ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.181.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 181/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyň a) V. C. , a b) B. P. , zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo nám. 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 85 278,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 51/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, č. j. 14 Co 277/2014-235, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014, č. j. 15 C 51/2013-215, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, č. j. 14 Co 277/2014-235, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014, č. j. 15 C 51/2013-215, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 15 C 51/2013-215, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) částku ve výši 16 577,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 7. 3. 2013 do zaplacení a žalobkyni b) ve výši 68 701,15 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 7. 3. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“), rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 14 Co 277/2014-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně a) se žalobou domáhala zaplacení částky 16 577,46 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) částky 68 701,15 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o náhradu škody vzniklé jim v důsledku nezákonného rozhodnutí státního orgánu. Žalobkyně tvrdily, že usnesením policejního orgánu Správy Severočeského kraje, Policie ČR Ústí nad Labem, ze dne 8. 10. 2008, bylo zahájeno trestní stíhání M. B. (dále též jako „obviněný“) jako obviněného ze spáchání trestného činu loupeže ve formě účastenství. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 6/2011 byl obviněný dle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal skutek, jež mu byl kladen za vinu. Žalobkyně postupně svými návrhy požádaly žalovanou o zaplacení náhrady škody ve výši 339 133 Kč a 304 486,49 Kč vzniklé vynaložením nákladů na obhajobu obviněného. Žalobkyně tak celkem požadovaly po žalované zaplacení částky 643 619,49 Kč; vyplacena jim však byla pouze částka 561 895,39 Kč. Rozdílu obou částek se (podle svých podílů na nákladech obhajoby) domáhají podanou žalobou.
Rozsudek soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho jednotlivému výroku.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud zastavil řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014, č. j. 15 C 51/2013-215, podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 věty první zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“). K tomuto viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3178/2014).
Dovolání, které žalobkyně podaly proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, č. j. 14 Co 277/2014-235, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady (ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení).
Ve vztahu k nároku žalobkyně a) na náhradu škody není dovolání vůbec přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť žalobkyně a) požadovala po žalované částku 16 577,46 Kč.
Žalobkyně b) vytýká rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a z tohoto důvodu je rozsudek nesprávný. K přípustnosti dovolání dovolatelka cituje §237 o. s. ř., přičemž zvýraznila předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dále pak dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, by mělo být dovolacím soudem vyřešeno jinak.
Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Pakliže ovšem dovolatelka svým dovoláním skutečně mínila sporovat dosavadní dovolacím soudem zastávané řešení právní otázky, neuvedla v dovolání žádný argument, který by mohl vést k jeho vyvrácení.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího, dovolatelky zahájily a vedly celé řízení pro nesouhlas s právním posouzením, jímž se řídila žalovaná, a na základě kterého žalovaná dovolatelkám uhradila náhradu odměny za zastupování určenou podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dovolatelky jsou pak přesvědčeny, že jim žalovaná měla, jakožto náhradu škody, uhradit náhradu smluvní odměny za zastupování v plné výši. Rovněž v dovolání je naznačena variace této otázky.
Dle §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako „OdpŠk“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (odst. 1) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. (odst. 2)
Dle §31 OdpŠk, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. (odst. 1) Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. (odst. 2) Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. (odst. 3) Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. (odst. 4)
Ústavní soud se v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, zabýval námitkou protiústavnosti věty třetí §31 odst. 4 OdpŠk směřující vůči výši odměny za zastoupení jako součásti nákladů zastoupení a jejímu určení dle zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně. V tomto nálezu Ústavní soud vysvětlil, že náhrada nákladů zastoupení dle napadeného ustanovení není založena na zásadě náhrady "skutečné škody“. Dále bylo ze strany Ústavního soudu též uvedeno, že: „účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně.“
Dovolací soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, že náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního tarifu, a nikoliv tedy podle smluvní odměny za zastupování.
Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy v této věci vyložily a aplikovaly ust. §31 odst. 4 OdpŠk v souladu s judikatorními závěry Nejvyššího i Ústavního soudu. Byť v dovolání několikrát opakovaný názor, že by žalobkyním měla být nahrazena skutečná škoda, tedy částka ve výši smluvní odměny, kterou dovolatelky zaplatily advokátovi za obhajobu v trestní věci, pak k překonání stávajícího řešení právní otázky vést nemůže.
Na nyní souzenou věc nejsou přiléhavé závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, stejně tak ani ty projevené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, na něž dovolatelky poukazují. Ve jmenovaných rozhodnutích se soudy vyjadřovaly k problematice poskytování přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jež je v OdpŠk upravena odlišně od náhrady škody. Judikatorní závěry vztahující se ke zmíněné problematice pak nelze nadřadit znění zákonné normy, jež speciálně upravuje náhradu nákladů zastoupení a k níž se váže též specifická judikatura (tj. již výše citovaný nález Ústavní soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013). Přiléhavé nejsou ani závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08, neboť v daném případě Ústavní soud posuzoval otázku, zda byla dána (a nebyla přerušena) příčinná souvislosti mezi existencí nezákonného rozhodnutí a vznikem nákladů řízení; otázce rozsahu náhrady takto vzniklé škody se Ústavní soud v uvedené věci nevěnoval.
K námitce, že u úkonů právní služby mimořádně obtížných či časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek, dovolací soud nemohl dle §241a odst. 6 o. s. ř. přihlédnout, neboť je takto uplatňována nová skutečnost. Dovolatelky se po celou dobu trvání tohoto řízení domáhaly náhrady smluvní odměny advokáta, nikoliv zvýšené mimosmluvní odměny, a neuvedly tak ani tvrzení ohledně naplnění podmínek pro takové zvýšení.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolately neuvádí vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 15. 7. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu