ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.364.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 364/2015 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný P. C., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 7 To 354/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 2 T 89/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 2 T 89/2012 , byl obviněný P. C. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 04.03.2012 v době od 14:00 hod do 14:05 hod v obci N., vstoupil společně se svým synovcem J. C., a V. Š., do domu, majitele V. C., a pod pohrůžkou zastřelením, pokud se někdo pohne, směřovanou vůči matce jeho dcery T. T., trvale bytem S., t.č. Ž., M. L. a jejímu druhovi A. K., trvale bytem Ž., M. L., si odvezl bez souhlasu její matky svoji dceru K. C., kterou do auta odvedla na jeho pokyn jeho matka H. C.“
Za to byl podle §175 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 7 To 354/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 11. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že jeho skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv se v daném případě podle jeho názoru o trestný čin vůbec nejednalo. Poukázal na to, že v průběhu řízení popsal situaci, která předcházela jeho jednání, samotný průběh jednání byl zjištěn poměrně podrobným dokazováním a rovněž uvedl, jaké represe ze strany policie po oznámení činu nastaly, zejména třídenní pobyt v cele předběžného zadržení, mnohahodinové rozhodování soudu o vzetí do vazby, domovní prohlídka v jeho bydlišti a bydlišti jeho rodičů. Dále uvedl, že pokud v rozčílení snad pronesl údajnou výhrůžku, jednalo se o emočně vypjatou situaci, ovšem výhrůžku by určitě nemyslel vážně. Za podstatné považuje, že bylo jednoznačně prokázáno, že se jednalo o planou výhrůžku, neboť žádnou zbraň neměl ani u sebe, ani nikde jinde. Na základě uvedeného je obviněný přesvědčen, že nebyly splněny podmínky trestní odpovědnosti, neboť jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin. Závěrem poukázal na okolnosti jednání a svoji dosavadní bezúhonnost. V podstatě obdobnou argumentaci obviněný uplatnil s odkázáním na ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku již v podaném odvolání.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 7 To 354/2014, ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu, a věc podle §265l odst. 1 trestního řádu vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 uvedl, že v tomto konkrétním případě nelze říci, že by se jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti nějakým zásadním způsobem vymykalo běžně se vyskytujícím přečinům vydírání ve smyslu §175 odst. 1 trestního zákoníku. Zadržení obviněného, rozhodování o vzetí do vazby či domovní prohlídky nejsou podle státního zástupce okolnostmi, které by svědčily o výjimečně nízké škodlivosti posuzovaného přečinu. Jedná se o události, ke kterým došlo až po dokonání trestné činnosti, nemající přímý vztah k zákonným znakům předmětného přečinu. Nijak výjimečné okolnosti, byť je lze podřadit pod kritéria uvedená v §39 odst. 2 trestního zákoníku, nepředstavují ani existence emočně vypjaté situace či to, že výhrůžka byla jen planá a obviněný ve skutečnosti ani zbraň neměl. To samé platí i pro dosavadní bezúhonnost obviněného.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Obviněný P. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Možno konstatovat, že obviněný právně relevantně uplatnil námitku toliko nesprávného právního posouzení jeho jednání se zřetelem k ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, aniž by zpochybnil přisouzený skutkový stav věci. Dovolací důvod bylo tak možno podřadit pod cit. ustanovení.
Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolací námitky vycházel z ustanovení §13 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je zásadně trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tato zákonná úprava slouží jako korektiv k tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost , i když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto se v důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin (k tomu blíže viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012).
Nejvyšší soud, vycházeje ze smyslu zákonné úpravy a svého vlastního výkladového stanoviska, musí konstatovat, že dovolací argumentaci obviněného nemohl přisvědčit. Pokud obviněný poukazoval především na okolnosti postupu policejního orgánu vůči němu po činu (postup byl ovšem zákonný), pak tyto okolnosti neměly nic společného s objektivním jeho jednáním, kvalifikovaným jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Subjektivní pocit obviněného o tvrdosti zákonných úkonů policie a soudu vůči němu pochopitelně nemůže vést k úvahám o naplnění podmínek pro uplatnění ustanovení o subsidiaritě trestní represe.
Jestliže jeho souzený čin spočíval ve výhrůžce poškozené usmrcením za použití střelné zbraně v přítomnosti dalších dvou mužů, které si přivedl nepochybně ke zdůraznění vlastní převahy a zamezení jakéhokoliv projevu odporu ve snaze okamžitě si bez souhlasu matky odvést nezletilou dceru K. C., pak i s přihlédnutím k vědomí poškozené o možné existenci zbraně v držení obviněného nelze rozhodně uzavřít, že nejde o jednání společensky škodlivé, neodpovídající ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu.
Nutno připomenout, že Ústavní soud v jednom ze svých posledních nálezů k této problematice poznamenal, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti nebo pouze k vyvození odpovědnosti trestní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (viz nález I. ÚS 1548/2014).
V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro vyloučení funkce trestní odpovědnosti.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 15. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký