ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1084.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1084/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 8/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 28 Co 376/2014-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 2014, č. j. 22 C 8/2013-90, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 490.000,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání zahájeného vůči němu usnesením policejního orgánu ze dne 17. 12. 2002 a skončeného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1345/2012, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátem, včas podaným dovoláním, jež Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen „o. s. ř.“) odmítl dílem pro jeho nepřípustnost (§237 o. s. ř.) a dílem pro vady (§241a odst. 2 o. s. ř.) , jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud vyřešil nesprávně otázku hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí, a to sice zda zmírnění trestu, jehož se mu „údajně“ dostalo i v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání, je možné vykládat jako plnohodnotnou kompenzaci nemajetkové újmy nepřiměřenou délkou trestního stíhání způsobené. Kladný závěr odvolacího soudu v této otázce považuje dovolatel za chybný s tím, že ze soudních rozhodnutí v jeho trestní věci nelze objektivně určit, v jakém rozsahu mu měl být trest zmírněn právě (jen) z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. jednak z toho, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelem blíže citované), jednak z toho, že se má jednat o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně.
Odvolací soud však založil dovoláním napadené rozhodnutí, což dovolatel v dovolání při vymezení kritérií jeho přípustnosti přehlíží, předně na ztotožnění se s právním závěrem soudu prvního stupně, že v namítaném trestním řízení k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou nedošlo; závěr o dostatečnosti kompenzace zmírněním trestu je odvolacím soudem formulován toliko obiter dictum. Ve vztahu k řešení této otázky (přiměřenosti délky řízení) se dovolatel omezuje toliko na polemiku s právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího; v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. však nevymezuje žádné z hledisek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Nelze proto uzavřít jinak, než že v této části (co do zpochybnění závěru o přiměřenosti délky řízení) trpí dovolání vadou ( nevymezení přípustnosti dovolání) bránící jeho projednání [§43 o. s. ř. přitom pro dovolací řízení neplatí (viz §243b o. s. ř.)]. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, neposta č uje (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14) .
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, na němž je postaveno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou žádné další dovolací důvody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení dovoláním vymezeného předmětu dovolacího řízení nemůže mít vliv na meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vycházející též z řešení další – avšak dovoláním účinně nezpochybněné – právní otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného důvodu dovolatelem namítané řešení otázky kompenzačního významu „údajného“ zmírnění trestu v jeho trestní věci přípustnost dovolání založit nemůže.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do té části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, taktéž nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel ani zde nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 9. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu