ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1880.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1880/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce O. P. , zastoupeného Mgr. Idou Klosíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 318/39, proti žalované Mlékárně Kunín a.s. , IČ: 45192294, se sídlem v Kuníně 291, zastoupené Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě–Slezská Ostrava, Občanská 18, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 330/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2015, č. j. 57 Co 558/2014-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou ze dne 10. května 2013 domáhal proti žalované zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je autorem názvu „Mikyška“, jeho slovního a obrazového spojení. Žalovaná pak užívala své výrobky a propagovala je na základě licenční smlouvy se žalobcem, a to za odměnu 100.000,- Kč. Licenční smlouva skončila k 11. květnu 2010, od té doby není žalobci nic placeno. Tím mu vznikla škoda za období od 11. května 2010 do 10. května 2013, protože nemůže poskytnout ochrannou známku k užívání jinému nájemci.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 17. června 2014, č.j. 18 C 330/2013-76, výrokem I. žalobu co do částky 100.000,- Kč zamítl, výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle ustanovení §2 odst. 1 a §12 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském (dále jen „autorský zákon“), o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů vyšel z toho, že žalobce je autorem díla uvedeného v předchozím odstavci, a jednáním žalované mu byla způsobena škoda, za kterou žalovaná odpovídá podle ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. platného do 31. prosince 2013 (dále jen (obč. zák.“). Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou, zamítl soud prvního stupně žalobu co do částky 100.000,- Kč.
K odvolání žalované proti výrokům II. a III. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. ledna 2015, č. j. 57 Co 558/2014-97, podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 200.000,- Kč, žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, protože žalobce v daném případě nepožadoval náhradu škody jako ušlého zisku, ale tvrdil, že mu počínáním žalované bylo znemožněno nabídnout své autorské dílo jiným osobám a s nimi uzavřít licenční smlouvu. Že by k takové situaci skutečně došlo a ušla mu možnost konkrétního zisku, však žalobce netvrdil ani neprokazoval. Proto podle názoru odvolacího soudu nelze na základě takového žalobního tvrzení dovodit naplnění předpokladů pro náhradu škody ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 10. února 2015, přičemž právní moci nabyl dne 16. února 2015.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v plném rozsahu, podal žalobce dne 9. dubna 2015 včasné dovolání, protože napadené rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podrobně rekapituluje důvody, které ho vedly k podání žaloby, průběh řízení před soudy obou stupňů a jejich právní závěry. Poukazuje, na skutečnost, že existují dva různé právní názory, a to názor soudu prvního stupně a názor odvolacího soudu, přičemž žalobce se zcela ztotožňuje s právním názorem a právním posouzením Okresního soudu v Novém Jičíně. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle §243d písm. b) o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Obsah dovolání ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu.
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „ k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.).“
Žalobce sice obšírně popsal důvody, které ho vedly k podání dovolání, ale nijak nevymezil otázku, pro kterou by v posuzované věci mělo být dovolání přípustné. Samotná nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání. Pokud dovolání směřuje i proti výroku odvolacího soudu, jímž žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, není k dovolání žalobce ani subjektivně oprávněn, nehledě k tomu, že v tomto směru, stejně jako proti výroku o nákladech odvolacího řízení, dovolání postrádá jakékoli zdůvodnění. Konečně pak v dovolacím návrhu žalobce nespecifikuje, jak by měl být rozsudek odvolacího soudu změněn.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu