ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1710.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1710/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyň: a) D. K. , b) L. N., a c) JUDr. L. S. , všech zastoupených JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 9/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 17 Co 480/2011-140, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 4. 2011, č. j. 42 C 9/2008-113, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 17 Co 480/2011-140, se zrušuje , a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, č. j. 42 C 9/2008-113, uložil žalované zaplatit každé z žalobkyň částku 72.375,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně se u žalované domáhaly odškodnění nemajetkové újmy ve výši 13,545.000,- Kč vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení o vydání bezdůvodného obohacení v částce 10,750.000,- Kč s příslušenstvím vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 138/95, ve kterém vystupovaly v procesním postavení žalovaných. Žalovaná v rámci předběžného projednání věci konstatovala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a každé z žalobkyň vyplatila částku 50.000,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo zahájeno dne 5. 6. 1995, žaloba však byla soudní kanceláří vypravena k rozeslání až v prosinci 1997. Poté probíhala jednání a bylo prováděno dokazování a dne 26. 3. 1999 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce byl usnesením odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 25. 5. 2000 byl nařízen znalecký posudek a ustanoven znalec Ing. L., který přes urgence soudu rozsudek nevypracoval a dne 27. 3. 2001 požádal o zproštění povinnosti znalecký posudek podat. Dne 7. 6. 2001 byl ustanoven nový znalec Ing. K., který podal znalecký posudek dne 1. 10. 2001. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2002 soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl a částečně byla zamítnuta. Dne 10. 4. 2004 se obrátila první žalobkyně na předsedu Obvodního soudu pro Prahu 5 s prosbou o přezkoumání délky řízení, který jí sdělil, že průtahy shledal pouze v letech 1995 až 1997, za což se omluvil. Dne 29. 4. 2004 vydal soud prvního stupně doplňující rozsudek o nákladech řízení. K odvolání žalobce i žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2004. Dne 1. 3. 2005 byl soudem ustanoven Znalecký ústav ÚRS Praha k podání znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který byl povinnosti podat znalecký posudek zproštěn dne 23. 12. 2005. Dne 24. 5. 2006 byl na návrh žalovaných ustanoven v pořadí čtvrtý znalec, který podal znalecký posudek dne 11. 9. 2006, načež podaly žalované námitku podjatosti znalce a dne 15. 3. 2007 návrh na provedení důkazu superrevizním posudkem. V pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2007 byl k odvolání obou stran zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2008. Dne 8. 10. 2007 podaly žalobkyně stížnost na průtahy v řízení, tuto stížnost však neshledal předseda soudu důvodnou. Čtvrtým rozsudkem ze dne 11. 9. 2009 soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl. K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2010 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Dne 25. 1. 2011 podal žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzované věci byl prokázán nesprávný úřední postup. Řízení trvalo 15 let a 10 měsíců a dosud nebylo skončeno, což je doba zcela zjevně nepřiměřená. Vyšel ze základní částky 16.500,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení (první dva roky za 8.250,- Kč) z důvodu zjevně nepřiměřené celkové délky řízení, čímž dospěl k základní částce 244.750,- Kč. Tuto částku zvýšil o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyně (s ohledem na to, že předmětem řízení je částka převyšující 10,000.000,- Kč včetně příslušenství), snížil o 10% z důvodu skutkové složitosti řízení (opakovaně byl zpracováván znalecký posudek a prováděna řada dalších důkazů), a snížil o 50% z důvodu postavení žalobkyň ve sporu jako nerozlučných společníků, neboť v případě více poškozených je jejich újma do určité míry sdílena. Tím dospěl k výsledné částce 122.375,- Kč pro každou ze žalobkyň, výrokově přihlédl k plnění žalované v částce 50.000,- Kč každé z nich.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej jen ohledně výše nákladů řízení. Přisouzenou částku považoval odvolací soud za zcela adekvátní, snížení o 10% z důvodu složitosti řízení považoval za minimální, neboť celková délka řízení se prodlužovala nejen v důsledku počáteční nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, ale i v důsledku opožděného podání znaleckého posudku a nutnosti jeho opakování. Námitku žalobkyň, že v prvních dvou letech nemělo být odškodné kráceno, považoval za nedůvodnou, a za správný považoval též závěr soudu prvního stupně o snížení náhrady o 50% z důvodu, že žaloba v původním řízení směřovala vůči více účastníkům a jejich újma tak byla sdílená, když tento závěr odpovídá judikatuře ESLP.
Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně napadly žalobkyně dovoláním, jež považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí s přisouzenou výší zadostiučinění a otázky zásadního právního významu vymezily takto: 1. Zda je možno bez „zevrubného“ odůvodnění a zkoumání konkrétních okolností případu vyvodit, že směřovala-li žaloba proti několika žalovaným, je starost o výsledek řízení a s tím spojená nemajetková újma vždy sdílená, a je proto na místě snížit výši odškodnění. Dovolatelky poukázaly na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva s tím, že ESLP vzal pravděpodobnost zmírnění újmy jako možnost nikoli jako danou nevyvratitelnou skutečnost, navíc v uvedených případech bylo stěžovatelů nepoměrně vyšší množství. V daném případě každá ze žalobkyň žila více než 15 let s vědomím, že pokud soudy žalobě pana M. vyhoví, dojde k nenávratné ztrátě jejího majetku a doživotnímu břemeni hrazení zbývající dlužné částky, přitom ani dohromady žalobkyně nebudou schopny uhradit částku, která již nyní je předmětem sporu. Za dané situace lze spíše dojít k závěru, že újma nebyla sdílená, ale naopak trojnásobná, a pro snížení zadostiučinění nejsou dány podmínky.
2. Zda je přípustné snížení výše odškodnění o 50 a více procent.
3. Zda je v případě určování „toho, co je pro účastníka řízení v sázce“ v případě, že spor je veden o peněžité plnění, třeba hledět pouze na jistinu dlužné částky nebo přihlédnout i k příslušenství. Dovolatelky mají za to, že soudy ke stále narůstající výši příslušenství v daném případě nepřihlédly, a odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. V současné době dle dovolatelek přesahuje samotné příslušenství částku 24 milionů Kč a značně tak navýšilo celkovou spornou částku.
4. Zda je možno zcela a bez odůvodnění pominout věk účastníků řízení, přestože žalobkyně na svůj vyšší věk výslovně upozornily, a poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu je tak dán důvod pro zvýšení výše zadostiučinění.
5. Zda je na místě snížení paušální roční náhrady za první dva roky řízení, pokud právě v těchto dvou letech došlo k největšímu a nejzávažnějšímu průtahu v soudním řízení. Dovolatelky se domnívají, že za takové situace není krácení částky za první dva roky řízení na poloviční částku důvodné.
Vadu řízení spatřují dovolatelky v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci v nesprávné aplikaci §31a zákona č. 82/1998 Sb. na daný skutkový stav. Dovolatelky se rovněž neztotožňují se závěrem soudu o složitosti řízení. Průtahy byly do značné míry způsobeny postupem soudu prvního stupně, který se opakovaně neřídil právním názorem odvolacího soudu a nedostatečně odůvodňoval svá rozhodnutí, proto bylo na místě zadostiučinění z tohoto důvodu zvýšit, a ne snížit o 10%. S ohledem na nesprávný výpočet přiznané částky považují dovolatelky za nesprávnou rovněž výši náhrady nákladů řízení, vypočtených z této částky. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Dovolání proti části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše nákladů řízení není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé ve zbývajícím rozsahu tak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce snížení základního odškodnění o 50% a více nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“) je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší či vyšší o více než 50% oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ).
V otázce, zda je při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozené třeba přihlédnout i k příslušenství dlužné částky, o niž se posuzované řízení vedlo, není dovolání přípustné, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v dovolatelkami zmiňovaném rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, uvedl, že při posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout i k žalované smluvní pokutě a její případně narůstající výši v průběhu řízení. Tento závěr se plně uplatní i v otázce úroků z prodlení, neboť i ty jsou v průběhu řízení tzv. „v sázce“. Soudy obou stupňů k tomuto přihlédly a zadostiučinění žalobkyní z důvodu vysoké částky, o niž se řízení vede, zvýšily o 10%. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení či snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu předmětu řízení pro poškozené, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit či snížit o 10%, o 20% nebo o 30% (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
V otázce, zda je v posuzovaném případě na místě krácení základní částky zadostiučinění za první dva roky řízení, rovněž nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska je zřejmé, že poloviční částka za první dva roky řízení zohledňuje skutečnost, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Není proto rozhodující, zda k výraznějším prodlevám v řízení došlo právě na počátku řízení nebo v jeho průběhu. V posuzované věci přitom nelze pominout ani to, že dovolatelky vystupovaly v původním řízení v procesním postavení žalovaných, a o zahájení řízení se dozvěděly až poté, co jim byla soudem prvního stupně žaloba doručena, tedy přibližně po dvou a půl letech od podání žaloby. Bez vědomosti o probíhajícím řízení, však ještě nemohly být ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze bez zhodnocení konkrétních okolností případu snížit výši přiměřeného zadostiučinění s odkazem na „větší počet účastníků“, neboť tato otázka byla posouzena v rozporu s názorem zastávaným v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Vodítkem přitom může být to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám).
Pakliže odvolací soud bez bližšího odůvodnění pouze uzavřel, že „žaloba v původním řízení směřovala vůči více účastníkům a jejich újma tak byla sdílená“, je jeho právní posouzení v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolání je přípustné i pro posouzení otázky hodnocení kriteria postupu orgánu veřejné moci během řízení, respektive složitosti řízení, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil jinak, než činí Nejvyšší soud. Z části IV. písm. a) Stanoviska vyplývá, že složitost případu (skutková, právní či procesní) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení, která může vést i k projednávání věci na více stupních soudní soustavy. Řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. V případě, že je věc opakovaně projednávána u soudu prvního stupně a u soudu odvolacího, je však třeba přihlédnout k tomu, z jakých důvodů k tomuto procesnímu stavu dochází, jinými slovy řečeno, zda je za opakované projednávání věci odpovědný stát nebo účastník řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011).
Státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Naopak důvodnost opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci a může být zohledněn jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Složitost řízení a postup orgánů veřejné moci jsou dvě odlišná kriteria, která je třeba samostatně hodnotit, a která nelze zaměňovat či je směšovat. Posuzované řízení bylo objektivně složité (rozhodování ve více stupních, zjišťování skutkového stavu prostřednictvím několika znaleckých posudků) a taková skutečnost odůvodňovala snížení základní částky zadostiučinění.
Bylo však třeba zabývat se zkoumáním postupu orgánů veřejné moci z hlediska podílu pochybení soudů na celkové délce řízení, což by mohlo ve výsledku vést ke zvýšení částky odškodnění. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků), neboť vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci, a proto soudy a jiné příslušné státní orgány musí dbát na to, aby znalecké posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci, a na to, aby ve vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Naopak jsou-li prodlevy ve vypracování znaleckého posudku zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků řízení, nebude zpravidla dána odpovědnost státu.
Odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že vzhledem k procesní složitosti a počtu instancí, kterým byla věc předkládána, je snížení základní částky o 10 % minimální, neboť celková délka řízení se prodlužovala nejen v důsledku počáteční nečinnosti soudu, ale i v důsledku opožděného podání znaleckého posudku a nutnosti jeho opakování. V tomto ohledu je však jeho právní posouzení věci vzhledem k výše uvedeným závěrům zastávaným v judikatuře Nejvyššího soudu z části nesprávné a z části neúplné a tudíž nesprávné. Při novém rozhodování odvolací soud neopomene zhodnotit i podíl postupu orgánů veřejné moci {§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) na celkové délce řízení (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a část IV. Stanoviska). Zásadně by totiž mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
Nejvyšší soud zároveň shledal, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud se nevypořádal s námitkou žalobkyň, že soud prvního stupně měl přihlédnout k jejich věku, což je důvod pro zvýšení výše zadostiučinění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, uvedl, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla však tvoří taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. Věk účastníka řízení je objektivně zjistitelná skutečnost, ke které by měl soud přihlédnout z úřední činnosti. Poškozený proto tuto okolnost, jež může i nemusí mít vliv na posouzení významu řízení pro poškozeného, nemusí v žalobě výslovně tvrdit. Zda bylo v daném případě možno považovat věk žalobkyň za vysoký či nikoliv, a zda z tohoto důvodu mělo řízení pro žalobkyně zvýšený význam, bude na posouzení soudu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů z části neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Soud odvolací je pak ve smyslu §243d odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu