ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2200.2015.2
sp. zn. 30 Cdo 2200/2015-184
originál
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015, č. j. 19 Co 421/2014-141, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015, č. j. 19 Co 421/2014-141, se v měnícím výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65.000,- Kč se zákonným příslušenstvím, a dále v nákladovém výroku II., zrušuje a věc, se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalované odmítá.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši 225.000,- Kč, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v rozhodném znění (dále též „OdpŠk“), a to za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Tvrdil, že po necelých dvou letech od zahájení trestního stíhání, byl zproštěn obžaloby. byl obžaloby zproštěn, což jej v budoucím profesním životě znevýhodňuje. Žalovaná ho odškodnila částkou 75.000,- Kč, což považoval za nedostatečné.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. července 2014, čj. 20 C 44/2014-109, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že usnesením Okresního státního zastupitelství Brno – venkov ze dne 20. dubna 2011, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zák. Po projednání obžaloby Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. října 2012 rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se nestal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. března 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 19. března 2013. Žalobci hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta a trest zákazu činnosti. Trestní stíhání žalobce trvalo po dobu jednoho roku a téměř jedenácti měsíců. Žalovaná považovala uplatněný nárok žalobce ve výši 300.000,- Kč co do právního základu za důvodný, jako přiměřené odškodnění přiznala žalobci částku 75.000,- Kč.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §1, §5, písm. a) a b) a §31a odst. 1 a 2 Odpšk. Dovodil, že v daném případě jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím spočívajícím v zahájení trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby žalobce podle §226 písm. a) tr. řádu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba žalobce odškodnit formou peněžitého zadostiučinění.
Soud prvního stupně zhodnotil uplatněný nárok žalobce dle kritérií stanovených ustálenou judikaturou dovolacího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 27. 6. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 122/2012, in www.nsoud.cz . Z hlediska 1. kritéria: povahy trestní věci, považoval hrozbu trestního postihu žalobce jako obecně nižší a v této souvislosti i újmu žalobce. Z hlediska 2. kritéria: délky trestního řízení, vzal v úvahu, že trestní stíhání žalobce trvalo jeden rok a téměř jedenáct měsíců. Z hlediska 3. kritéria: následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, přihlédl k tomu, že žalobce byl v průběhu trestního stíhání postaven mimo službu, že po tuto dobu byla trestní věc značně medializována, trestní stíhání se negativně promítlo nejen do pracovního a soukromého života, ale i do života jeho rodiny. Soud prvního stupně však dovodil, že trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce se ohraničuje maximálně po dobu trvání trestního řízení, nelze proto vzít v úvahu žalobcem tvrzené následky, které mu měly vzniknout v budoucnu. Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 115/2012, a na „R 122/2012“).
Při stanovení výše peněžitého odškodnění žalobce přihlédl k tomu, že trestní stíhání proti němu nebylo zahájeno zjevně bezdůvodně s cílem ho poškodit, že se žalobce nepodílel na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno a dále v něm pokračováno a že by si trestní stíhání sám zavinil. Dále zohlednil i skutečnost, že žalobce byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. Za přiměřené peněžité zadostiučinění žalobce považoval částku 75.000,- Kč, kterou již žalobce odškodnila žalovaná.
Městský soud v Praze shora (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne ze dne 23. července 2014, čj. 20 C 44/2014-109, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 65.000,- Kč spolu se zákonnými úroky. Co do částky 160.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem první stupně částku 16.456,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 8.228,- Kč.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, jakož i z nich vyvozené právní závěry, kromě stanovení výše odškodnění. Odvolací soud odlišně hodnotil uplatněný nárok žalobce z hlediska 3. kritéria: následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Kromě okolností, které vzal v úvahu soud prvního stupně, vycházel ze zjištění, že v případě žalobce se jednalo o osobu v místě známou a že žalobce zastával vysokou policejní funkci. Medializace trestní věci vedla k tomu, že se u veřejnosti postupně vytvořil na něho negativní názor ohledně jeho morální a pracovní způsobilosti, což se projevilo i v postoji policistů, jeho bývalých kolegů. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobci lze uvěřit, že trestní stíhání na malém městě, kde se občané znají, má vyšší dopad, nežli v anonymním prostředí velkoměst.
Při stanovení výše přiměřeného peněžitého odškodnění žalobce použil podpůrně hledisko konstantní judikatury dovolacího soudu (R 52/2012 a R 122/2012), které stanoví rámec pro přiměřené odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za den. Dovodil, že žalobce nebyl stíhán vazebně a jeho omezení a dopady trestního stíhání do jeho života jsou nesrovnatelně nižší, než je tomu u člověka zbaveného vazbou osobní svobody. Přesto se jednalo o závažný zásah, a proto dospěl k závěru, že by se žalobci mělo dostat částky 200,- Kč za den. Jelikož žalobce byl trestně stíhán 699 dnů, pak při částce 200,- Kč za den by se mu mělo dostat po zaokrouhlení peněžitého zadostiučinění ve výši 140.000,- Kč. Částka 75.000,- Kč byla již vyplacena a žaloba je proto důvodná co do částky 65.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, neboť odvolací soud v souzené věci použil pro stanovení výše přiměřeného odškodnění za „nezákonné trestní stíhání“ podpůrně konstantní judikaturu týkající se odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu, ačkoli žalobce nebyl vazebně stíhán a ze zjištěného skutkového stavu nijak nevyplývá taková intenzita zásahu do osobnosti žalobce, která by byla s vazebním stíháním, byť jen srovnatelná. Při hodnocení intenzity zásahu do osobnostní sféry žalobce odvolací soud zjevně vybočil z ustálené praxe obecných soudů. Okolnosti svědčící o závažnosti újmy žalobce, které odvolací soud uvedl (postavení mimo službu, vysoká policejní funkce, medializace věci v malém městě) byly již zohledněny žalovanou při předběžném projednány nároku. Podle dovolatelky v dosavadní judikatuře dovolacího soudu není kromě obecného návodu, který je obsahem rozhodnutí Nejvyššího soudu R 122/2012, upraven žádný „výpočetní mechanismus (algoritmus)“, s jehož pomocí by bylo možné stanovit konkrétní výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou „nezákonným trestním stíháním“. I navzdory absenci takového mechanismu ovšem dovolatelka považuje částku 200,- Kč za den trestního stíhání žalobce za nepřiměřenou zásahu trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Dovolatelka má za to, že dovolací soud by měl vyřešit otázku, zda v případě, kdy poškozený nebyl trestně stíhán vazebně, je na místě vycházet z mechanismu výpočtu denní sazby jako rámce pro odškodnění vzniklé újmy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že se žaloba co do částky 225.000,- Kč zamítá, nebo aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a opětovně zdůraznil nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu R 122/2012, pokud je o závěr, že trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce se ohraničuje maximálně po dobu trvání trestního řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání.
Dovolatelka podala dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 160.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že tímto výrokem bylo dovolatelce vyhověno, dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalované odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.).
V ostatním rozsahu je dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je zčásti důvodné.
Dovolání dovolatelky je přípustné podle §237 o. s. ř, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z hlediska obsahového vymezení v dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se jedná o právní otázky, které řešil odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, ve vztahu k ustanovením §31a ost. 1 a 2 OdpŠk, v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 (všechna rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud konstatoval, že v případě §31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení §31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění, které se vždy váže k jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů. [srov. též např. R 122/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007).
Již v R 122/2012 Nejvyšší soud dále vyjádřil, že není možné paušálně (předem) stanovit výši zadostiučinění pro každý případ trestního stíhání, které neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, ani není možné matematicky stanovit výši zadostiučinění za určitý časový úsek trestního stíhání předem pro všechny případy. I v takových řízeních je tedy především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu. Přitom soud může vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na výši případného zadostiučinění. Je pak znovu na soudu, aby zvážil, jak intenzivně (či v jakém rozsahu) byla tato kritéria v konkrétním případě naplněna, a vedle toho vzal do úvahy okolnosti, za nichž k újmě došlo (§31a odst. 2 OdpŠk). Těmi jsou: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního řízení a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. srpna 2012, sp. zn 30 Cdo 2256/2011, když uzavřel, že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. V těchto případech se totiž odškodňuje určitá „typizovaná újma“ (spočívající v nejistotě účastníka řízení a pojící se s trváním, tedy délkou řízení), k níž ovšem mohou v konkrétním případě přistoupit specifické skutečnosti tuto újmu prohlubující [k tomu srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod IV., písm. d/ (dále již „R 58/2011“)].
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nepovažoval dovolací soud za přiléhavé ani v daném případě stanovovat matematický výpočet částky přiměřeného zadostiučinění za jednotku času, v němž se trestní stíhání odehrává (jak požadovala dovolatelka). Z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska posuzované právní otázky, zda výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, lze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden den trvání řízení, spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení.
Státu nelze přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k nimž došlo v dále označeném případě, že žalobkyně je „osvobozená, ne však nevinná“, „žena zabila svého manžela a tělo hodila do O.“ apod. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, a R 122/2012).
Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. R 122/2012, nebo již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
Z posledně uvedených závěrů ustálené judikatury odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – při hodnocení výše odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, nevycházel. Proto i z tohoto hlediska je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení.
Soudy by měly zohledňovat i důvody, pro něž bylo trestní řízení zastaveno, respektive pro které byl obžalovaný zproštěn obžaloby, ve smyslu vyjádření Ústavního soudu, který uzavřel, že „každé trestní stíhání ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách ÚS www.nalus.usoud.cz ).
Z vyloženého vyplývá, že hledisko způsobené nemajetkové újmy je zpravidla nejintenzivněji naplněno tehdy, jestliže je vydán zprošťující rozsudek pro důvody uvedené v §226 písm. a) a b) tr. řádu (tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nebo že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (srov. shora cit rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
Nesouhlasí-li žalobce ve svém vyjádření se závěrem rozhodnutí Nejvyššího soudu v R 122/2012, o tom, že „trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce se ohraničuje maximálně po dobu trvání trestního řízení“ , dovolací soud konstatuje, že se v daném případě nehodlá odchýlit od své ustálené judikatury.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu