ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.512.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 512/2015 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. dubna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5 To 73/2014-517, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 9. 2014, č. j. 29 T 10/2014-472, byl obviněný L. Š. uznán vinným „zločinem“ vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 26. 10. 2013 kolem 19:00 hodin v H., okres O., v kuchyni rodinného domku svých rodičů, po předchozím požití alkoholických nápojů a drobné vzájemné slovní a fyzické rozepři, napadl svého bratra R. Š., kterého kuchyňským nožem o délce čepele 12 cm s vysokou razancí bodl do levé strany krku, čímž mu v této lokalitě způsobil svisle orientovanou bodnořeznou ránu, jejíž bodný kanál probíhal strmě shora dolů, mírně zepředu dozadu a lehce zleva doprava a zasahoval v oblasti krku do prostoru levé pohrudniční dutiny až do hloubky 11 cm, v jehož průběhu zraňující nástroj poranil kůži a podkožní měkké tkáně na levé straně krku, nařízl zevní stěnu levé krční žíly, téměř úplně proťal levou podklíčkovou tepnu a nařízl zevní stěnu sestupné části oblouku hrudní srdečnice, přičemž toto poranění vedlo k úmrtí R. Š. v řádu několika málo minut v důsledku vykrvácení; přitom s ohledem na charakter tohoto útoku, který vedl masivním nožem, vzhledem k vysoké intenzitě, se kterou úder zasadil, a v neposlední řadě též s ohledem na místo těla poškozeného, kam úder směřoval, minimálně musel být srozuměn s tím, že svého bratra může usmrtit, což se také stalo“. Za to byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §56a odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Ostrava - Vítkovice, Jeremenkova 11, IČ 47672234, na náhradě škody částku 4.133 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5 To 73/2014-517, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 11. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. Š. následně dovoláním , které zároveň směřovalo v celém rozsahu i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl nesprávnost hmotně právního posouzení otázky jeho úmyslného zavinění ve vztahu k následku, který způsobil svým jednáním, tj. smrti svého bratra R. Š. Připustil, že si i při svém nižším intelektu uvědomuje nebezpečnost útoku nožem na hlavu či jiné části těla člověka, kde jsou uloženy životně důležité orgány, i to, že takový útok může ohrozit život. Trvá však na tom, že za takovou část těla nepovažoval krk. Vycházel z toho, že pokud někdo míní ohrozit nejen zdraví ale i život jiného, pak při útoku nožem na jeho krk řeže a nikoli bodá. Pokud by soudy věc posuzovaly se zřetelem právě na tuto skutečnost, pak by podle dovolatele nemohly dovodit jeho srozumění s tím, že může bratra usmrtit. Chybí zde totiž vědomostní (intelektuální) složka nepřímého úmyslu. Na tom nic nemění ani odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že po útoku telefonoval svědkyni Š., které měl sdělit, že usmrtil bratra. Vědomostní složka zavinění totiž musí být u pachatele zásadně dána v době spáchání činu a nikoli až po něm. Soudy tak podle dovolatele mohly uvažovat o tom, že jeho úmysl směřoval toliko k ublížení na zdraví, eventuelně i v podobě těžké újmy, přičemž smrt poškozeného byla pokryta nedbalostním zaviněním; tzn. že stíhaný skutek měly právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.
Dovolatel nesouhlasí ani s úvahou odvolacího soudu, že není podstatné, kdy do místnosti, kde se incident odehrál, vešla jeho matka, svědkyně J. Š. Tento moment považuje naopak za velmi významný. Skutečnost, že si svědkyně nevšimla většího vzájemného fyzického napadání mezi ním a bratrem, popř. ani žádného předmětu v jejich rukou, podle dovolatele ještě nevyvrací jeho obhajobu, podle níž pouze odvracel mnohem razantnější útok ze strany bratra, případně se bránil vážně míněné pohrůžce bezprostředním a intenzivním násilím. Ono „obranné“ bodnutí nožem ani to, co mu bezprostředně předcházelo, svědkyně vůbec nemusela vidět. Mohlo k němu dojít těsně před jejím příchodem. Vyslechnutí znalci ostatně připustili, že poškozený se po utrpěném poranění mohl ještě 1 - 2 minuty samostatně cíleně pohybovat, komunikovat a dokonce se i po pádu na zem ještě postavit na nohy. Dovolateli tedy není jasné, z jakého důvodu soud prvního stupně dovodil, že je vyloučeno, aby ho bratr před útokem nožem ohrožoval závažněji než bagatelně.
S ohledem na výše uvedené důvody proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně jeho subjektivní stránky, a poté sám rozhodl, že jednání dovolatele naplňuje zákonné znaky trestného činu podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, anebo přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran polemiky obviněného k otázce, kdy vstoupila jeho matka na místo incidentu a jakou část skutkového děje sledovala, uvedl, že taková argumentace zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný jejím prostřednictvím pouze zpochybňuje skutková zjištění soudů. Jedná se tedy o námitky procesního charakteru, k nimž v dovolacím řízení přihlížet nelze. Za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce pouze tu část podaného dovolání, v níž obviněný namítl, že v posuzovaném případě se soudy řádně nevypořádaly s otázkou úmyslného zavinění jako subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy a domáhal se jiné právní kvalifikace skutku (jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku).
Státní zástupce je však toho názoru, že posledně uvedené námitky nemají žádné opodstatnění. V této souvislosti připomněl, že v případě útoku vedeného s větší intenzitou nožem proti horní polovině těla, snad s výjimkou útoku záměrně vedeného proti horním končetinám, je namístě prakticky pokaždé uvažovat o srozumění pachatele se způsobením smrtelného následku. Téměř na kterékoli části této oblasti totiž mohou být zasaženy životně důležité orgány, porušeny tepny a takový útok může vést k masivnímu krvácení. Proto za situace, že je větším nožem útočeno proti krku, kde jsou mimo tepen uloženy i jiné životně důležité orgány, musí být možnost způsobení smrtelného následku zřejmá i osobě bez anatomického vzdělání, popřípadě i se sníženým intelektem. Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že při posuzování subjektivní stránky trestného činu lze přihlížet i k okolnostem, které následovaly po spáchání činu. U dovolatele tak soudy mohly na jeho úmyslné zavinění usoudit například i z výpovědi svědkyně M. Š., z níž vyplynulo, že krátce po činu se choval celkem racionálně a uvědomoval si jeho závažnost. Pokud by vůbec bylo možno uvažovat o nějakém jiném právním posouzení jeho jednání, pak by podle názoru státního zástupce v teoretické rovině připadala v úvahu kvalifikace skutku jako těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, rozhodně však nikoliv podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jak se domáhal dovolatel, kde úmysl pachatele směřuje ke způsobení lehké újmy na zdraví.
Své vyjádření státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, která vychází z prosazování vlastních skutkových závěrů, tj. závěrů odlišných od těch, než k jakým dospěly soudy obou stupňů po vyhodnocení provedeného dokazování. Dovolatel v podstatě nadále setrval na své dosavadní obhajobě, že se pouze bránil razantnímu fyzickému útoku či pohrůžce takovým bezprostředním útokem ze strany poškozeného, čemuž však jejich matka (svědkyně J. Š.) přítomna nebyla. Na místo činu se měla dostavit až později a ve své výpovědi učiněné v přípravném řízení proto tento zásadní moment popsat nemohla. Nebezpečí útoku se přitom dovolateli mělo jevit jako velmi reálné a bezprostředně ohrožující jeho zdraví i život. Soudy obou stupňů se však podle něj s touto alternativou v rámci hodnocení důkazů důsledně nevypořádaly. V tomto smyslu tak měly v rozporu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho neprospěch. Dovolatel tedy svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušné části na str. 10 a str. 11 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz zejména str. 6 a 7 napadeného usnesení). Také on přesvědčivě vyložil, proč obhajobě obviněného spočívající v tvrzení, že pokud bratra bodl nožem do krku, jednal tak za splnění podmínek nutné obrany (§29 odst. 1 tr. zákoníku), neuvěřil a proč ji - s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy - považoval za vyvrácenou. Nejvyšší soud tak nesdílí názor obhajoby, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla ve vytýkaném směru projevem nepřípustné libovůle.
Hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně námitkou, že ani skutkový stav věci v soudy zjištěné podobě neumožňoval bez pochybností přijmout závěr, že jednal v úmyslu svého bratra usmrtit, resp. že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud ho bodne inkriminovaným nožem do krku, může mu tím přivodit smrt (úmysl nepřímý).
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal žádné opodstatnění.
Dovolateli je nutno v obecné rovině přisvědčit potud, že aby bylo možno pachatele uznat vinným trestným činem vraždy (§140 tr. zákoníku), musí být bezpečně prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat. K závěru o tom však nestačí pouhé zjištění, že úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě způsobit smrt. Je zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval ke způsobení smrti. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti jiného). Podle právní nauky K tomu srov. např. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218. představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003. Eventuální úmysl, kterým bylo dle závěru soudů pokryto stíhané jednání obviněného, tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele L. Š. k dispozici, lze shrnout tak, že dne 26. 10. 2013 ve večerních hodinách v kuchyni rodinného domu jejich rodičů, v reakci na předchozí vzájemnou rozepři, zaútočil nožem o délce čepele 12 cm na svého bratra R. Š. tak, že ho s vysokou razancí bodl do levé strany krku a způsobil mu tím hluboké devastující zranění oběhové soustavy, popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jemuž poškozený v řádu několika málo minut v důsledku vykrvácení podlehl.
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozeného právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku plně odůvodňují. Není pochyb o tom, že kuchyňský nůž s čepelí o délce 12 cm je svými fyzikálními vlastnostmi zbraní (srov. 118 tr. zákoníku) způsobilou výrazně zesílit útok na tělesnou integritu jiného. Při bodnutí směřujícím do oblasti krku, tedy do mimořádně citlivé a zranitelné části těla, v níž jsou současně uloženy životně důležité orgány (zejména dýchací trubice, hrtan a krční tepna), může u postižené osoby snadno dojít ke vzniku závažných poranění těchto orgánů a v návaznosti na tom i k fatálnímu následku (smrti); zvláště je-li takový útok veden nožem a s velkou razancí až brutalitou, jak bylo soudy postaveno najisto i v nyní projednávaném případě.
Této notoricky známé skutečnosti si byl podle závěrů soudů velmi dobře vědom i obviněný (dovolatel), byť se po celou dobu trestního řízení snažil tvrdit opak při poukazování na svoji slaboduchost a neznalost anatomie lidského těla. Přesto soudy ani tuto jeho obhajobu neponechaly bez povšimnutí. Otázce, zda byl v době spáchání činu schopen představit si smrtelný následek svého útoku nožem jako možný, věnovaly při hodnocení důkazů dostatečnou pozornost a vypořádaly se s ní způsobem neodporujícím zásadám formální logiky. Na zdůvodnění jejich rozhodnutí je možno v tomto směru plně odkázat.
Protože dovolání obviněného L. Š. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler