ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2215.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2215/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 130 787 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 226/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014, č. j. 53 Co 374/2014-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 24. března 2014, č. j. 12 C 226/2013-59, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 130 787 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 5/2005.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Námitka, že dvojím krácením zadostiučinění je žalobce postižen za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i za to, že se svého práva na spravedlivý proces u Ústavního soudu úspěšně dovolal, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rámci kritéria složitosti řízení dle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, se přihlíží ke složitosti procesní, skutkové či hmotněprávní. Ze strany odvolacího soudu proto nedošlo k dvojímu krácení zadostiučinění za jednu skutečnost, když při posuzování výše zadostiučinění snížil základní částku z důvodu složitosti řízení spočívající v rozdílu ve výkladu příslušných ustanovení mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, kdy teprve po zásahu Ústavního soudu bylo možné věc v namítaném řízení dovést k meritornímu rozhodnutí (složitost právního posouzení) a z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, kdy řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, před Ústavním soudem a posléze rozhodoval znovu odvolací soud (procesní složitost); (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Otázka, zda skutečnost, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva žalobce, který se domáhal jejich ochrany ústavní stížností, je důvodem pro zvýšení zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk proto, že porušení ústavně zaručených práv žalobce obecnými soudy představuje nesprávný úřední postup, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by byly splněny judikaturou požadované podmínky, za kterých lze zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů při stanovení výše zadostiučinění přičíst k tíži státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, nebo část IV. písm. c/ Stanoviska).
Otázka, zda je důvodem pro zvýšení zadostiučinění skutečnost, že porušení ústavně zaručených práv žalobce a jím vyvolaná potřeba domáhat se ochrany těchto práv u Ústavního soudu zvyšuje význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Význam předmětu řízení je dán tím, co je pro poškozeného v řízení „v sázce“, nikoli tím, před jakými soudy musel svůj nárok hájit (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska).
K námitce žalobce, že postup odvolacího soudu při aplikaci práva odporuje obecnému principu spravedlnosti, dobrým mravům, obyčejnému lidskému cítění a §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a že tím fakticky dochází k popření práva toho, komu byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem na její náhradu zaručenou čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil v žalobcem namítaných otázkách od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, tudíž jeho postup nemůže být v rozporu se zásadami výše uvedenými, a proto daná námitka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Jiné řešení nepředstavuje ani to, že odvolací soud vyšel ze základní výměry odškodnění v částce 15 000 Kč za prvé dva roky a každý další rok trvání řízení s tím, že i když bylo posuzované řízení neúměrně dlouhé, nebylo délky extrémní (srov. část VI. Stanoviska; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu