ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1793.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1793/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně E. Š. , zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem NS & Partners s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, proti žalované A. K. , zastoupené JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem v Kaplici, Dlouhá 154, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 171/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2014, č. j. 22 Co 1192/2014-719, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Českém Krumlově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. 2 C 171/2011-634, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku st. p. č. 691 v katastrálním území Č. K., jehož součástí je stavba v obci Č. K., část obce L. (dále též „předmětná nemovitost“). Dospěl totiž k závěru (ve stručnosti shrnuto z obsáhlého odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku), že kupní smlouva ze dne 14. října 2008 (na jejímž základě měla žalobkyně úplatně převést na žalovanou předmětnou nemovitost) je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť jde o tzv. lichevní smlouvu. Kromě toho žalobkyně od této smlouvy po právu podle §49 obč. zák. odstoupila.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 22 Co 1192/2014-719, v meritu věci potvrdil podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 880.255,50 Kč, a dále na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 104.241,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu plyne, že odvolací soud převzal pro své rozhodnutí jako úplná a správná skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V daném případě byly naplněny všechny znaky lichevní smlouvy (odvolací soud na podporu své právní argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009). Odvolací soud se rovněž ztotožnil i s dalším právním závěrem soudu prvního stupně, „podle něhož žalobkyně platně od smlouvy odstoupila, když smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ust. §49 obč. zák., přičemž tímto právním úkonem se smlouva od počátku ruší a účastníci takto zrušené či neplatné smlouvy jsou si povinni vrátit to, co na základě takové smlouvy získali.“
Odvolací soud odůvodnil i svůj (měnící) výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, stejně jako výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení z hlediska aplikace §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, avšak otázkou účelnosti výše těchto nákladů řízení se nijak nezabýval a žalobkyni přiznal tyto náklady jen v důsledku mechanického výpočtu ze zjištěné tarifní hodnoty.
Proti tomuto rozsudku (do všech jeho výroků) odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na nesprávném posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 14. října 2008.
V další části svého dovolání pak dovolatelka jen polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu; z obsahu podaného dovolání však nelze vyvodit, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání totiž neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka prostřednictvím svého advokáta nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pouhá právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu, navíc při zpochybňování skutkových zjištění (z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud), která však v dovolacím řízení nelze revidovat, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Jinak řečeno, dovolatelka v podaném dovolání vůbec neuvádí (nevymezuje), v čem konkrétně – z hlediska shora již vymezených kritérií přípustnosti dovolání - spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (jak vyplývá z §241a odst. 2 o. s. ř.). Je to ovšem právě dovolatel, který v dovolání musí uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, neboť jen na podkladě takto právně relevantního vymezení – při splnění dalších zákonem požadovaných náležitostí dovolání – je dovolacímu soudu umožněno zabývat se přípustností dovolání, když ani případná právní polemika dovolatele s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu nenaplňuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Lze rovněž připomenout např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Pokud jde o dovolání proti nákladovým výrokům, zde dovolatelka rovněž nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, respektive v tomto směru své dovolání nijak neodůvodnila.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění (stran odmítnutí dovolání) pak Nejvyšší soud považuje za žádoucí uvést následující dvě poznámky.
Zaprvé právní závěr odvolacího soudu o tom, že lze odstoupit od absolutně neplatné smlouvy, je ve zjevném rozporu s právní doktrínou i judikaturou (nejen) dovolacího soudu. V poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, který v daném případě odvolací soud v posuzované věci aplikoval, totiž nepřichází v úvahu, aby absolutně neplatná smlouva (s právními účinky ex tunc) byla současně považována za relativně neplatnou, od níž lze (za podmínek, které občanský zákoník s relativní neplatností smlouvy spojuje) odstoupit; jde o věcný protimluv, neboť pokud je smlouva absolutně neplatná, pak pochopitelně není možné od ní odstoupit, přičemž už vůbec nelze tvrdit, že absolutně neplatná smlouva může současně splňovat parametry smlouvy relativně neplatné.
Zadruhé skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a který (jak již shora bylo připomenuto) nelze v dovolacím řízení revidovat [dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek)] umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu jejího lichevního charakteru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, na který ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkazuje).
I když v případě odmítnutí dovolání (jako je tomu v tomto případě) nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.), přesto dovolací soud stručně poznamenává, že v situaci, kdy odvolací soud přiznal žalobkyni extrémně vysoké náklady řízení (před soudem prvního stupně ve výši 880.255,50 Kč a před odvolacím soudem ve výši 104.241,50) v celkové výši 984.497,- Kč, aniž by se zabýval jejich účelností, ačkoliv je zřejmé, že takto přisouzená odměna je – vzhledem k právní povaze sporu, počtu a významu učiněných úkonů právní služby atd. - neadekvátní (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015), a s přihlédnutím k tomu, že dovolatelka v podaném dovolání v zásadě opakovala svou právní argumentaci, kterou již uplatnila v odvolacím řízení, což se odrazilo i ve vyjádření žalobkyně k dovolání, bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud pak nákladové výroky odvolacího soudu nemohl přezkoumat, neboť dovolání žalované nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti (viz odůvodnění shora).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu