ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.329.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 329/2015 -57
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2015 dovolání, které podal obviněný jménem V. V. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 2 To 39/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2012, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 2 To 39/2013, v části výroku, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného jménem V. V. V. a dále rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 52 T 4/2012, v části týkající se obviněného jménem V. V. V.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 52 T 4/2012 , byl obviněný jménem V. V. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněným L. X. T., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ v přesně nezjištěné době nejméně však od měsíce dubna 2008 do 23. 4. 2010 na tržnici E. C. ve Ch.-H., a v jejím okolí prodávali omamnou látku marihuanu a psychotropní látku metamfetamin, kterou získali z dosud nezjištěných zdrojů, rakouským odběratelům, kteří ji zejména za účelem další distribuce převáželi na území R. r., drogy odběratelům prodávali obžalovaní buď společně, nebo jeden z obžalovaných, přičemž na celém obchodu s marihuanou a metamfetaminem se podíleli společným jednáním, přičemž ve shora uvedeném období prodali marihuanu a metamfetamin nejméně
1. v období od dubna 2008 do 23. 4. 2010 T. S., občanu R., v množství nejméně 58.000 gramů marihuany a 150 gramů metamfetaminu, za částku 4,5 - 6 Euro za jeden gram marihuany a 55 - 65 Euro za jeden gram metamfetaminu, a to v řádově v desítkách případů, v množství od 1.000 - 1.500 gramů při jednom prodeji,
2. v období od prosince do ledna 2010 M. S., občanu R., nejméně 6.000 gramů marihuany a 20 gramů metamfetaminu, za částku 4,5 - 6 Euro za jeden gram marihuany a 60 - 70 Euro za jeden gram metamfetaminu, a to řádově v desítkách případů,
3. v období od června 2008 do března 2010 A. B., občanu Rakouska, nejméně v 15 případech kolem 15.000 gramů marihuany, za částku 4,5 Euro za jeden gram,
4. obžalovaný V. V. V. sám v přesně nezjištěné době roku 2009 J. W., občanu R., nejméně ve dvou případech, celkové množství 30 gramů marihuany, za částku 7 Euro za jeden gram,
přičemž obžalovaní při prodeji marihuany a pervitinu jednali v úmyslu získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, nejméně ve výši 9.728.400,- Korun českých, přičemž uvedeného jednání se obžalovaní dopustili společně bez příslušného povolení s vědomím, že se jedná o prodej metamfetaminu, který je zařazen v příloze číslo 5 k zákonu číslo 167/1998 Sbírky, o návykových látkách, mezi psychotropní látky a je zařazen do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášky číslo 62/1998 Sbírky, a marihuana - konopí - je omamnou látkou zařazenou v příloze číslo 3 k zákonu číslo 167/1998 Sbírky, a její přirozenou součástí je látka THC, která je uvedena jako psychotropní látka v příloze zákona číslo 167/1998 Sbírky, a je zařazena do seznamu I pod Úmluvy o psychotropních látkách “.
Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 18 T 7/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 3 To 518/2011, byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 ½ (jedenáct a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území Č. r. na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to:
- 1063 gramů sušené rostlinné hmoty obsahující tetrahydrokanabinol (marihuany)
- 29,7386 gramů krystalické látky obsahující metamfetamin (pervitinu)
- digitální váha Sencor, model SKS 5305
- digitální váha zn. Digi Weight s textilním obalem s popisem Chanel
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 18 T 7/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 3 To 518/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného jménem L. X. T.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 52 T 4/2012, podali obviněný V. V. V. a spoluobviněný L. X. T. odvolání, která směřovali jak do výroku o vině, tak výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 39/2013 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného jménem L. X. T. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. v části týkající se tohoto obviněného, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného jménem V. V. V. pak podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 39/2013, podal obviněný V. V. V. prostřednictvím svého advokáta dovolání , v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci podaného dovolání obviněný soudům zejména vytýkal, že se nezabývaly jeho návrhy na osobní slyšení svědků před soudem, zejména svědků A. B., B. J. L., M. S., T. I., J. W. a S. S., a návrhem provedení jednak konfrontace mezi svědky a obviněnými, jednak rekognice. Přes uvedené návrhy navržené důkazy provedeny nebyly. S odkazem na §428 tr. ř. pak obviněný zpochybnil závěr soudů o zákonnosti úkonů provedených dožádanými orgány R., přičemž poukázal na to, že uvedené úkony byly stěžejní pro závěr o vině, kdy však nebylo soudy nijak zjišťováno, zda byl postup rakouské policie v souladu s ustanovením §104b tr. ř. a zda byly rekognice a výslechy provedeny v souladu s právními předpisy R. r. V této souvislosti namítl, že se soud prvého stupně spokojil se čtením výslechů svědků z R. r. a se čtením výsledků rekognice, aniž by s tímto souhlasil on i spoluobviněný, kdy jiné důkazy proti němu nebyly a celá věc tak byla konstruována pouze na základě oznámení policejních orgánů R. r. Soudy obou stupňů tedy dle námitek obviněného své rozhodnutí založily pouze na výpovědi několika svědků z R. r., aniž si ověřily správnost, věrohodnost a bezchybnost výpovědí těchto svědků. Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, č. j. 2 To 39/2013-1092, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se ztotožnil s postupem nalézacího a odvolacího soudu, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) projednal dovolání obviněného v rámci neveřejného zasedání dne 13. 5. 2014, kdy dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť námitky obviněného shledal neopodstatněnými. V rámci odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že obviněný V. V. V. směřoval své dovolací námitky částečně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace, kdy na podkladě vlastních skutkových (procesních) výhrad a vlastní verzi skutkového stavu věci (odlišné od verze zjištěné soudy) vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy způsobem neregulérním ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného spočívající v tom, že závěr o jeho vině byl založen toliko na rekognicích provedených v rámci mezinárodní justiční spolupráce orgány police Rakouské republiky, pak vyhodnotil jako námitky procesního charakteru, tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné.
Obviněný následně podal proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 467/2014, a jemu předcházejícímu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 39/2013, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 52 T 4/2012, ústavní stížnost , v rámci níž namítl, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak článek 90 Ústavy České republiky, články 7, 10, 32 a 36 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Na podkladě ústavní stížnosti obviněného bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14 , zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 467/2014, s tím, že předmětným usnesením byla porušena základní práva stěžovatele zaručena v článku 36 odst. 1 Listiny a článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud konstatoval, že orgány činné v trestním řízení v projednávané věci obviněného nedostály své povinnosti počínat si tak, aby byla zachována rovnost příležitostí podílet se na procesním formování a verifikaci obžalobou shromážděných důkazů, kdy došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, včetně práva na veřejné projednání věci a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, respektive práva vyslýchat svědky proti sobě dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 38 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Orgány činné v trestním řízení založily odsouzení obviněného rozhodujícím způsobem na výsledcích rekognicí provedených před zahájením trestního stíhání, tedy bez možnosti účasti obhajoby. Ústavní soud uvedl, že „ v řízení před soudem mohou být jako důkaz použity zásadně jen takové výpovědi svědků či dalších osob, včetně rekognicí, jejichž provedení měla obhajoba možnost být přítomna a aktivně účastna. Pouze ve výjimečných případech lze přistoupit k použití takového důkazu (výpovědi svědka) provedeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158a trestního řádu, jehož se obhajoba nemohla účastnit. Zvláště v případech, kdy takový důkaz má být rozhodujícím či dokonce jediným důkazem o vině obžalovaného, je naprosto nezbytné, aby se orgány činné v trestním řízení nespoléhaly automaticky na možnost použití důkazu v režimu §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu (čtení protokolu o výpovědi svědka), ale vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení dotčeného úkonu, jehož by se již obhajoba mohla účastnit, a to nejlépe v řízení před soudem. Teprve pokud toto úsilí bylo marné či onen úkon nelze opakovat z povahy věci, je možné připustit odsouzení obžalovaného založené rozhodující či plnou měrou na důkazu (výpovědi svědka či jiných osob), jehož se obhajoba nemohla účastnit, a to pouze za splnění dalších přísných kumulativních podmínek (řízení jako celek lze považovat za spravedlivé a existují skutečnosti dostatečně vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, včetně možnosti řádného a spravedlivého posouzení jeho věrohodnosti a spolehlivosti). Aplikace §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu nesmí sloužit k obcházení práv obhajoby. V opačném případě dochází k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod “ (odstavec 28 odůvodnění nálezu). Těmto požadavkům dle Ústavního soudu obecné soudy při odsouzení obviněného též na základě rekognicí provedených před zahájením trestního stíhání nedostály, kdy dotčené rekognice hrály rozhodující roli při odsouzení obviněného, neboť byly jediným důkazem, který jej identifikoval jako pachatele stíhané trestné činnosti, tedy který jej s touto trestnou činností prokazatelně spojoval. Ústavní soud dále uvedl, že se „ nemůže ztotožnit s neopakovatelností rekognicí po zahájení trestního stíhání, zejména v hlavním líčení, na niž obecné soudy spoléhaly “, s tím, že „ nevidí důvodu, proč by takové opakování rekognice, tentokrát in natura, po zahájení trestního stíhání bylo nemožné v nyní projednávaném případě; důvody uváděné krajským soudem nejsou dostatečné “ (odstavec 31 a 32 odůvodnění nálezu). Za zásadní ústavněprávní problém tak Ústavní soud považuje skutečnost, že „ klíčový usvědčující důkaz, tedy ztotožnění stěžovatele jako osoby, která spáchala trestný čin, nebyl ani jednou v průběhu celého trestního řízení proveden tak, aby umožnil reakci stěžovatele jako osoby, která byla uvedeným důkazem ztotožněna jako pachatel. Každopádně je třeba trvat na tom, že rozhodnutí o vině stěžovatele se musí zakládat mimo jiné na jednoznačném určení stěžovatele jako pachatele trestné činnosti, a to procesně řádným způsobem respektujícím práva stěžovatele jako obviněného. Jinak řečeno, jako rozhodující důkaz o vině stěžovatele může být použit jen takový úkon, při němž dojde k jeho ztotožnění s pachatelem stíhaného skutku, jehož provedení se obhajoba bude moci zúčastnit a vyjádřit se k němu přímo, ať už tento úkon bude proveden prostřednictvím videokonference, nebo na základě dožádání v R. r. justičními orgány. Dokud stěžovatel nebude náležitým procesním postupem, respektujícím jeho práva, prokazatelně identifikován jako pachatel stíhaného trestného činu, musí být považován za nevinného (čl. 40 odst. 2 Listiny) “.
S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo shledáno, že došlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného, konkrétně jeho práva na spravedlivý proces, včetně práva na veřejné projednání věci a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, respektive práva vyslýchat svědky proti sobě dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl ánkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, Nejvyšší soud na podkladě tohoto závazného právního názoru Ústavního soudu v předmětné věci postupoval tak, že zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 39/2013, a současně i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 52 T 4/2012, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu ve vztahu k obviněnému beze změny.
K porušení práv obviněného došlo postupem obecných soudů, které v hlavním líčení připustily čtení protokolů o rekognicích provedených před zahájení m trestního stíhání, tj. bez možnosti účasti obhajoby, ačkoliv přicházelo v úvahu opakované provedení rekognicí v pozdějších fázích řízení, včetně řízení před soudem, a na těchto důkazech založily rozhodující měrou rozhodnutí o vině stěžovatele. V rámci no vého projednání věci bude třeba toto pochybení napravit. Jelikož těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolacími prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02), Nejvyšší soud s ohledem na zásadu efektivity a hospodárnosti řízení rozhodl, že v souladu s §265 1 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v části týkající se obviněného jménem V. V. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, kdy Krajský soud v Brně bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Ústavní soud a v tomto novém řízení postupovat tak, aby byla náležitým způsobem šetřena ústavně zaručená práva obviněného. Bude třeba se znovu zabývat otázkou, zda je to skutečně obviněný, kdo spáchal stíhaný trestný čin, přičemž při ztotožňování jeho osoby jako případného pachatele tohoto trestného činu bude nutné respektovat jeho ústavně zaručená práva, zejména právo účastnit se prováděných úkonů – rekognicí, výslechů svědků a podobných, a to třeba i prostřednictvím svého obhájce.
Rozhodnutí o zrušení shora uvedených rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata