ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1503.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1503/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobkyně K. S. , zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J.V. Sládka 1363/2, proti žalované Krajské zdravotní, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, IČO 25488627 , zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, IČO 45272956, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 202/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 1 Co 48/2014-175, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč jejímu zástupci JUDr. Otakaru Pazdziorovi, advokátu se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. října 2013, č. j. 34 C 202/2010-138, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit jí 1.000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2014, č. j. 1 Co 48/2014-175, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil s tím, že žalobkyně a vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou a žalobkyní a vedlejším účastníkem.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením soudu prvního stupně. Konstatoval, že neshledal důvod pro provedení důkazu znaleckým posudkem, vypracovaným k žádosti žalobkyně dne 15. září 2014, neboť šlo o důkaz, který byl uplatněný v rozporu se zásadou koncentrace řízení, o níž byla řádně soudem prvního stupně poučena. Dále vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv v postupu žalované, spočívající v neodborně provedené operaci ze dne 15. října 2007 a v další operaci ze dne 7. listopadu 2007, po níž jí v lednu 2008 žalovaná propustila do domácího léčení, přestože měla otevřenou dutinu břišní. Žalobkyně dále neoprávněný zásah do svého práva na ochranu osobnosti spatřuje v tom, že zdravotní personál nebyl schopen o ní pečovat tak, jak vyžadoval její zdravotní stav. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou, zda postup žalované byl lege artis. Vycházel přitom jak z provedeného znaleckého posudku a z výslechu znalce, tak i z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, ustanovení §11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, ustanovení §28 odst. 2 nového občanského zákoníku a z definice pojmu lege artis přijatou kolegiem Ministerstva zdravotnictví, podle níž má pacient právo na poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování jeho individuality s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Ve světle těchto dokumentů a znaleckého posudku shledal postup žalované při poskytování lékařské péče lege artis, přičemž jediná jeho výtka se týkala neexistence zmínky ve zdravotnické dokumentaci o vizi žalované o budoucím vývoji zdravotního stavu žalobkyně. To následně vyplynulo z vyjádření primáře chirurgické kliniky žalované, kdy po konzultaci byl zvolen konzervativní způsob, a čekalo se, zda dojde k zahojení rány, či bude nutný chirurgický zákrok. Vzhledem k tomu, že od března 2008 již nebyla žalobkyně v péči žalované, ale sama si dojednala léčbu v jiné nemocnici – Fakultní nemocnici Na Bulovce – měl soud za to, že nelze spekulovat, jak by se léčba žalobkyně vyvíjela dále. Z doplňujícího znaleckého posudku, který se zabýval péčí sesterského personálu, odvolací soud zjistil, že šlo o náročnou pooperační péči o žalobkyni, se kterou pomáhal i její manžel (mytí, koupání, výměna lůžkovin, donáška hygienických prostředků z domova). Za této situace, v níž podle znaleckého posudku byl proces znečišťování kontinuální, soud nedovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně chráněných §11 obč. zák.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 19. prosince 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o.s.ř.) a že hodnocení provedených důkazů nebylo provedeno v souladu s §132 a násl. o.s.ř., zejména tvrdí, že důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemné souvislosti a nebylo přihlédnuto k tomu, co v řízení sama uváděla. Dovolatelka vytýká soudu, že neumožnil dovolatelce provedení jí navrhovaných důkazů. Dále upozorňuje, že znalec se nevyjádřil k mnoha žalobkyní položeným otázkám. Z toho důvodu si žalobkyně nechala vypracovat další znalecký posudek, který však odvolací soud s odkazem na zásadu koncentrace řízení odmítl. Dovolatelka je naopak přesvědčena, že návrh na provedení tohoto důkazu uplatnila před skončením jednání s tím, že předpokládala, že návrhu bude vyhověno a je otázkou, zda nebyl dán i návrh na důkaz ve smyslu §205a o.s.ř.
Dovolatelka konečně napadá i výrok o nákladech řízení. Domnívá se, že jestliže byla v řízení osvobozena od placení soudních poplatků, takže soudu byly známy její majetkové a osobní poměry, měl soud k této skutečnosti přihlédnout i při rozhodování o náhradě nákladů řízení a přistoupit k užití ustanovení §150 o.s.ř.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí a požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně ve svém dovolání sice předesílá, že přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí vyvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., přičemž má za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §241a (odst. 1) o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci. Nenastoluje však ve skutečnosti žádnou z výše uvedených otázek přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Konečně nelze pominout skutečnost, že podle dikce ustanovení §237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z vyloženého je zřejmé, že uvedeným zásadám obsah podaného dovolání nevyhovuje. Jestliže tak v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalovanou a vedlejším účastníkem není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu