ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.855.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 855/2015 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný I. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 8 To 6/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 4/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 43 T 4/2014, byl obviněný I. G. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 25. 12. 2013 v bytě v P., ul. N. o., po předchozí slovní rozepři a ve stavu prosté alkoholové opilosti, s úmyslem způsobit poškozené těžké zranění, zaútočil a fyzicky napadl svoji družku M. R., a to tím způsobem, že jí opakovaně udeřil pěstí a kopy střední a velké intenzity do obličejové části hlavy a horní části trupu, a tak jí způsobil mnohočetné krevní výrony na obličeji, drobné oděrky pod pravým dolním očním víčkem a za zevním očním koutkem vpravo, pohmoždění měkkých tkání levé tváře s otokem měkkých tkání, četné krevní výrony na pravé paži, krevní výron v okolí levého lokte a v křížové krajině vlevo, oděrky v pravé kyčelní krajině, krevní výrony na levém a pravém koleni, na vnitřní ploše nártu, tedy mnohočetná poranění těchto částí těla, hlavně pak jí způsobil pohmoždění mozku - puklinu spodiny lební, což vedlo ke krvácení pod tvrdou mozkovou plenu a pod pavučnici v oblasti přední jámy lební vlevo, přičemž na následky tohoto poranění poškozená dne 26. 12. 2013 kolem 15.00 hodin zemřela, přičemž její smrt bylo možno odvrátit poskytnutím včasné odborné lékařské pomoci“. Za to byl obviněný podle §145 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti AEGON pojišťovna, a. s., IČ: 27182461, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 26/322, částku 100.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 8 To 6/2015, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 2. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci ve výroku o vině i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v nezrušeném výroku o vině napadl obviněný I. G. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v projednávané trestní věci nadále přetrvávají důvodné pochybnosti o jeho vině stíhaným skutkem. Má za to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle níž si poškozená mohla smrtelná poranění způsobit sama opakovaným pádem na zem v důsledku své silné opilosti. V této souvislosti dovolatel připomněl vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Jiřího Hladíka a prof. MUDr. Jiřího Štefana, DrSc., se zdůrazněním toho, že na jedné straně MUDr. Hladík kategoricky setrval na svém závěru, podle nějž k fatálnímu poranění hlavy u poškozené nemohlo dojít jinak než v důsledku jednání dovolatele (tj. v důsledku kopů a úderů pěstí střední a velké intenzity do obličeje); prof. MUDr. Štefan, DrSc. prostý pád poškozené na zem jako možný mechanismus vzniku uvedeného zranění jednoznačně nevyloučil. Soud prvního stupně se však podle názoru dovolatele tímto zásadním rozporem záměrně nezabýval, aby mohl v plném rozsahu vyhovět podané obžalobě. Přes žádost obhajoby neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem ani rekonstrukcí na místě činu a nerespektoval tak minimálně dvě základní zásady trestního řízení týkající se dokazování upravené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odvolací soud navzdory tomu považoval jeho postup za procesně správný. Oba soudy tak podle dovolatele porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, které mu zajišťuje zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V další části dovolání obviněný soudům vytkl, že nevzaly v úvahu chování poškozené před činem a nezabývaly se tak možností právního posouzení zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, eventuálně v souběhu s trestným činem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný poukázal na obsah lékařských zpráv z psychiatrické léčebny, podle nichž poškozená nesměla požívat alkohol a naopak měla užívat předepsané léky, což ovšem ke své škodě a k dovolatelově nelibosti nerespektovala. Z provedeného dokazování pak podle něj vyplývá, že se ji před činem opakovaně, avšak bezvýsledně, snažil přimět k abstinenci a dodržování léčebného režimu, tak aby nebyla ohrožena na zdraví či na životě. V návaznosti na to pak obviněný pokládá otázku, zda se vůči poškozené v zájmu dosažení vytčeného cíle mohl s ohledem na svoji mentalitu a vrozené intelektuální možnosti chovat jiným způsobem.
Z výše rekapitulovaných důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušil a věc „vrátil“ soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky obviněného v něm obsažené ve své podstatě představují opakování obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Je toho názoru, že soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly a jejich rozhodnutí nejsou zatížena takovými vadami, které by bylo nutno napravit cestou dovolání. Deklarovaný dovolací důvod obviněný podle jejího názoru důvodně neuplatnil. Státní zástupkyně zdůraznila, že podle znaleckého posudku u poškozené nedošlo k takovým poraněním, která by se shodovala s jejím možným pádem na obličejovou část hlavy. Závěry znalců naopak odpovídaly původní verzi předkládané obviněným v rámci výpovědi v přípravném řízení, podle níž ji třikrát nebo čtyřikrát kopl do obličeje. Soud v jeho jednání správně dovodil i nepřímý úmysl ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené a zároveň vědomou nedbalost ve vztahu ke vzniklému smrtelnému následku, jak předpokládá ustanovení §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Státní zástupkyně současně uvedla, že u dovolatele nebyly v době činu zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usoudit, že jednal z jakékoliv omluvitelné pohnutky, která by odůvodňovala mírnější právní posouzení skutku podle §146a odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, jak se domáhal.
Své vyjádření s ohledem na výše uvedené důvody uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný I. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jsou-li výše uvedená obecná východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci se snažil zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů stran mechanismu vzniku zranění poškozené, jemuž dne 26. 12. 2013 v odpoledních hodinách podlehla. Dovolatel soudům de facto vytkl, že při neakceptování jeho obhajoby a současně v rozporu se zásadou in dubio pro reo chybně vyhodnotily obsah dokazování, provedeného navíc v nedostatečném rozsahu, aby mohlo být rozhodnuto shodně s obžalobou k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti dílem uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však - jak bylo konstatováno výše - pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil rovněž se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z obsáhlého odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že zjištění mechanismu vzniku zranění poškozené a věrohodnosti výpovědi obviněného, opakovaně pozměněné v průběhu trestního řízení, věnoval dostatečnou pozornost. Závěry příslušných znaleckých posudků, zpracovaných k objasnění daných otázek, soud zjevně nehodnotil nekriticky, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítá dovolatel (viz odůvodnění rozsudku zejména na str. 8 až 15). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) odůvodnil (viz str. 3 napadeného rozsudku). Také on dostatečně vysvětlil, proč nepřisvědčil obhajobě obviněného, spočívající postupně v popírání žalovaného jednání až po bagatelizaci jeho následků pro život poškozené, a proč shledal napadený výrok o vině za prokázaný bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani odvolací soud konkrétní návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenuly. Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, soud prvního stupně dostatečně rozvedl na str. 13 až 15 shora odůvodnění rozsudku. Odvolací soud pak zaujal své stanovisko k dovolatelem tvrzené nutnosti dalšího dokazování na str. 3 odůvodnění rozsudku.
Zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že se soudy důsledněji nezabývaly možností právního posouzení zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle ustanovení §146a odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, případně v souběhu s trestným činem neposkytnutí pomoci podle §150 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině je nutno připomenout, že přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Silné rozrušení mysli pachatele je okolnostmi (objektivními, subjektivními) vyvolaný duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. U pachatele může vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle. Strach, úlek nebo zmatek se pak podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. Podstatou předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného je takové jeho chování, které je v příkrém rozporu s pravidly morálky a svědčí mj. o jeho zvrhlosti, bezcitnosti a neúctě k ostatním osobám nebo vůči společnosti. V takovém případě by se tedy mělo jednat o mimořádně zlé či zraňující úmyslné jednání poškozeného, v jehož důsledku může pachateli hrozit způsobení vážnější újmy.
Skutkové okolnosti vztahující se k výše zmíněným znakům skutkové podstaty trestného činu podle §146a tr. zákoníku musí být v konkrétním případě na podkladě výsledků provedeného dokazování objektivně zjištěny (resp. alespoň některá z nich).
Pokud soudy obou stupňů nepodřadily jednání dovolatele pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, potom zásady rozvedené v předcházejících odstavcích svými rozhodnutími nijak neporušily.
Ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, z něhož musel při právním posuzování věci posléze vycházet i Nejvyšší soud, vyplývá, že dovolatel ve stavu prosté alkoholové opilosti napadl svoji družku M. R. údery pěstí a kopy střední a velké intenzity do obličeje a horní části trupu, čímž jí způsobil mimo jiné zranění hlavy vedoucí v konečném důsledku k její smrti, v reakci na jejich předchozí slovní rozepři . Pokud měla být předmětem vzrušené výměny názorů mezi nimi obhajobou tvrzená dlouhodobá neochota poškozené dodržovat lékařem stanovený režim rekonvalescence a její opakované porušování životosprávy, v zásadě to vylučuje závěr o tom, že snad dovolatel jednal v silném rozrušení z úleku, zmatku či dokonce ze strachu. Počínání poškozené, jakkoli mohlo být nezodpovědné a dovolatele trápit či popuzovat, zároveň zcela jistě nelze považovat za zavrženíhodné jednání v intenzitě předpokládané a požadované zákonem, jež by odůvodňovalo právní kvalifikaci posuzovaného skutku podle §146a tr. zákoníku.
Pouze pro úplnost zbývá dodat, že jednočinný souběh trestných činů ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci podle §150 tr. zákoníku je vyloučen. Při posuzování úmyslných trestných činů proti zdraví s těžším následkem (smrti) jako okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (§145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, §146a odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, příp. §146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku) se v judikatuře důvodně vychází z právního názoru, že jejich pachatele nelze uznat vinným současně trestným činem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku především s ohledem na to, že trestný čin neposkytnutí pomoci je k výše uvedeným poruchovým trestným činům pouze subsidiární povahy , takže pachatel, který úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví s (nedbalostním) následkem smrti poškozené, již neodpovídá podle §150 tr. zákoníku (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/1986 tr. nebo R 21/1983 tr.).
Protože dovolání obviněného I. G. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu