ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1861.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1861/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. I. C. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 163/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, č. j. 20 Co 449/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 20 Co 449/2013-107, potvrdil rozsudek obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 C 163/2011-83, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 70.000,- Kč s úroky z prodlení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 70.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů státu v trestním řízení vedeném proti komplementářům společnosti Joint Invest Action, k. s. Nesprávný úřední postup měl žalobci zmařit uplatnění jeho nároku na náhradu škody proti komplementářům společnosti Joint Invest Action, k. s., neboť v důsledku „nulity“ zahájení a dalšího vedení trestního řízení, v rámci něhož se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody, došlo k promlčení žalobcova nároku.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce poskytl společnosti Joint Invest Action, k. s. vklad ve výši 70.000,- Kč a zaplatil emisní ážio ve výši 3.500,- Kč. Dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a toto trestní stíhání bylo dne 18. 3. 1999 rozšířeno. Usnesením policejního komisaře Policie ČR ze dne 31. 3. 2008 bylo trestní stíhání podle §159a odst. 2 trestního řádu odloženo jako nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodu promlčení, neboť v důsledku pochybení při vznesení obvinění v roce 1997 nebylo trestní řízení řádně zahájeno. Na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. byl dne 13. 6. 2002 prohlášen konkurs. Správce konkursní podstaty uznal pohledávku žalobce; konkurs se aktuálně nachází ve fázi III. zvláštního přezkumného jednání a podle přípisu správce konkursní podstaty ze dne 18. 10. 2011 je jeho výtěžnost z pohledu přihlášených věřitelů druhé třídy, mezi něž patří i žalobce, odhadována v rozmezí 8 až 9 % přihlášených pohledávek.
Odvolací soud se zásadně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), resp. zákona č. 58/1969 Sb., je zásadně nárokem subsidiárního charakteru, podmíněný tím, že se poškozený nemůže domoci nápravy jinak (např. proti svému dlužníku ze závazkového právního vztahu). V prvé řadě nebyla najisto postavena výše škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku toho, že vložil prostředky do společnosti Joint Invest Action, k. s., neboť není ukončeno konkursní řízení vedené na majetek této společnosti. Soud prvního stupně v tomto ohledu odkázal též na adekvátní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011. Naopak rozsudek ze dne 11. 4. 2012, č. j. 29 Cdo 4968, na který bylo poukazováno žalobcem v odvolání, se souzené věci nedotýká, neboť jeho závěry se váží k otázce náhrady škody vzniklé porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu podle §3 zák. č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání. Nárok žalobce vůči státu nemůže být opodstatněným ovšem zejména ve světle rozhodnutí Ústavního soudu, jež soud prvního stupně rovněž zmínil. Staví-li žalobce svůj nárok na náhradu škody proti státu na skutečnosti, že se nemohl náhrady škody proti komplementářům předmětné společnosti domoci v důsledku odložení jejich trestního stíhání, následkem čehož došlo též k promlčení nároku na náhradu škody proti těmto komplementářům, je takovýto právní názor stávající judikaturou překonán. Bez ohledu na dodatečné zjištění skutečnosti, že trestní stíhání komplementářů nebylo řádně zahájeno, běh promlčecí doby nároků poškozených na náhradu škody se zastavil řádným uplatněním těchto nároků v trestním řízení. Uvedený závěr byl již podroben přezkumu u Ústavního soudu a ztotožňuje se s ním i Nejvyšší soud. Od této judikatury odvolací soud neshledal důvod se odchylovat. Bezvýslednost trestního řízení nebránila dále uplatňovat nárok na náhradu škody proti jednotlivým komplementářům uvedené obchodní společnosti. Mezi škodou a nesprávným úředním postupem státních orgánů není příčinná souvislost. Bez významu není ani poznámka soudu prvního stupně, že ke škodě mělo dojít v roce 1992 a žalobce se s nárokem na náhradu škody proti komplementářům v trestním řízení připojil až v roce 1998. S ohledem na uvedené skutečnosti nebylo logického důvodu provádět další dokazování ve smyslu žalobcových návrhů.
Odvolací soud napadený rozsudek podle §219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatel uvádí, že: „Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a odkázal na jiné rozhodnutí odvolacího soudu, má dovolatel za to, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Konkrétně dovolatel označuje otázku, zda dochází ke stavení promlčecí doby, a tedy ke splnění podmínek §112 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jako „obč. zák.“), při uplatnění nároku na náhradu škody vůči stíhaným osobám, pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno, že trestní stíhání, v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Dovolatel též uvádí, že tato otázka již byla dovolacím soudem řešena v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, a to tak, že ke stavení promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. po celou dobu trvání takto vadně zahájeného trestního stíhání došlo. Dle názoru dovolatele však v důsledku odložení věci nedocházelo ke stavění promlčecí lhůty, neboť nulitní (nicotné) trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání neobsahuje uvedení jakékoliv právní otázky, řešením které by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud. Dovolatel tedy v tomto ohledu nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, a dovolací soud tedy bez dalšího přistoupil k posouzení, zda má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel se dožaduje překonání stávajícího judikatorního řešení v dovolání označené otázky, podle kterého platí, že: „ později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči (…) škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.“ (citace z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013).
Dovolatel uvádí, že ke stavení promlčecí lhůty by docházelo jen tehdy, pokud by bylo trestní stíhání zahájeno bezchybně. Pak by nedošlo k promlčení trestního stíhání a ani k promlčení nároků poškozených. Ve věci by bylo rozhodnuto rozsudkem a muselo by být rozhodnuto i o nárocích poškozených vůči obviněným. I kdyby byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, mohli by nadále svůj nárok uplatňovat. Po dobu řádného běhu řízení by se pak promlčecí doba skutečně stavěla.
Odvolací soud posoudil právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jež je též souladná s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/13).
Podle ust. §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Dle ust. §112 obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 2012, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Jak již dovolací soud konstatoval ve svých dřívějších rozhodnutích, po marném uplynutí promlčecí doby vzniká povinnému právo námitky promlčení; pokud námitku v soudním řízení vznese, nelze právo přiznat soudním rozhodnutím. Právo se mění na tzv. naturální obligaci, u níž záleží na rozhodnutí povinného, zda bude dobrovolně plnit nebo nikoli. Zánikem nároku po vznesení námitky promlčení v soudním řízení tedy zaniká i subjektivní právo věřitele, které přestává být soudně vynutitelné. Zůstává jen existující dluh, u něhož sice nic nebrání dlužníkovi v tom, aby věřiteli plnil, jde však jen o plnění dobrovolné. Promlčení tak chrání dlužníka tím, že jej nenutí, aby po ne úměrně dlouhou dobu setrvával v nejistotě, zda bude přinucen dluh zaplatit nebo nikoli. Na druhé straně však chrání i zájmy věřitele, protože jej nutí dbát zásady „vigilantibus iura scripta sunt“ a aktivně se snažit o přinucení dlužníka k úhradě dluhu i s pomocí donucení. Pokud se tak v průběhu zákonem vymezené doby nestalo, zůstává dluh po vznesení námitky promlčení v rovině čistě dobrovolné. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007).
Ve světle zásady vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým) je třeba hledat odpověď na dovolatelem nastíněnou právní otázku. Ptáme-li se, zda byl dovolatel bdělým, pakliže uplatnil právo na náhradu škody v rámci trestního řízení, pak odpověď je kladná. Rovněž z pohledu dlužníků (škůdců) nevznikala nejistota, zda budou nuceni dluh platit, neboť jim muselo být známo, že věřitel právo u přislušného orgánu uplatnil.
Dříve zaujatý judikatorní závěr, jehož změny se dovolatel domáhá, je s výše uvedenou argumentací zcela v souladu. Námitky obsažené v dovolání, jimiž je rozporována správnost dosavadních judikatorních závěrů, naopak vycházejí z přehlédnutí funkce promlčení a konstrukce promlčecí lhůty, a tedy ani neodůvodňují změnu rozhodovací praxe.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu