ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2286.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2286/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Bauerova 491/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 113/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 69 Co 422/2014-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, č. j. 31 C 113/2013-86, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 60 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 33/2013 (dále jen „posuzované řízení“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 11. 2. 2013 podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti, která v řízení vystupuje také jako žalovaná. V posuzovaném řízení se následně řešily zejména procesní otázky vyvolané postupem žalobkyně. Žalobkyně v podání označila přílohu, která ale nebyla přiložena, žádala o ustanovení opatrovníka z řad advokátů, vznesla námitku podjatosti asistentky soudce, navrhovala určení procesních lhůt a opakovaně vznášela námitky proti procesním usnesením soudu. Posuzované řízení tak ke dni rozhodování soudu prvního stupně trvalo 1 rok a 5 měsíců, přičemž v době rozhodování soudů nižších stupňů nebylo skončeno. Soud prvního stupně posoudil řízení podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a uvedl, že předmětný spor nepatří po skutkové ani právní stránce k obtížným. Jinak tomu je ve vztahu k procesně právní stránce věci. Tu komplikuje jak potřeba zajistit soudní spisy nezbytné k rozhodnutí, tak procesní aktivismus žalobkyně. Řízení nemá pro žalobkyni zvýšený význam. Žalobkyně se na délce celého řízení významně podílela. Délka řízení je tudíž zcela přiměřená. Soud prvního stupně se dále obsáhle vyjádřil k postupu žalobkyně, přičemž uvedl, že u daného soudu žalobkyně figuruje v 232 věcech. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu soud považuje její postup za šikanózní výkon práva a jako takový vylučuje vznik nemajetkové újmy, i kdyby řízení nepřiměřeně dlouhým bylo. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně po věcné stránce a odmítl námitky žalobkyně stran procesního postupu soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelkou předestřené právní otázky míří na výklad ustanovení §31a OdpŠk a §15a odst. 3, §118b, §157 odst. 2 a §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o .s .ř.“). Přípustnost spatřuje dle ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že v případě výkladu §31a OdpŠk a §157 odst. 2 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v případě aplikace §205a a §118b o. s. ř. se jedná o otázku procesního práva, která dosud nebyla řešena a v případě výkladu §15a odst. 3 o. s. ř. se jedná o otázku procesního práva, která má být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. K otázce výkladu §31a OdpŠk dovolatelka uvádí, že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když jednak nezohlednily skutečnost, že posuzované řízení bylo řízením odškodňovacím, u nějž je nepřípustné, aby se osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení znovu i v tomto řízení ocitla v téže situaci, jednak odvolací soud neposuzoval neskončené řízení podle aktuálního stavu v době svého rozhodování. K otázce výkladu §157 odst. 2 a §205a o. s. ř. uvádí, že odvolací soud nesprávně odmítl provedení nových důkazů a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. V otázce §118b o. s. ř. dovolatelka brojí jak proti samotnému institutu koncentrace řízení, tak i proti odmítnutí prodloužení lhůty k označení důkazů po skončení prvního jednání. K námitce podjatosti podle §15a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka uvádí, že soudy nižších stupňů nesprávně označily její námitku za neurčitou, když označila a odůvodnila za podjaté všechny soudce konkrétního soudu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí jednak na závěru, že posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým nebylo, tudíž nebyla splněna podmínka existence nesprávného úředního postupu, jednak na závěru, že i v případě existence nesprávného úředního postupu dovolatelce nemajetková újma nevznikla. Dovolatelka dovoláním napadla pouze první z uvedených závěrů. S ohledem na to, že dovolání nenapadá jeden ze závěrů, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, a který sám o sobě postačuje pro rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud se dalšími dovolacími námitkami žalobkyně pro nadbytečnost nezabýval, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Dovolací soud tak shledal nepřípadnou námitku dovolatelky, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není seznatelné, jakými kvantifikátory poměřovaly přiměřenost délky posuzovaného řízení. Naopak zejména z rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud odkázal, se zřetelně podává, že délku posuzovaného řízení shledal přiměřenou s ohledem na procesní složitost posuzovaného řízení a jednání žalobkyně v tomto řízení.
Poskytnutí dodatečné lhůty je nezbytné vykládat ve vztahu ke smyslu ustanovení §118b o. s. ř., které se zabývá úpravou koncentrace řízení. K otázce koncentrace řízení se již Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil, kdy mimo jiné uvedl následující: „Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch.“ A dále: „Účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Smyslem dodatečné lhůty poskytnuté soudem podle §118b o. s. ř. proto nemůže být, jak tvrdí dovolatelka, možnost zrevidovat a zvážit dostatečnost rozhodných tvrzní a navržených důkazů po již proběhlém prvním jednání.
U otázky neurčitosti námitky podjatosti je procesně a i obecně právně zapotřebí rozlišovat mezi pojmy soud a soudce. Nelze jen paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni „všichni soudci” určitého soudu. Skutečnost, že účastník kupříkladu z důvodů, které on sám považuje za závažné, podal žalobu proti konkrétnímu soudu jako organizační složce státu, může být důvodem pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř., sama o sobě však nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněné pod číslem 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka svou argumentaci nepodložila ničím, z čeho by plynula nutnost ke změně závěrů již Nejvyšším soudem vyjádřených.
Pokud dovolatelka poukazuje na chybný procesní postup odvolacího soudu dle §205a o. s. ř. je tímto namítána vada řízení. Tato námitka není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 a další).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 11. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu