ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.68.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 68/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o dovolání, které podala obviněná A. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 3 To 404/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 26/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 6 T 26/2013 , byla obviněná A. S. uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byla podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností s předmětem podnikání uvedeným v obchodním rejstříku v trvání dva a půl roku. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost UNIVORS, a. s., IČ 26044706, se sídlem Dvořákova 161/14, České Budějovice, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 3 To 404/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu na upraveném skutkovém základě, že
v přesně nezjištěné době od listopadu 2011 nejpozději do 9. 12. 2011 v Č. B., popřípadě jinde, se záměrem ke škodě společnosti UNIVORS, a. s. získat pro jiného majetkový prospěch, poté co byla dne 1. 10. 2011 odvolána z funkce společnosti UNIVORS, a. s., neoprávněně vystupovala za tuto společnost a jako údajný statutární orgán společnosti UNIVORS, a. s. v postavení prodávajícího sjednala s T. M., jako kupujícím, kupní smlouvu s předmětem prodeje pozemků o výměře pozemku 354 m2 a o výměře pozemku 223 m2, nacházející se v katastru obce Č. B., se všemi součástmi a příslušenstvím, právy a povinnostmi, včetně zpevněných ploch a komunikací na nich se nacházejících, opatřenou datem 15. 4. 2011, za vzájemně dohodnutou kupní cenu 519.300,- Kč, tuto kupní smlouvu jako údajný zástupce prodávající společnosti UNIVORS, a. s. v postavení p. p. neoprávněně podepsala a dne 9. 12. 2011 před Katastrálním úřadem pro J. kraj prohlásila svůj podpis na kupní smlouvě za vlastní, v důsledku čehož Katastrální úřad pro J. kraj tyto nemovitosti v celkové tržní hodnotě nejméně 1.731.000,- Kč převedl na údajného kupujícího T. M., čímž způsobila společnosti UNIVORS, a. s., IČ 26044706, se sídlem Dvořákova 161/14, České Budějovice, škodu ve výši nejméně 1.211.700,- Kč,
uznal obviněnou vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to ji podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností s předmětem podnikání uvedeným v obchodním rejstříku v trvání dva a půl roku. Podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozenou společnost UNIVORS, a. s., IČ 26044706, se sídlem Dvořákova 161/14, České Budějovice, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. Obviněná namítla, že z textu napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda odvolací soud její odvolání vyhodnotil jako důvodné či nikoliv. Podle jejího názoru bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že soudy nerespektovaly §125 trestního řádu, a z chabé protokolace je velmi těžké odhadnout, jaké důkazy soudy provedly, k jakým důkazům a jak přihlédly, a jak se vypořádaly s námitkami obhajoby, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněná dále namítla, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, když předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Roman Bárta a člen senátu JUDr. Jiří Trnka byli již dříve zapojeni do rozhodování o vině obviněné, konkrétně rozhodli dne 13. 5. 2013 o stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2013, č. j. 6 T 26/2013-655, jímž byla věc po předběžném projednání vrácena státnímu zástupci k došetření. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu potom obviněná shledává v tom, že skutkový stav, jak jej zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu. Ke znaku „kdo jiného obohatí“ uvedla, že kupec nemohl být obohacen, neboť pozemky byly prodány za cenu vyšší, než byla cena pořizovací a společnost UNIVORS, a. s. na transakci vytvořila zisk. Dále nebyl naplněn znak „uvede někoho v omyl“, jelikož jednala v roli statutárního orgánu ze zákona samostatně, ničí vědomí ani vůli svým jednáním neovlivňovala a nikoho neuváděla v omyl. S odkazem na R 24/2006 nemohlo dojít ani k uvedení v omyl příslušného katastrálního pracoviště. Nemohla ani „zamlčet podstatné skutečnosti“, neboť o prodeji dotčených pozemků informovala ostatní členy představenstva a dozorčí rady. Stejně tak nemohla „způsobit na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“, když pozemky byly prodány za cenu 900,- Kč/m2 převyšující pořizovací cenu 600,- Kč/m2. Dále poukázala na to, že soudy neměly postavené najisto, kdy byla předmětná kupní smlouva podepsána, nebylo prokázáno, že by k tomu nedošlo dne 15. 4. 2011. Ohradila se proti časovému zařazení skutku, jak byl popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, když kupní smlouva s návrhem na vklad byla katastrálnímu úřadu předložena dne 29. 11. 2011, a proto je nemožné, aby mohla spáchat trestný čin ve dnech 29. 11. 2011 - 9. 12. 2011. Předmětná kupní smlouva je navíc opatřena razítkem společnosti UNIVORS, a. s., a proto nemohla být uzavřena až v době, kdy již několik měsíců ve společnosti nepracovala a neměla k razítkům přístup. K subjektivní stránce obviněná namítla, že i podle odvolacího soudu byly pohnutkou jednání rozporné vztahy mezi ní a jejím bývalým přítelem, nejednala proto s úmyslem způsobit škodu. Nebyl naplněn ani znak motivu, když si v procesu štěpení společnosti UNIVORS, a. s. sama vybírala, které nemovitosti převezme. Odvolací soud podle obviněné neměl vyřešenou ani otázku subjektu trestného činu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku na straně 5, kde je uvedeno, že není podstatná otázka, zda se obviněná dopustila činu jako statutární orgán či nikoliv. Obviněná dále nesouhlasila ani s posouzením následku jejího jednání, jelikož pořizovací cena nemovitosti ve skutečnosti činila 600,- Kč/m2, nikoliv 3.000,- Kč/m2, jak uvedl odvolací soud. Z provedených důkazů nevyplývá ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Z uvedených důvodů se obviněná domnívá, že došlo ke zneužití prostředků trestního práva, a to v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
Ve lhůtě pro podání dovolání následně obviněná své dovolání doplnila. Vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že by nekriticky přistupovala k projednávané trestné činnosti. Odvolací soud neprovedl obhajobou navržené důkazy, aniž by to odůvodnil a vypořádal se s nimi. Nesouhlasila ani s hodnocením svědeckých výpovědí soudy, když někteří svědci se podle ní předem domlouvali, jak budou v rámci hlavního líčení vypovídat. Řada svědků je podle obviněné příbuzensky či obchodně spojena s oznamovatelem trestného činu. Domněnky soudu nejsou podle ní podloženy důkazy. Obžaloba přinášela pouze důkazy v neprospěch obviněné, soud umožňoval klást svědkům kapciozní otázky a návrhy obhajoby zamítal.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 404/2014-1001 ze dne 15. 9. 2014, jakož i rozhodnutí předcházející, a vrátil věc do přípravného řízení, nebo alternativně, aby podle §265m odst. 1 trestního řádu sám hned rozhodl tak, že se s odkazem na §226 písm. a) trestního řádu obviněná zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že ve vztahu k důvodu dovolání podle §2654b odst. 1 písm. b) trestního řádu nejsou dány procesní podmínky pro jeho uplatnění, jelikož obviněná nevznesla před rozhodnutím odvolacího soudu námitku podjatosti některého člena senátu odvolacího soudu, ačkoli jí uváděné skutečnosti týkající se složení senátu odvolacího soudu nepochybně musely být v té době již známy. Nadto podle státního zástupce nebyly ani splněny taxativně vymezené podmínky pro vyloučení soudce z meritorního rozhodování ve smyslu §30 odst. 2, 3 trestního řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce uvedl, že část obviněnou uplatněných námitek neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť směřovala proti nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, popř. proti nesprávnosti hodnocení důkazů soudy. Pokud jde o znak „uvedení jiného v omyl“, pak ze skutkové věty a odůvodnění rozsudku vyplývá, že subjektem uvedeným v omyl byl Katastrální úřad pro J. kraj, Katastrální pracoviště Č. B. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, se jedná o subjekt, vůči kterému může směřovat podvodné jednání a může být uveden v omyl. Za zcela bezpředmětné označil státní zástupce námitky obviněné směřující proti naplnění znaku „cizí majetek“, když majetek obchodní společnosti je nepochybně rozdílný od majetku jejích akcionářů, v daném případě byl navíc dalším akcionářem také Ing. H. Ve vztahu ke stanovení výše škody uvedl, že rozhodující je tržní cena věci v době činu, nikoli cena, za kterou poškozený věc někdy v minulosti pořídil, jak argumentuje obviněná. Podle státního zástupce dále obviněná zaměňuje úmysl a pohnutku trestného činu. Motiv, resp. pohnutka není zákonným znakem trestného činu podvodu. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že v případě obviněné šlo o jednání úmyslné, přičemž námitky proti neprokázání motivu jsou zcela irelevantní. Podle státního zástupce neobstojí ani námitky obviněné týkající se zásady subsidiarity trestní represe, neboť předmětný čin vykazoval všechny znaky uvedené v trestním zákoníku a nebyly dány žádné konkrétní okolnosti, pro které by závažnost jednání obviněné neodpovídala ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům podvodných jednání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněné na obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněné a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě obviněnou usvědčující. Posouzení výše způsobené škody odpovídalo zákonným hlediskům.
K uplatněným námitkám v rámci shora deklarovaného dovolacího důvodu, kterým lze při určité toleranci přiznat právní relevanci, Nejvyšší soud uvádí následující.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-li takovým činem značnou škodu (odst. 4 písm. d). Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudcích soudů obou stupňů se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, spočívající v tom, že pachatel "jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil značnou škodu“.
Podvodné jednání obviněné směřovalo vůči orgánu, na základě jehož úředního postupu bylo možné realizovat převod majetku, o nějž se zde jednalo. Tím obviněná docílila toho, že Katastrální úřad pro J. kraj převedl nemovitosti na údajného kupujícího.
Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Obviněná, nepochybně vědoma si toho, že již není oprávněna činit jménem právnické osoby jakékoliv právní úkony (viz přisouzená skutková zjištění), tuto podstatnou skutečnost před takovou fyzickou osobou zamlčela, přičemž ona fyzická osoba, pověřená pracovnice (pracovník) katastrálního úřadu, byla přesvědčena o právní perfektnosti předkládaných dokumentů. Při jejich formální bezvadnosti byla povinna učinit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (shodně viz rozh. sp. zn. 8 Tdo 377/2011).
Tento právní názor není v rozporu s v podaném dovolání citovaným judikátem R 24/2006, rozh. sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Toto rozhodnutí řeší odlišnou právní situaci, která bez dalšího nemohla vyústit v konstitutivní rozhodnutí. Šlo totiž „pouze“ o podání občanskoprávní žaloby, obsahující vědomě nepravdivá tvrzení.
O sporném řízení civilním platí, že je ovládáno zásadou projednací, dle níž výsledek důkazního řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků řízení, nicméně tím není opuštěna zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Zásada projednací přitom umožňuje žalovanému nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce se bránit a vyvracet je; z povinnosti rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu pak plyne soudu možnost provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí ve věci obsahuje autoritativní skutkový závěr, jenž jinými než procesními prostředky k ochraně práva změnit nelze. Je-li pojem omylu vymezen neshodou vůle a projevu, a je-li soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, čili jinými slovy je místem nalézání práva, pak nastíněný zákonný rámec z povahy věci vylučuje možnost podřadit obecný soud v civilním řízení sporném pod rámec osob, jež mohou být uvedeny do omylu pachatelem trestného činu podvodu.
V případě, neunesl-li by účastník občanského řízení sporného břemeno tvrzení, jež by bylo způsobilé vést k rozhodnutí o povinnosti žalovaného plnit žalobci, by opačná interpretace skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 trestního zákoníku pak nutně vždy vedla k podezření ze spáchání trestného činu podvodu (viz 11 Tdo 229/2004).
Je zde tedy zcela zřetelný rozdíl oproti posuzované věci obviněné.
K námitce stran subsidiarity trestní represe je především namístě uvést, že pojetí trestního práva jako ultima ratio neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je totiž ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákoník označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, když došlo ke spáchání trestného činu a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je takto povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech jeho znacích naplněna (tak i v posuzované věci), nemůže a nesmí stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů svých občanů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. i občanskoprávního). Přitom v dané věci je nepochybné, že dovolatelka skutkovou podstatu trestného činu ve všech zákonných znacích naplnila, čin byl dokonán, byl jím způsoben kvalifikovaný následek, značná škoda na cizím majetku. Za daných okolností proto námitka, že takovéto její jednání by nemělo podléhat trestní represi, neobstojí.
Námitka dovolatelky, uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, je zcela lichá. Podle cit. ustanovení §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněná nevznesla před rozhodnutím odvolacího soudu námitku podjatosti některého člena senátu, přestože jeho složení jí bylo známo, to i ve vztahu k dřívějšímu procesnímu rozhodnutí v téže věci. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §30 odst. 2, 3 trestního řádu o vyloučení soudce nebo přísedícího z rozhodování po podání obžaloby a u soudu vyššího stupně podává taxativní výčet, který nezahrnuje procesní situaci, o kterou opřela dovolatelka svou argumentaci. To proto, že šlo o procesní rozhodování stížnostního soudu vyšší instance ve stadiu po podání obžaloby. Smyslem předmětné zákonné úpravy je totiž to, aby nedošlo k personálnímu prolnutí osob, rozhodujících ve zcela odlišných fázích trestního řízení, z nichž úkolem jedné je opatřování a zajišťování důkazních prostředků (řízení přípravné), úkolem druhé (řízení před soudem po podání obžaloby, návrhu na potrestání), důkazy po jejich provedení hodnotit za účelem meritorních skutkových zjištění. Bylo by v rozporu s principem nestranného fair procesu, aby jedna a táž osoba důkazy opatřovala a sama je pak i hodnotila, o nich rozhodla. Taková situace v posuzované věci obviněné nenastala. Až ve druhé fázi trestního řízení, v řízení před soudem, po podání obžaloby, vyšší soudní instance posuzovala procesní rozhodnutí instance nižší, aniž by se jakkoli podílela na předcházející fázi řízení přípravného.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly tak shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký