ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.986.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 986/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 2 To 17/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 4 T 10/2014, byl obviněný J. S. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 04. 01. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 15:15 hod. až 15:30 hod. na pozemní komunikaci v ulici U T. v P. – S., poškozenou nezletilou P. Š., o které mu bylo zřejmé, že by jí mohlo být méně než 15 let, po bezvýsledné požadavku společného sexu uchopil jednou rukou kolem těla, druhou rukou jí zakryl ústa, aby nekřičela a přes její snahu se mu vysmeknout ji odtáhl do travnatého prostoru, kde ji vyhrnul zimní bundu a svou ruku ji vsunu pod její kalhoty a spodní kalhotky, kde zavedl prst do její pochvy, po vytažení ruky ji uchopil za vlasy, řekl jí že je blbá a následně z místa činu utekl “. Dále byl obviněný uznán vinným trojnásobným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 2), 3) a 4) výroku o vině.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl dále obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit nemajetkovou újmu v penězích, a to:
- poškozené P. Š., k rukám zmocněnce Mgr. Libora Čecha, advokáta se sídlem Masarykovo nám. 508, 504 01 Nový Bydžov, ve výši 200.000,- Kč, a
- poškozené E. R., ve výši 20.000,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 4 T 10/2014, podal obviněný odvolání, které směřoval proti právní kvalifikaci všech posuzovaných jednání. Odvolání podal taktéž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 2 To 17/2015, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného J. S. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody nemajetkové újmy poškozené P. Š. a tato poškozená byla podle §265 tr. ř. s nárokem na nemajetkovou újmu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud uvedl, že způsob adhezního rozhodnutí ve vztahu k nezletilé P. Š. nebyl podpořen žádným odborným znaleckým závěrem ve formě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemajetkových újem na zdraví, jak mj. předpokládá metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy. Volné úvahy krajského soudu, na jejichž podkladě přisvědčil způsobu odůvodnění uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy ze strany zmocněnce poškozené, dle závěru odvolacího soudu nebylo možno bez dalšího akceptovat jako postačující. Byl-li pak poškozené přiznán dokonce 10-ti násobek toho, co bylo přiznáno na náhradě nemajetkové újmy poškozené E. R., pak je dvacetitisícová částka, přisouzená této poškozené v porovnání se srovnatelnými případy částkou akceptovatelnou. Uvedl taktéž, že není vyloučeno, že také částka 200.000,- Kč může být odpovídající utrpěné nemajetkové újmě, je však třeba, aby o ní bylo rozhodnuto na podkladě konkrétních důkazů, zejména pak zmíněného znaleckého posudku.
Usnesením bylo dále podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného (č. l. 645-648), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že z metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy ještě vycházet nelze, neboť se váže až k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinnému od 1. 1. 2014 (dále jen „nový občanský zákoník“), zatímco čin obviněného vůči poškozené se stal ještě za účinnosti předcházející občanskoprávní úpravy provedené zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“). Je zřejmé, že odvolací soud při posuzování procesně právní stránky rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v trestním řízení sice zcela správně vycházel z novelizovaného znění trestního řádu provedeného zákonem č. 181/2011 Sb., které takový postup s účinností ode dne 30. 6. 2011 připouští. Vzhledem k době spáchání činu na poškozené, ke kterému došlo za účinnosti občanského zákoníku a tedy před datem 31. 12. 2013, se také řídil tomu odpovídající hmotně právní úpravou, která problematiku přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu řeší způsobem kodifikovaným v §13 občanského zákoníku ve spojení s §11 občanského zákoníku. S jeho právní argumentací se však nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. S ohledem na dopady do neukončeného osobnostního vývoje teprve třináctileté poškozené lze mít ve shodě s názorem soudu prvého stupně důvodně za to, že pouhá morální satisfakce ve smyslu §13 odst. 1 občanského zákoníku je v projednávaném případě v podstatě z povahy věci vyloučena. Z citovaného znění §13 odst. 2 občanského zákoníku dále vyplývá, že podmínkou přiznání materiální satisfakce je, že satisfakce morální není dostatečná. Z relevantní judikatury k §13 odst. 3 občanského zákoníku je zřejmé, že určení výše materiálního zadostiučinění je předmětem volného uvážení soudu, jež však musí vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2625/2007). V případě poškozené P. Š. nalézací soud tato hlediska pro přiznání její materiální satisfakce včetně její výše (§13 odst. 2, 3 občanského zákoníku) náležitě vyhodnotil. Přitom zcela přiléhavě rozvedl všechny rozhodné okolnosti případu. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že smyslem výše uvedené novely trestního řádu je usnadnění přístupu poškozených, resp. obětí trestného činu, k dosažení uspokojení jejich nároku na odškodnění přímo v adhezním řízení. O nároku na náhradu za nemajetkovou újmu tak může rozhodovat soud v trestním řízení, stejně tak jako doposud rozhodoval o nároku na náhradu majetkové škody, a to s tomu odpovídajícím přesahem do netrestní hmotně právní úpravy. Poukázal na judikaturní řešení dané problematiky z poslední doby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, publikované pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr.), v rámci něhož Nejvyšší soud judikoval, že v případném řízení ve věcech občanskoprávních, na které by byl poškozený subjekt s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán, nelze důvodně předpokládat kvalitativně jinou důkazní situaci, kdy i pro trestní soud v případě rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v rámci adhezního řízení platí §13 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého výši její náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo, tedy rozuměno tak, že postupuje dle vlastní soudcovské úvahy. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že v návaznosti na to je uplatněný nárok ve výši 200.000,- Kč nutné považovat za zcela důvodný, neboť jednání obviněného mělo dlouhodobě nikoli zanedbatelný negativní dopad na každodenní život poškozené, byť ještě nedošlo k poškození jejího zdraví. Rozhodnutí soudu prvního stupně, vzešlé z jeho soudcovské úvahy, opírající se o postup podle §13 odst. 2, 3 občanského zákoníku, je proto třeba akceptovat jako zákonné. K případnému přehodnocení uvedeného závěru není důvodu ani na podkladě porovnání výše náhrady nemajetkové újmy mezi poškozenými nezletilou P. Š. a E. R., jak učinil odvolací soud, neboť v případě posledně uvedené poškozené byl soud prvního stupně limitován uplatněnou výší jejího nároku. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně pochybil v hmotně právním posouzení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, neřídil-li se důsledně postupem předepsaným v §13 odst. 1, 2, 3 občanského zákoníku. Nad rámec nejvyšší státní zástupce uvedl, že předmětem adhezního rozhodování nebylo posuzování narušeného fyzického zdraví poškozené, tedy nejevilo se účelným doplnění důkazního stavu věci o znalecké dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemajetkových újem na zdraví ve smyslu metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy (srov. Metodický materiál Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, ad A. I. – dále jen „Metodika Nejvyššího soudu“), na které poukázal odvolací soud. Na skutkové okolnosti řešeného případu, spadajícího do doby účinnosti předchozí občanskoprávní úpravy, tento metodický materiál dopadá jen podpůrně, neboť se vztahuje k aplikaci nyní účinného občanského zákoníku.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 2 To 17/2015, ve výroku, kterým podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené P. Š. a kterým poškozenou podle §265 tr. ř. s nárokem na nemajetkovou újmu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále postupoval za přiměřeného použití §265m odst. 2 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že se odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítá.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému J. S. , který jej obdržel dne 29. 6. 2015 (č. l. 650).
Obviněný následně prostřednictvím svého advokáta zaslal vyjádření (č. l. 651), v rámci něhož uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce považuje za nedůvodné a plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že nalézací soud své závěry k přiznání náhrady nemajetkové újmy neopřel o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Poškozená ani její právní zástupce nijak věcně neodůvodnili okolnosti, které by měly vést k přiznání náhrady nemajetkové újmy. Nalézací soud vycházel pouze z obecných předpokladů a proklamací, aniž by bylo zjištěno, zda v konkrétním případě ke vzniku morální újmy poškozené došlo a v jakém rozsahu, kdy obviněný má za to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že jeho jednání na poškozené nezanechalo žádných vážnějších následků, neboť nemusela vyhledat pomoc psychologa či psychiatra a nepříjemný následek u ní odezněl. Obviněný dále uvedl, že se částka 200.000,- Kč jeví jako nepřiměřená, zejména ve srovnání s částkami přiznávanými v případech poškození zdraví. Navíc dle obviněného ani nalézací soud, ani nejvyšší státní zástupce nijak nezdůvodňují, proč by se mělo jednat právě o částku 200.000,- Kč. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva . Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší státní zástupce namítl, že s právní argumentací odvolacího soudu, kterou byl veden, pokud rozhodl podle §265 tr. ř. tak, že poškozenou odkázal s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, se nelze ztotožnit.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích nemohl opřít o Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy, neboť tato Metodika Nejvyššího soudu se váže až k novému občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb., účinnému od 1. 1. 2014, kdy k posuzovaným činům došlo v lednu, říjnu či listopadu 2013. Přesto je i z této Metodiky Nejvyššího soudu zřejmé, že soud by se měl při vyčíslení nemajetkové újmy opřít o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemajetkových újem na zdraví, což však nebylo nalézacím soudem učiněno, kdy tento své rozhodnutí o žádný takový znalecký posudek neopřel a náhradu nemajetkové újmy v podstatě přiznal podle nároku uplatněného jmenovanými poškozenými a své volné úvaze. Dále odvolací soud uvedl, že takový postup lze tolerovat v případě poškozené E. R., které byla přiznána – v porovnání s jinými podobnými případy přiznávání náhrady nemajetkové újmy – jen minimální částka 20.000,- Kč, nelze však takový postup akceptovat v případě poškozené P. Š., které byla přiznána částka desetinásobně vyšší bez toho, aby bylo rozhodnuto na podkladě konkrétních důkazů, zejména pak zmíněného znaleckého posudku (str. 5 napadeného usnesení).
Rozhodování o náhradě nemajetkové újmy připouští trestní řád po změně učiněné novelizací zákonem č. 181/2011 Sb., která nabyla účinnosti dne 30. 6. 2011, takže rozhodnutí, jímž by mohla být náhrada takové újmy podle §228 odst. 1 tř. ř. přiznána, musí respektovat uvedené datum. S účinností ode dne 1. 7. 2011 tak trestní řád vedle náhrady škody zakotvil i náhradu nemajetkové újmy, čímž byl usnadněn přístup poškozených, resp. obětí trestného činu, k dosažení uspokojení jejich nároku na odškodnění přímo v adhezním řízení. Poškozený je podle §43 odst. 3 tr. ř. oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež mu byla trestným činem způsobena, a o tomto nároku na náhradu za nemajetkovou újmu může rozhodovat soud přímo v trestním řízení, stejně tak jako doposud rozhodoval o nároku na náhradu majetkové škody, a to k tomu odpovídajícím přesahem do netrestní hmotně právní úpravy.
Vzhledem k době spáchání činu na poškozené P. Š. (4. 1. 2013), ke kterému došlo za účinnosti předchozí občanskoprávní úpravy dle zákona č. 40/1964 Sb., a tedy před 31. 12. 2013, se otázka nemajetkové újmy řídí tomu odpovídající hmotněprávní úpravou, která problematiku přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu řešila způsobem kodifikovaným v §13 občanského zákoníku ve spojení s §11 předpisu.
S výslovným odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněného pod číslem 14/2014 Sb. rozh. tr., je dále nezbytné připomenout, že za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Za způsobenou nemajetkovou újmu vzniká soukromoprávní odpovědnost, v rámci níž způsobitel (zasahovatel) za ni odpovídá, přičemž existence zavinění a jeho formy může mít podle okolností vliv na formu i míru zadostiučinění (satisfakce), které může mít v závislosti na povaze porušeného práva podobu reparace (náhrady) peněžité i nepeněžité. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy (např. zmíněná ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, nebo §12 odst. 2, 3, §20 a §53 obchodního zákoníku a je nově upravena i v novém občanském zákoníku v §2894 odst. 2, §2951 odst. 2, apod.). S ohledem na výslovné zdůraznění v §43 odst. 3 tr. ř., že v adhezním řízení je možné navrhnout uložení povinnosti obviněnému nahradit nemajetkovou újmu jen v penězích, nepřichází nepeněžní reparace nemajetkové újmy v trestním řízení v úvahu (srov. §13 občanského zákoníku, §2951 odst. 2 nového občanského zákoníku). Z hlediska výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z občanskoprávní judikatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 512). Je potřeba si uvědomit, že byť jde v případě práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobnostní právo majetkové povahy (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008).
Z tohoto vymezení je zřejmé, že nemajetková újma v penězích je zakotvena v ustanovení §13 občanského zákoníku , jímž je realizováno všeobecné právo na ochranu fyzické osoby a její osobnosti (§11 občanského zákoníku) a kterým je také stanoveno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle §11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy .
Podle §13 odst. 1 občanského zákoníku , má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění .
Za přiměřené zadostiučinění podle §13 odst. 1 občanského zákoníku je nutno považovat nemateriální (morální) satisfakci, spočívající ve vyvážení a zmírnění nepříznivého následku neoprávněného zásahu. Za takovou satisfakci soudní praxe považuje zejména omluvu, odvolání difamujícího výroku, popřípadě odstranění neoprávněného zásahu, přičemž připouští též satisfakci spočívající v samotném výroku soudu konstatujícím neoprávněnost zásahu. Tato forma zadostiučinění tedy zpravidla předpokládá zejména určitou aktivitu škůdce, to však pouze v případě, lze-li takové zadostiučinění považovat za dostačující.
Podle §13 odst. 2 občanského zákoníku , pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle §13 odst. 1 občanského zákoníku, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích .
Podmínkou přiznání materiální satisfakce je, že satisfakce morální není dostatečná. Při posuzování dostatečnosti morální satisfakce je přitom třeba zohlednit zejména intenzitu zásahu škůdce, jeho trvání a rozsah nepříznivých následků ve sféře osobnostních práv poškozené.
Podle §13 odst. 3 občanského zákoníku určí výši náhrady podle §13 odst. 2 občanského zákoníku soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo .
Z relevantní judikatury k §13 odst. 3 občanského zákoníku je zřejmé, že určení výše materiálního zadostiučinění je předmětem volného uvážení soudu, jež však musí vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2625/2007). Přitom je nutné pro její vymezení vycházet i z ustanovení §136 občanského zákoníku, podle něhož, lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze–li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
V rámci adhezního řízení v trestním řízení je nutné z této občanskoprávní úpravy vycházet a v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§43 odst. 1, 3 tr. ř.) je soud povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu §13 odst. 1 občanského zákoníku, která vznikla poškozenému v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 občanského zákoníku, ale při splnění podmínek podle §13 odst. 2 občanského zákoníku má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku poškozeného o nemajetkové újmě rozhodováno, musí se jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99).
Poškozená nezletilá P. Š. se prostřednictvím zmocněnce Mgr. Čecha připojila s řádně a včas uplatněným nárokem na přiznání nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč. Předmětný nárok považoval nalézací soud za oprávněný v celé jeho požadované výši. Jak rozvedl v rámci odůvodnění na str. 23 rozsudku, uplatněnou výši nemajetkové újmy shledal jako přiměřený ekvivalent tomu, co tato poškozená musela proti své vůli prožít, jakož i toho, co lze po obviněném při plnění jeho náhradové povinnosti v uvedeném směru spravedlivě požadovat. Konstatoval jako nepochybnou skutečnost, že v jejím případě znamenalo prokázané protiprávní jednání obviněného narušení jejího dosavadního bezproblémového života dítěte. Dále bylo akcentováno, že v důsledku jednání obviněného došlo na straně poškozené k vyvolání předčasné sexuální aktivity, která k jejímu dětskému věku nepatřila a bez jehož konání by takové zkušenosti nebyla podrobena. Obviněný se k ní zachoval jako k dospělé ženě, kterou však v žádném případě ještě nebyla. Jeho jednání u ní navíc dle svědecké výpovědi jejího otce P. Š. vyvolalo po delší dobu přetrvávající obtíže ve formě obav, že by se znovu mohla stát obětí takového činu, stejně jako strach z mužů. Byť je zde předpoklad, že následky odezní, tak se rozhodně nejednalo o žádnou drobnost, neboť obavy, strach a podobně se u dětí projevují významněji, než u dospělých.
Nalézací soud uvedl, že v případě poškozené P. Š., stejně jako poškozené E. R., došlo k závažnému zásahu do jejich života, a to zásahu neoprávněného, protiprávního a významně společensky škodlivého, kdy nepostačuje toliko morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti uvedl, že v daném případě žádná výraznější aktivita obviněného ve vztahu k nezletilé poškozené nezazněla s tou výjimkou, že před nalézacím soudem vyslovil přání strohé omluvy „za to, co provedl“ s tím, že „se to nemělo stát“. S ohledem na výše konstatované dopady do neukončeného osobnostního vývoje teprve třináctileté poškozené včetně výrazného snížení úrovně její důstojnosti tak lze mít dle nalézacího soudu důvodně za to, že pouhá morální satisfakce ve smyslu §13 odst. 1 občanského zákoníku je v projednávaném případě v podstatě z povahy věci vyloučena a je na místě poskytnutí satisfakce utrpěné nemajetkové újmy v penězích.
Nejvyšší soud se v obecné rovině s touto úvahou ztotožňuje. Následky, kterými oběti trestných činů sexuální povahy, zejména pak oběti dětského věku trpí, nelze v žádném případě bagatelizovat. Vždy se jedná o zásah do osobnostních práv oběti, osobnostní a tělesné integrity jedince a jeho práva rozhodovat o vlastním těle. Každý takový útok je pro oběť traumatizujícím zážitkem a každým takovým neoprávněným zásahem dochází ke snížení důstojnosti, byť míra zásahu se v každém jednotlivém případě liší.
Jednání obviněného bylo útokem vůči křehké osobnosti dítěte, osobě bezbranné, kdy útok typicky zasahoval do nejintimnější složky osobnosti člověka, což bylo umocněno tím, že obviněný takto zasáhl vůči dívce v takovém věku, kdy ještě nemá vytvořen náležitý a zdravý vztah k otázkám sexuálního života. V daných souvislostech je třeba akcentovat, že závažnost zásahu obviněného do osobnostní integrity (osobnostní sféry) nezletilé poškozené, a tedy závažnosti a rozsahu nemajetkové újmy jí způsobené, zřetelně vyjadřuje již samotný fakt, že skutek obviněného, kterého se vůči poškozené nezletilé dopustil, byl kvalifikován jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Bez povšimnutí pak nelze nechat ani sekundární újmu, která nezletilé vznikla v souvislosti s vyšetřováním této trestné činnosti, tedy důsledky tzv. sekundární viktimizace.
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu k výrokům o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy uvedl, že zatímco ve vztahu k minimální částce 20.000,- Kč přiznané poškozené E. R., je postup soudu tolerovatelný, ve vztahu k částce 200.000,- Kč přiznané P. Š. je takový postup neudržitelný, kdy však nezpochybnil samotnou oprávněnost nároku v předmětné výši. Úvaha odvolacího soudu spočívá v tom, že ve vztahu k takové částce je nutno rozhodnout na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemajetkových újem na zdraví, jak uvádí Metodika Nejvyššího soudu. S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud zcela neztotožňuje. Závěry znaleckého zkoumání z odvětví odškodňování nemajetkových újem na zdraví ve smyslu Metodiky Nejvyššího soudu, na které odvolací soud poukázal, se vztahují až k aplikaci nového občanského zákoníku, zatímco skutkové okolnosti projednávané věci spadajícího do doby účinnosti předchozí občanskoprávní úpravy. Nejvyšší soud však nezpochybňuje, že Metodika Nejvyššího soudu může v takovém případě sloužit jako podpůrné metodické vodítko.
Nejvyšší soud se dále neztotožňuje s dovoláním nejvyššího státního zástupce, pokud tento namítá, že odvolací soud pochybil, pokud poškozenou odkázal s jejím nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. V projednávané věci je skutková situace odlišná od skutkové situace v dovolání zmiňované věci sp. zn. 8 Tdo 46/2013 (viz. výše). Ve věci sp. zn. 8 Tdo 46/2013 byla poškozená pachateli odvezena autem na neznámé místo, násilím podrobena nedobrovolnému vaginálnímu a análnímu styku, přičemž utrpěla značnou fyzickou újmu (otřes mozku a rozsáhlé poranění obličeje, které si vyžádalo chirurgickou operaci) a současně u ní byla diagnostikována posttraumatická reakce, která měla pro její současný život dalekosáhlé důsledky, které jí brání vést plnohodnotný život. Tento stav poškozené považoval Nejvyšší soud za prokázaný výsledky dokazování provedeného v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a to lékařskými zprávami o zdravotním stavu poškozené, zejména však znaleckými posudky z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie o duševním stavu poškozené, včetně výslechu znalců u hlavního líčení (dále znaleckým posudkem ze soudního lékařství o povaze fyzického zranění zejména oka, které poškozená v důsledku činu obviněných utrpěla, jakož i z výpovědi ošetřující lékařky). Kromě těchto důkazů Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel i o lékařskou zprávu vyžádanou pro účely konaného veřejného zasedání, lékařky psychiatrické ambulance, kam poškozená v době konání zasedání stále pravidelně docházela. Poškozená tak dle závěrů soudu prokazatelně utrpěla delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví, kdy důkazní situace stran prokázání závažnosti nemajetkové újmy jí způsobené byla zcela odlišná než v projednávané věci, resp. na podkladě provedeného dokazování (důkazní situace) byla závažnost způsobené nemajetkové újmy ve věci sp. zn. 8 Tdo 46/2013 nezpochybnitelná a bylo zcela zřejmé, o jaké konkrétní skutečnosti soud své závěry opřel, resp. z jakých podkladů prokazujících způsobenou nemateriální újmu vycházel. Jinými slovy se jednalo o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Přestože není vypracování znaleckého posudku, např. z odvětví psychologie, k prokázání závažnosti vzniklé újmy podle ustanovení §13 odst. 3 občanského zákoníku vyžadováno, byť Nejvyšší soud nevidí důvod, proč k jeho vypracování nebylo přistoupeno, v projednávané věci nalézací soud opírá svůj závěr toliko o výpověď otce poškozené nezletilé a obecně formulované závěry vztahující se k obětem trestných činů předmětné povahy. Byť tyto vztahuje i k osobě poškozené nezletilé, nijak blíže se konkrétními okolnostmi ve vztahu k její osobě nezabývá. Sama formulace skutkové věty pod bodem 1) výroku o vině pak popis jakýchkoli způsobených následků, ať již fyzických či psychických, neobsahuje.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nijak nezpochybňuje oprávněnost nároku poškozené nezletilé, pokud však poškozená vznáší nárok na částku ve výši 200.000,- Kč za způsobené následky, jeví se odůvodnění nalézacího soudu stran toho, na podkladě jakých úvah dospěl k jeho přiznání v celé požadované výši, nedostačující. Nejvyšší soud tak neshledal vadným postup odvolacího soudu, který poškozenou nezletilou odkázal s jejím nárokem na nemajetkovou újmu na občanskoprávní řízení.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu