ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1471.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1471/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce doc. PhDr. Ing. J. F., Ph.D., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalovanému prof. M. K., Dr.A. , zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243 , takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2012, č.j. 66 C 43/2010-177, uložil žalovanému povinnosti omluvit se žalobci osobně a způsobem v rozsudku specifikovaným, jinak žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že žalobce se domáhal veřejné omluvy za výrok žalovaného, který žalovaný pronesl v pořadu České televize Kontexty „Vítejte v Národní galerii“ odvysílaném na ČT 2 dne 16. března 2010, podle něhož žalobce jako ředitel Národní galerii zcela zruinoval. Tento výrok žalobce pokládal za nepravdivý, hrubě dehonestující a zasahující do jeho profesní cti a dobré pověsti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný výrok žalovaného pronesený na adresu žalobce byl nepřiměřený, věcně nepodložený a vybočil z mezí oprávněné kritiky. Žalovaný jím zasáhl do osobnostních práv žalobce, a proto žalobce má důvodné právo požadovat přiměřené zadostiučinění formou veřejné omluvy žalovaného. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), napadený rozsudek změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítl. Žalobci současně uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně a na nákladech řízení odvolacího soudu celkovou částku 111.021,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že použité výrazy žalovaného v rámci rozsáhlé diskuse nepřesáhly rámec běžné a přiměřené kritiky, když žalovaný měl evidentně v úmyslu poukázat na ekonomické nedostatky svých pěti předchůdců – ředitelů NG. Žalobce pak v rámci svého profesního zařazení je nepochybně povinen snést větší míru kritiky, a proto ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, tak proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podal žalobce dne 9. března 2015 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel tento nedostatek shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá jakoukoliv právně kvalifikační úvahu ve vztahu k nároku žalobce, což samo o sobě znamená podstatný odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolací soud „odbyl“ přezkoumání závěru prvostupňového soudu jedním odstavcem a rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný a tato nepřezkoumatelnost sama o sobě zakládá přípustnost dovolání. Ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že kategorický a nepravdivý výrok o žalobci je vybočením z míry přípustné tolerance při kritice jiného a je tedy ve smyslu §13 obč. zák. zásahem do žalobcových osobnostních práv. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení namítá, že odvolací soud při jejich výpočtu uvádí, že počet úkonů žalobce v tarifní hodnotě po 2.500,- Kč je nutné násobit dvěma z důvodu existence dvou žalobou uplatněných nároků a žalobci není jasné, o jaké zákonné ustanovení soud tento svůj názor opírá. Navrhuje proto, aby dovolací osud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud toto dovolání odmítl, event. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo žalobcem podáno včas, t. j. osobou k tomu oprávněnou, a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné, a to z následně uvedených důvodů.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. července 2013, sp.zn. 30 Cdo 1277/2013, který ostatně dovolatel zmiňuje ve svém dovolání, uvedl, že „povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces.
Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03).
V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném §157 odst. 2 o.s.ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.
S připomenutím výše uvedených hledisek Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný (a v poměrech dovolacího řízení o) rozsudek (který je zatížen jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz např. na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
K tomu lze dodat, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jež podle zákona není nepřípustné ve smyslu §238 a násl. o s. ř. a směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v jehož odůvodnění absentuje (shora popsané) právní posouzení věci, příp. obsahuje pouhý odkaz na právní názor obsažený v přísl. rozhodnutí Ústavního soudu, zakládá vždy jeho přípustnost ve smyslu §237 o.s.ř., neboť dovolacímu soudu je upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikační úvahy byla odvolacím soudem vyřešena otázka hmotného nebo procesního práva; v takovém případě dovolacímu soudu zpravidla nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.“
V souzené věci odvolací soud – přesto, že v odůvodnění svého rozhodnutí relativně podrobně reprodukoval rozhodnutí soudu prvního stupně, se v rámci změny tohoto rozhodnutí omezil pouze na vlastní výlučné konstatování, že „odvolací soud opětovně provedl dokazování čtením přepisu pořadu uveřejněného na ČT 2 dne 16. března 2010 s názvem Kontexty. Z doplnění tohoto dokazování dospěl soud k závěru, že použité výrazy diskutujícího p. K. (žalovaného) v rámci rozsáhlé diskuse trvající 50 minut, nepřesáhly rámec běžné a přiměřené kritiky. Odvolací soud posuzoval pořad Kontexty v celé jeho souvislosti a má za to, že výroky pronesené žalovaným, které žalobce pokládá za nactiutrhačné, jsou vytrženy z kontextu pořadu trvajícího 50 minut a žalovaný měl evidentně v úmyslu v této, téměř hodinu trvající diskusi, poukázat na ekonomické nedostatky svých pěti předchůdců – ředitelů NG Žalobce pak v rámci jeho (svého) profesního zařazení je nepochybně povinen snést větší míru kritiky, pokud přistoupil k tomu, že byl do této pozice zařazen. S (Z) uvedeného důvodu odvolací soud dovozuje, že v pořadu Kontexty nedošlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a z uvedeného důvodu rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl.“ . Z této citace vyplývá, že se odvolací soud při odůvodnění svého rozhodnutí takto prohřešil proti výše zmíněným zásadám – tj. povinnosti soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř., v souladu z principy řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem nevysvětlit své úvahy a své závěry takto předložil ve své podstatě pouze „k věření“.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Pokud se týče dovoláním napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, pak dovolání není formulováno tak, aby náležitě a procesnímu předpisu odpovídajícím způsobem ozřejmilo případnou přípustnost dovolání v této části v souladu s ustanovením §237 o.s.ř. V tomto rozsahu proto bylo toto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu