ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1064.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1064/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně B. P., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 124 EC 277/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 14 Co 1231/2013-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 10. 2013, č. j. 124 EC 277/2012- 71, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.795,24 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 3. 5. 2012 do zaplacení (výrok I). V části požadující zaplacení částky 77.122,56 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 3. 5. 2012 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení z částky 134.917,80 Kč za dobu od 22. 12. 2011 do 2. 5. 2012 byla žaloba zamítnuta (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované shora uvedeným rozsudkem změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že zamítl žalobu co do úroku z prodlení požadovaného z částky 45.295,24 Kč za den 3. 5. 2012, jinak jej v odvoláním dotčeném rozsahu potvrdil [výrok I a)], dále změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (další) částku 10.246,76 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 4. 5. 2012 do zaplacení, jinak jej potvrdil [výrok I b)] a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 134.917,80 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 276/2003 a sp. zn. 34 E 4/2013, jichž byla účastníkem (jako žalobkyně a oprávněná), s tím, že žalovaná jí z tohoto titulu již uhradila částku 108.750,- Kč. Celková výše žalobkyni příslušejícího odškodnění tak byla soudy určena částkou 176.792,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v té části jeho výroku I b), v níž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 66.875,80 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovoláním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v dovolání namítla (dle jeho obsahu) nesprávnost odvolacím soudem v poměrech posuzované věci provedeného výkladu §31a odst. 3 písm. b) a d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), tj. kritérií složitosti věci a postupu orgánů veřejné moci během řízení.
Odvolací soud předně dle dovolatelky posoudil namítané řízení v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jako složité (jen) pro opakované rozhodování na dvou stupních soudní soustavy a tuto skutečnost jí přičetl „mechanicky k tíži“ promítnutím do stanovení výše základní „sazby“, aniž by zohlednil, že důvodem opakovaného dvojinstančního rozhodování byly závažné vady rozsudků soudu prvního stupně a postupu odvolacího soudu (v této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 40/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že na rozdíl od soudu prvního stupně a v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), nezvýšil základní částku odškodnění za (celé) řízení z důvodu (vadného) postupu orgánů veřejné moci během řízení, ale tuto skutečnost údajně (a dle dovolatelky chybně) zohlednil při stanovení výše základní částky odškodnění za jeden rok řízení.
Otázka nastolená dovolatelkou v souvislosti s výkladem kritéria složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dotčeném dovoláním ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo; rovněž tak se nejedná o otázku, kterou by odvolací soud řešil k jakékoliv újmě dovolatelky. Dovolatelka zjevně přehlédla, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) základní výši přiměřeného zadostiučinění za řízení z důvodu jeho složitosti (procesní; složitost skutkovou a právní odvolací soud ani neshledal) nikterak nesnížil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak patrné, že odvolací soud (byť to blíže nekvantifikoval) měl závěr o opakovaném instančním rozhodování a tedy (snad) jisté procesní složitosti věci promítnout do výše výchozí částky odškodnění za rok řízení (17.000,- Kč); z jeho rozhodnutí přitom nevyplývá, že by v případě hodnocení kritéria složitosti řízení v intencích dovolacích úvah (tj. jako procesně vůbec nijak nesložitého) měla být snad základní částka odškodnění za rok řízení (ještě) vyšší a že by tedy žalobě mělo být vyhověno nad rámec částky dovolatelce posléze přisouzené. Výše výchozí částky za rok řízení byla přitom odvolacím soudem oproti částce základní (15.000,- Kč) nezanedbatelně navýšena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), opět tedy nedošlo k žádné její pro dovolatelku nepříznivé modifikaci. Zpochybněním správnosti výkladu kritéria složitosti řízení tak dovolatelka napadá řešení, jež pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním napadeném (tj. v její neprospěch) nebylo určující, což činí dovolání v této části nepřípustným.
Pokud se jedná o námitku nezohlednění vadného postupu (průtahů) v činnosti soudů v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a nenavýšení celkového odškodnění za řízení z tohoto důvodu, k tomu lze uvést následující.
Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře již opakovaně konstatoval, jak postupovat při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V této souvislosti zdůraznil důležitost vyjádření takového postupu v odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí [viz např. bod VI. Stanoviska a závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterých je „pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění.“]. Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je přitom procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).
Odvolacímu soudu by bylo možné vytknout, že v intencích shora vyloženého nepostupoval. Z napadeného rozsudku je však zjevné (viz str. 9 a 10), že právě nedostatky (průtahy) v postupu soudů v namítaném řízení vedly odvolací soud (vůbec) k závěru o porušení práva dovolatelky na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i k závěru o odpovědnosti státu za v důsledku toho dovolatelce vzniklou nemajetkovou újmu. V případě bezvadného (tj. zejm. bezprůtahového) postupu soudů v namítaném řízení by k uvedenému závěru zjevně nebylo možné dojít. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce odškodnění za řízení, z níž odvolací soud při stanovení výsledného zadostiučinění vycházel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014). Zrušení rozsudku odvolacího soudu pro neúplnost právního posouzení nároku dovolatelky v daném ohledu jen z tohoto důvodu by proto bylo ryze formální, a to tím spíše, že odvolací soud dle odůvodnění svého rozsudku právě pro vadný postup soudů navýšil částku odškodnění za rok řízení ze základní hodnoty (15.000,- Kč) až na výslednou částku 17.000,- Kč.
Možnost promítnutí kritéria podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk do výše výchozí částky odškodnění za rok řízení sice judikatura dovolacího soudu nepředpokládá, současně však ani nezapovídá (viz bod VI. sedmý odstavec Stanoviska a tam demonstrativním výčtem naznačené okolnosti odůvodňující zpravidla zvýšení základní částky za jeden rok řízení). Okolnost, že odvolací soud nedbalý přístup soudů do svých úvah o výši odškodnění ve prospěch dovolatelky takto promítl, činí dovolání i v této části nepřípustným.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu