ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1959.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1959/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce PaedDr. R. M. , zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování – Ministerstvo vnitra, 140 21 Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 36/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č.j. 3 Co 217/2012-115, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 24. června 2014, č.j. 3 Co 217/2012-115, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2012, č.j. 34 C 36/2011-46, zamítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále jen „lustrační zákon“). Vyšel ze zjištění, že žalobce se písemně zavázal ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností (dále jen „StB“), jeho závazek je prostý jakýchkoli výhrad a žalobce si sám zvolil krycí označení. Dovodil, že obrana žalobce, že jím nepopíraný písemný závazek ke spolupráci s StB byl následně negován tím, že žalobce spolupracoval s FBI, tedy tajnou službou demokratického státu, je pro určení, že samotná prvotní evidence žalobce v materiálech StB jako jejího tajného spolupracovníka, v dané věci právně bezvýznamná.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2014, č.j. 3 Co 217/2012-115, podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), napadený rozsudek změnil tak, že určil, že žalobce byl v materiálech bývalé Stb evidován neoprávněně. Uvedl, že byť evidence žalobce v materiálech bývalé StB byla provedena způsobem odpovídajícím platným předpisům v době, kdy byla učiněna (rok 1984), lze ji pokládat za evidenci neoprávněnou, neboť již při podpisu vázacího aktu neměl žalobce v úmyslu (a ani se tak následně nechoval) jako tajný spolupracovník bývalé StB činit úkony (podávat např. písemné zprávy o zájmových osobách, provokovat zájmové osoby k určitým činnostem) .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 12. listopadu 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázala na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu (kterou současně v podaném dovolání příkladmo označila) řešící otázku oprávněnosti nebo neoprávněnosti evidence osob v materiálech bývalé StB, která konstantně vychází z toho, že za neoprávněnou evidenci je nutno považovat pouze tu, která byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního předchůdce žalované a nelze přihlížet k případným vnitřním výhradám osoby podepisující závazek, ani k tomu, zda žalobce s StB skutečně fakticky spolupracoval či nikoliv. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil a žalobu zamítl nebo zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Zdůraznil zejména, že podepsat závazek spolupráce s StB se rozhodl proto, aby mohl zahájit svoji rezistenci vůči StB a celému totalitnímu režimu v ČSSR tím, že naváže spolupráci s tajnou službou USA. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, a že jsou splněny podmínky obsažené v ustanoveních §241 odst. 2 písm. b) a §241a o.s.ř. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na v dovolání popsaném vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (jak bude popsáno dále) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Napadené rozhodnutí ve věci samé dovolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že dovolání je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však seznány v posuzované věci nebyly.
Podle ustanovení §11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, č.j. 30 Cdo 1721/2008-75, v případě, že se žalobce v řízení o ochranu osobnosti domáhá určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet ze skutečnosti, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2001, č.j. 25 Cdo 43/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp.zn. 30 Cdo 1721/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3254/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 545/2014).
Otázka oprávněnosti či naopak neoprávněnosti zmiňované evidence jako zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je pak spojena především s faktem, zda tato evidence byla opodstatněná, tj. zejména, zda se tak stalo v souladu s (interními) předpisy právního předchůdce Ministerstva vnitra ČR. V řízení o ochranu osobnosti soud nezkoumá, zda žalobce spolupracoval či naopak nespolupracoval s orgány bývalé Státní bezpečnosti, ale zjišťuje pouze oprávněnost či neoprávněnost jeho evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2621/2011). S ohledem na mnohdy „specifické“ postupy a metody orgánů StB při získávání tajných spolupracovníků je však nezbytné vždy přihlížet i k projevenému volnímu vztahu takto získávané osoby k vlastnímu obsahu vázacího aktu. Je tak nutno (mimo jiné) rozlišovat mezi případy, kdy pro spolupráci získávaná osoba projevila bezvýhradný (případně spontánní) souhlas a mezi situacemi, kdy se získávaný zcela zřetelně spolupráci s StB bránil – např. uplatněním výhrad, které orgány StB proponovanou spolupráci podstatně omezovaly, resp. znemožňovaly, přičemž fakticky vylučovaly „řízení“ takové osoby uvedenými orgány. Podle okolností toho kterého případu pak lze jen stěží takovýto „závazek“ kvalifikovat jako jsoucí v souladu s interními předpisy tehdejšího Ministerstva vnitra (které je ovšem třeba podle §121 o.s.ř. dokazovat). V těchto případech pak není možno příslušnou evidenci považovat za důvodnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 4459/2009). Jak však vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, stejně tak jako z vlastního obsahu spisu, v posuzované věci však žalobce při podpisu závazku vůči orgánům StB, které jej měly pro spolupráci získávat, žádné výhrady vůči jeho získání jako tajného spolupracovníka bývalé StB tehdy neuplatnil.
Pokud tedy odvolací soud, ač sám připustil, že evidence žalobce v materiálech bývalé StB byla provedena způsobem odpovídajícím platným předpisům v době, kdy byla učiněna , dospěl k závěru, že (předpokládané) vnitřní výhrady a následné chování žalobce způsobují neoprávněnost této evidence, zásadně se tím odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a dovolací důvod uplatněný žalovanou je tak dán.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu