ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1719.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1719/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci V. K. , omezeného ve svéprávnosti, umístěného v Sociálním a zdravotním centru Letiny 70, Blovice, okres Plzeň – jih, zastoupeného opatrovníkem Městem Blovice, se sídlem v Blovicích, Masarykovo nám. 143, který je pro řízení zastoupen JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, o ustanovení opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 55/2015 (dříve Nc 502/2012), o dovolání opatrovníka Města Blovice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, takto:
Dovolání opatrovníka – Města Blovice - se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. července 2014, č.j. Nc 502/2012-100, výrokem I. panu V. K., který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. listopadu 2013, č. j. Nc 502/2012-72, omezen ve způsobilosti k právním úkonům, jmenoval opatrovníkem Město Blovice, se sídlem v Blovicích, Masarykovo náměstí 143. Výrokem II. stanovil, že je opatrovník mimo jiné oprávněn zastupovat v této funkci opatrovance, hájit jeho zájmy, spravovat jeho majetek a dbát pokynů soudu. Výrokem III. uložil opatrovníku povinnost předložit soudu ve lhůtě dvou měsíců soupis veškerého nemovitého majetku, movitého majetku vyšší hodnoty, včetně finančních prostředků na bankovních účtech.
K odvolání Města Blovice Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, usnesení soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník Město Blovice dne 3. března 2015 dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
- zda podle ustanovení §471 odst. 3 o.z., má způsobilost být veřejným opatrovníkem „každá“ obec nebo „pouze“ obec s rozšířenou působností podle zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností;
- zda bydlištěm ve smyslu ustanovení §471 odst. 3 o.z., a ustanovení §80 téhož zákona u člověka s omezenou svéprávností je místo, kde se člověk zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost usnesení odvolacího soudu a následně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv se dovolání opatrovníka fakticky odvolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Lze totiž konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s usnesením tohoto soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), v němž se mimo jiné připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 10. července 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07, v němž Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že „ z celé konstrukce ustanovení §27 (tehdy platného) obč. zák. vyplývá, že povinnost obecného soudu zkoumat existenci vhodných osob se omezuje pouze na okruh příbuzných opatrovance nebo jiných osob (fyzických či právnických), nikoliv dalších "orgánů místní správy". Ústavní soud rovněž neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ani v tom, že obecné soudy jednaly bez nařízeného ústního jednání a v nepřítomnosti stěžovatele. Jestliže Ústavní soud dospěl shora k závěru, že není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, pokud byl ustanoven opatrovníkem bez svého souhlasu, bylo by za takové situace nelogickým, aby trval na povinnosti obecných soudů dát stěžovateli možnost se k věci vyjádřit v přímé ústní formě v průběhu ústního jednání, jak vyžadoval stěžovatel. Pokud zákon konstruuje povinnost "orgánu místní správy" převzít funkci opatrovníka i navzdory jeho nesouhlasu, může být předmětem "komunikace" tohoto orgánu se soudem toliko otázka vhodnosti takového opatření, eventuelně způsobilosti tohoto orgánu funkci zodpovědně zastávat“. V usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2006, sp.zn. IV. ÚS 744/05, resp. ze dne 31. 8. 2006, III. ÚS 154/06, a v již citovaném usnesení ze dne 10. 7. 2007, sp.zn. II. ÚS 995/07, se podává závěr, že (tehdy platné ustanovení) §27 odst. 3 obč. zák. představuje zákonné ustanovení, na jehož základě dochází (subsidiárně) ke stanovení povinnosti převzít funkci opatrovníka. V posledně citovaném usnesení Ústavní soud zdůraznil, že „ dané ustanovení (§27 odst. 3 obč. zák. pozn. Nejvyššího soudu) je tedy třeba vykládat tak, že „orgánem místní správy“ je obec, která opatrovnickou funkci vykonává jako „organizační součást“ státu, nikoliv jako korporace nadaná územní samosprávou. Ústavněprávní hledisko vyžaduje, aby výkon opatrovnické funkce byl považován za výkon přenesené, nikoliv samostatné působnosti obce . Je pak zřejmé, že tento výklad je přiléhavý i ve vztahu k ustanovení §471 odst. 3 o.z. Pokud pak se týče otázky příslušnosti soudu, je dána zcela přehledná instrukce obsažená v ustanovení §34 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Není tak naplněn případný důvod, aby rozhodná právní otázka (jmenování opatrovníka člověku omezeného ve svéprávnosti), kterou odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, byla řešena jinak.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu