ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1909.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1909/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha , ve věci J. V., omezené ve svéprávnosti, t.č. umístěné v Domově Kunšov, s.r.o., se sídlem v Albrechticích u Drahonic, Samota 16, Vodňany, zastoupené opatrovníkem Městskou částí Praha 6, sídlem v Praze, Čs. armády 23, o změnu opatrovníka, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 P 211/2014, o dovolání Městské části Prahy 6 proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. února 2015, č. j. 19 Co 303/2015-389, takto:
Dovolání opatrovníka se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.)
Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 3. prosince 2014, č. j. 1 P 211/2014-379, výrokem I. odvolal Městskou část Praha 6 z funkce opatrovníka Jitky Vojtěchové, která byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. května 2012, č.j. 11 P 263/2007-417, omezena ve svéprávnosti. Výrokem II. jmenoval Jitce Vojtěchové opatrovníkem Obec D. a vymezil její práva a povinnosti. Výrokem III. uložil odvolanému opatrovníku, aby do 14 dnů předložil podepsanému soudu a nově jmenovanému opatrovníku konečné vyúčtování správy jmění opatrovanky. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a konstatoval, že za situace, kdy je opatrovanka umístěna v Domově v K., je vhodné, aby funkci vykonávala obec, kde bude J. V. nadále umístěna, a která by mohla snadněji hájit její zájmy.
K odvolání Obce D. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. února 2015, č. j. 19 Co 303/2015-389, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že opatrovník Městská část Praha 6 se z funkce opatrovníka J. V. neodvolává a Obec D. se opatrovníkem nejmenuje. Odvolací soud vyšel z ustanovení §471 odst. 3 o. z., podle něhož má způsobilost být veřejným opatrovníkem obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Dále uvedl, že bydlištěm opatrovance pro účely ustanovení veřejného opatrovníka je místo evidenčního pobytu opatrovance (§10 a §10a zákona č. 133/2000 Sb.), což je Městská část Praha 6.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala Městská část Praha 6 dne 10. dubna 2015 dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a má po právní stránce zásadní význam. Podle přesvědčení dovolatelky se opatrovanka zdržuje v Domově s úmyslem zdržovat se zde trvale, byť údaj o trvalém pobytu je veden na Ohlašovně Úřadu městské části Praha 6. Nesouhlasí s námitkami obce D., že obec nemá mimo jiné na péči o také osoby aparát ani prostředky. Dále neakceptuje ani odůvodnění odvolacího soudu, které odkazuje na ustanovení §10 a 10a zák. č. 133/2000 Sb., že bydliště opatrovance pro účely stanovení veřejného opatrovníka je místo evidenčního pobytu opatrovance. V neposlední řadě namítá neefektivnost a nerozumnost takového výkonu veřejné správy. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že opatrovník Městská část Praha 6 se z funkce opatrovníka J. V. odvolává a opatrovníkem se jmenuje Obec D.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv se dovolání opatrovníka fakticky odvolává ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. na to, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (ač dovolací soud rozhodoval v obdobných věcech např. pod sp.zn. 30 Cdo 1719/2015, 30 Cdo 116/2015 apod.) a má po právní stránce zásadní význam, jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „ k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.).“
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu