek, bez zařazení do tohoto celku by neměly pro vlastníka užitnou hodnotu. Nominálně pak nemohly ovlivnit cenu celku, tedy příslušné nemovitosti. Nedošlo proto ke zhodnocení majetku poškozeného a nebylo namístě operovat s pojmem tzv. amortizace.
Obviněná uplatnila i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu . V obecné rovině může dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 trestního řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 trestního řádu, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 trestního řádu). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §253 odst. 1 trestního řádu, ani podle §253 odst. 3 trestního řádu. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), f), g) a k) trestního řádu, dospěl Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci uvedené výše k závěru, že v tomto bodě je dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 4. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký