ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2354.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2354/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce F. P. , zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 570.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 320/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 370/2012 - 134, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 370/2012 – 134, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2012, č. j. 27 C 320/2007–107, v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 137.500,- Kč, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu. Toho se měly dopustit soudy, u kterých byla nepřiměřeně dlouho vedena následující řízení: řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle vykonatelného notářského zápisu vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. E 4033/99, nalézací řízení vedené o přiznání částky 133.954, Kč s příslušenstvím před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 9 C 166/97 a na něj navazující vykonávací řízení vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. E 1803/2000.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 27 C 320/2007 – 107, ve výroku I uložil žalované zaplatit žalobci částku 52.500,- Kč a částku 58.000,- Kč, ve výroku II žalobu co do částky 459.500,- Kč zamítl a ve výroku III přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 128.832,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodoval ve věci již podruhé, když předchozí jeho rozhodnutí ve věci (rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 27 C 320/2007 – 26, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2009, č. j. 27 C 320/2007 - 47) bylo po proběhlém odvolacím a dovolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009) zrušeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, č. j. 29 Co 491/2008 – 86.
Žalobce odvoláním napadl uvedený rozsudek soudu prvního stupně č. j. 27 C 320/2007 – 107 v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky částky 137.500,- Kč, a ve výroku III o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 370/2012 – 134, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. E 4033/99 žalobce jako oprávněný domáhal výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí proti povinným V. a M. J. Notářským zápisem, na základě kterého byl výkon rozhodnutí nařízen, byla sepsána kupní smlouva právě na nemovitosti, jejichž prodejem měl výkon rozhodnutí proběhnout, za kupní cenu 1.966.046,- Kč, která byla povinnými (kupujícími) uhrazena jen ve výši 1.233.000,- Kč. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl žalobcem jako oprávněným podán k soudu dne 1. 9. 1999. Dne 4. 10. 2000 bylo rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků, toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno dne 26. 3. 2002. Výkon rozhodnutí byl nařízen dne 11. 6. 2002. V roce 2000 a v červnu 2003 si žalobce stěžoval na průtahy v řízení. Dne 4. 8. 2003 byl na majetek povinné prohlášen konkurz (konkurzní řízení vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 1022/2001). Vykonávací řízení bylo kvůli prohlášenému konkurzu přerušeno od 4. 8. 2003 do 1. 8. 2005. Dne 3. 8. 2005 správce konkurzní podstaty navrhl zastavení výkonu rozhodnutí, neboť nemovitosti povinných byly v rámci konkurzního řízení zpeněženy ve veřejné dražbě. Dne 25. 8. 2005 soud rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí. K odvolání oprávněného bylo rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí dne 31. 8. 2006 zrušeno, neboť jím bylo rozhodnuto o zastavení řízení podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i vůči povinnému V. J., který dne 8. 2. 2004 zemřel. Dne 15. 12. 2006 soud prvního stupně znovu rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí a současně řízení zastavil i vůči povinnému, který zemřel, a to podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř.
Řízení vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 166/97 bylo zahájeno podáním žaloby ze strany žalobce proti manželům J. dne 17. 6. 1996. V řízení se vedl spor o zaplacení částky 133.954,- Kč. Dne 9. 12. 1996 byl žalobce vyzván k odstranění vad žaloby, žalobce reagoval podáními ze dne 25. 1. 1997 a 26. 8. 1997. Dne 27. 11. 1998 bylo žalobci přiznáno částečné osvobození od soudního poplatku. Dne 21. 12. 1998 soud ve věci jednal, dne 14. 7. 1999 rozhodl soud rozsudkem ve věci samé. Žalovaní napadli rozsudek odvoláním ze dne 2. 9. 1999, byli vyzváni k doplnění odvolání, dne 11. 2. 2000 byla věc projednána odvolacím soudem a byl vydán rozsudek, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2000. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti byl u Okresního soudu v Rakovníku podán 5. 6. 2000 (sp. zn. E 1803/2000). Po nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zaplacení soudního poplatku dne 11. 9. 2000 byl dne 6. 10. 2000 nařízen výkon rozhodnutí. Dne 22. 11. 2000 ve věci rozhodoval odvolací soud, až do 10. 3. 2002 nebylo se spisem nijak nakládáno, poté byl ustanoven znalec. Ve věci docházelo k využívání opravných prostředků ze strany povinných, k obstrukcím a nesoučinnosti na straně povinných a dne 8. 2. 2004 povinný V. J. zemřel. Dne 4. 1. 2005 bylo ukončeno dědické řízení, soud pokračoval ve výkonu rozhodnutí proti dědičce povinného. Rozvrhové usnesení bylo vydáno dne 9. 12. 2005, vymožená částka 141.156,50 Kč byla oprávněnému vyplacena 13. 2. 2006. Konkurzní řízení na majetek povinné M. J. se tohoto řízení nedotklo, neboť exekucí byla postižena nemovitost ve výlučném vlastnictví V. J.
Po doplnění dokazování ke konkurznímu a dědickému řízení bylo zjištěno, že dědické řízení po povinném V. J. trvalo necelý rok. Konkurzní řízení na majetek povinné M. J. bylo zahájeno 5. 11. 2001, konkurz byl prohlášen dne 4. 8. 2003, usnesení o prohlášení konkurzu nabylo právní moci 9. 12. 2003. V době probíhajícího dědického řízení po V. J. nebyly v konkurzním řízení činěny úkony. Dne 9. 2. 2006 bylo vydáno usnesení ukončující konkurz.
Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované postupem podle §14 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Stanovisko žalované bylo negativní.
Soud prvního stupně dospěl na základě výše uvedených skutkových zjištění k závěru, že celková doba, po kterou trvalo dědické řízení po V. J., a rovněž doba, po kterou bylo vedeno konkurzní řízení na majetek M. J., je dobou přiměřenou. Ani v jednom z vedlejších řízení tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.
Co se týče řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. E 4033/99, soud dospěl k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění soud vyšel z délky řízení od zahájení vykonávacího řízení do dne 4. 8. 2003 (kdy byl na majetek povinné prohlášen konkurz), ačkoliv o zastavení vykonávacího řízení bylo rozhodnuto až 15. 12. 2006. Soud vyšel ze základní částky odškodnění za jeden rok řízení ve výši 17.000,- Kč, výslednou částku 52.500,- Kč pak soud snížil o 10 % z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobce a o 20 % s ohledem na procesní složitost věci. Soud prvního stupně uvedl, že se v původním řízení jednalo
o majetkový nárok žalobce, což činí řízení typově méně významným. Žalobce si navíc musel být od počátku vědom, že k nemovitosti, jejímž prodejem je výkon rozhodnutí prováděn, existuje zástavní právo a že jeho pohledávka je tudíž prodejem nemovitosti špatně vymahatelná. Ani v případě rychlejšího postupu soudů by se žalobce uspokojení své pohledávky patrně nedomohl, protože povinná M. J. byla předlužená. Soud však na druhou stranu připustil, že význam řízení je zvyšován výší pohledávky, o kterou v původním řízení šlo.
Pokud se týče nalézacího řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 166/97 a na něj navazujícího vykonávacího řízení sp. zn. E 1803/2000, soud vycházel z délky řízení od podání žaloby dne 17. 6. 1996 do vyplacení vymožené částky dne 13. 2. 2006. Od této doby odečetl dobu dědického řízení (10 měsíců) a dobu 2 měsíců mezi skončením nalézacího řízení a zahájením řízení vykonávacího. Soud opět vycházel z částky 17.000,- Kč za rok řízení, tedy z částky 147.500,- Kč za 8 let a 8 měsíců, kterou snížil o 20 % pro nižší význam předmětu řízení pro žalobce a o 30 % pro procesní složitost. K významu předmětu řízení pro žalobce soud uvedl, že se jednalo o majetkový nárok, navíc nijak zvlášť vysoké hodnoty.
Odvolací soud v napadeném rozsudku pouze stručně uvedl, že učiněná skutková zjištění, jejichž správnost nebyla napadena, zhodnotil soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu. Se závěry soudu prvního stupně o důvodech a rozsahu snížení výše zadostiučinění se odvolací soud ztotožnil.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Uvedl, že soud prvního stupně měl při výpočtu výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. E 4033/99 vzít v úvahu i období od prodeje nemovitostí v konkurzu do skončení vykonávacího řízení (od 4. 4. 2005 do 15. 12. 2006). Dále žalobce jako otázku judikatorně dosud neřešenou vymezil, zda lze v jeho případě akceptovat pravidlo, podle kterého je možné na vnitrostátní úrovni přiznat zadostiučinění v menší výši, než by bylo přiznáno Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“), když ve věci žalobce řízení před ESLP proběhlo, ale neskončilo vydáním meritorního rozhodnutí, neboť žalobce byl vyzván k využití vnitrostátního prostředku nápravy. Žalobce dále uvádí, že soudy v rozporu s judikaturou snížily částku odškodnění pro nižší význam předmětu řízení pro žalobce. Další rozpor s judikaturou dovolacího soudu spatřuje žalobce ve skutečnosti, že základní částka odškodnění byla u jednoho z původních řízení soudem neodůvodněně snížena v souhrnu o 50 %. Žalobce dále namítá vadu řízení, když rozhodnutí odvolacího soudu je dle jeho názoru nedostatečně odůvodněné a nevypořádává se s argumentací žalobce uvedenou v odvolání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. může být dovolání přípustné tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předešlém rozsudku z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí. Předpokladem přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem uvedeným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu byl převzat ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2006). V posuzované věci odvolací soud usnesením ze dne 10. 5. 2011, č. j. 29 Co 491/2008 – 86, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci (rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 27 C 320/2007 – 26, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2009, č. j. 27 C 320/2007 - 47) právě s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 24. 11. 2010, č. j. 30 Cdo 4923/2009 – 71. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) proto v posuzovaném případě není dána.
Přípustnost dovolání tedy v daném případě přichází do úvahy toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v dovolání namítá, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda mělo být do délky prvního řízení (řízení sp. zn. E 4033/99) započteno období od prodeje nemovitostí v konkurzu do skončení vykonávacího řízení (od 4. 4. 2005 do 15. 12. 2006). Podle jeho názoru soudy pochybily, pokud uvedené období do délky řízení nezapočetly se zdůvodněním, že po prodeji nemovitostí povinné M. J. v konkurzu bylo další vedení vykonávacího řízení bezpředmětné.
Odvolací soud se při řešení této otázky ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Ten při posouzení délky řízení vyšel ze zjištění, že posuzované vykonávací řízení sp. zn. E 4033/99 bylo přerušeno po dobu trvání konkurzního řízení (sp. zn. 45 K 1022/2001). Při posouzení přiměřenosti délky řízení posoudil soud prvního stupně délku vedlejšího řízení (řízení konkurzního) jako přiměřenou. Dospěl však k závěru, že celková délka hlavního řízení (sp. zn. E 4033/99) byla nepřiměřená. Při výpočtu výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku vykonávacího řízení postupoval soud tak, že základní částku odškodnění za jeden rok řízení vynásobil počtem let, po které bylo posuzované vykonávací řízení sp. zn. E 4033/99 vedeno. Při uvedeném výpočtu nevzal v úvahu celou dobu vykonávacího řízení, ale jen dobu od zahájení vykonávacího řízení do dne, kdy bylo vykonávací řízení přerušeno prohlášením konkurzu.
Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout, že v posuzovaném případě se jedná o stanovení výše zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vykonávacího. Vykonávací řízení má oproti řízení nalézacímu specifické rysy a kritérium celkové délky řízení, jakož i ostatní kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, je třeba vykládat modifikovaně s ohledem na zvláštnosti tohoto typu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2012).
V uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 Nejvyšší soud dále formuloval názor, že výkon rozhodnutí je integrální součástí práva na soudní ochranu, neboť pokud by konečné a závazné rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran, pak by soudní ochrana byla pouze iluzorní. Zároveň však nelze pominout, že stát je vázán dispozičním právem oprávněného zvolit si způsob výkonu rozhodnutí a může úspěšně vykonat jen takové rozhodnutí, u kterého to dovolují okolnosti konkrétního případu, tedy pokud povinný má dostatek majetku, ze kterého lze pohledávku oprávněného uspokojit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009). Délka řízení o výkon rozhodnutí je tak ovlivněna nejen kriterii §31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo
o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné.
V posuzovaném případě již od přerušení vykonávacího řízení prohlášením konkurzu na majetek povinné nebylo možno ve vykonávacím řízení činit žádné další úkony. Vykonávací řízení tedy v době svého přerušení nemohlo směřovat k naplnění svého účelu, kterým je vymožení práva poškozeného. Poté, co byly v rámci konkurzu v dražbě prodány nemovitosti, jejichž prodejem měl výkon rozhodnutí proběhnout, bylo již další vedení řízení o výkon rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí zcela zjevně bezpředmětné. Výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinných nemohl proběhnout, když tyto nemovitosti již povinným nepatřily. Ačkoliv po skončení konkurzního řízení ještě řízení vykonávací formálně trvalo (odvolací soud rozhodoval o odvolání žalobce coby oprávněného proti zastavení řízení), nejednalo se již o účelně vedené řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného.
Postup, kdy soudy vzaly při posuzování délky řízení v úvahu pouze část vykonávacího řízení do zahájení konkurzu, tedy odpovídá judikatuře soudu dovolacího (srov. již uvedený rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, ve kterém Nejvyšší soud rovněž aproboval postup soudů nižších stupňů, které vzaly v úvahu pouze část řízení o výkon rozhodnutí do zahájení konkurzu na majetek povinné). Uvedená otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nemůže založit.
Žalobce dále Nejvyššímu soudu předkládá otázku, zda lze v jeho případě akceptovat pravidlo, podle kterého je možné na vnitrostátní úrovni přiznat nižší zadostiučinění, než by v obdobné věci přiznal Evropský soud pro lidská práva (dále také „ESLP“). Žalobce uvádí, že ještě před přijetím novely zákona č. 82/1998 Sb. (OdpŠk) podal k ESLP stížnost a absolvoval prakticky celé řízení u ESLP, které se v zásadě chýlilo ke konci, když jej ESLP vyzval k využití vnitrostátního opravného prostředku a jeho stížnost označil za nepřijatelnou pro předčasnost.
V dané otázce se však odvolací soud neodchýlil od závěrů přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, Nejvyšší soud uvedl, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi českých soudů v otázkách výkladu §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a odst. 3 OdpŠk stanoviskem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se Stanoviskem a tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), ESLP, liché. Pozornému čtenáři Stanoviska přitom nemohlo ujít, že základní částka 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše, než často zmiňovaných 45 % toho, co by za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud (viz část VI. Stanoviska).
Nejvyšší soud navíc k této otázce již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (srov. zmiňovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4923/2009) uvedl, že náhrada imateriální újmy podle §1 odst. 3 a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ani v otázce snížení základní výše zadostiučinění za újmu způsobenou žalobci v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 166/97 a na něj navazujícím řízení sp. zn. E 1803/2000 o 50 % se odvolací soud neodchýlil od judikatury soudu dovolacího. Z části VI. Stanoviska je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť. Lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce. K uvedenému srov. část VI. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011.
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce ze strany odvolacího soudu, při kterém se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. V této otázce je dovolání rovněž důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o důvodech a rozsahu snížení výše zadostiučinění pro jednotlivá kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk. Ke kritériu významu předmětu řízení pro žalobce (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soud prvního stupně k řízení sp. zn. E 4033/99 uvedl, že význam řízení je na jednu stranu zvyšován výší pohledávky, na druhou stranu byl předmětem řízení majetkový nárok žalobce, což činí řízení typově méně významným. Žalobce si navíc musel být od počátku vědom omezené vymahatelnosti své pohledávky v posuzovaném vykonávacím řízení sp. zn. E 4033/99. Ani v případě rychlejšího postupu soudů by se navíc žalobce uspokojení své pohledávky patrně nedomohl, protože povinná M. J. byla předlužená. Z uvedených důvodů soud snížil základní výši přiměřeného zadostiučinění za řízení sp. zn. E 4033/99 o 10 %. U řízení sp. zn. 9 C 166/97 a na něj navazujícího řízení sp. zn. E 1803/2000 soud prvního stupně základní výši přiměřeného zadostiučinění snížil z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobce o 20 %. Uvedl, že se jednalo o majetkový nárok, navíc nijak zvlášť vysoké hodnoty (ze skutkových zjištění vyplývá, že šlo o nalézací a vykonávací řízení pro částku
133.954,- Kč).
Dovolací soud ve své judikatuře ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka dovodil, že s výjimkou řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (srov. část IV. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), tvrdí a prokazuje zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený.
Při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutno dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013), nikoli k závěru o jeho nižším významu, projevujícím se nutností snížit přiznané zadostiučinění.
Soudy nižších stupňů tedy pochybily, pokud uvedly, že význam předmětu řízení pro žalobce je nutno hodnotit jako snížený, neboť se jedná o spor o majetkový nárok žalobce, což činí řízení typově méně významným. Skutečnost, že spor o finanční částku nepatří mezi řízení s typově vyšším významem pro účastníka, ještě sama o sobě neznamená, že se jedná o řízení, u kterého je na místě automaticky předpokládat nižší význam pro účastníka.
Pokud jde o závěr soudů, že v řízení sp. zn. 9 C 166/97 a na něj navazujícím řízení sp. zn. E 1803/2000 se jednalo o spor o částku „nijak zvlášť vysoké hodnoty“, Nejvyšší soud upozorňuje, že nižší význam řízení o částku 133.954,- Kč pro žalobce by musela v daném případě žalovaná tvrdit a prokázat.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky.
Výjimku v tomto směru lze eventuálně učinit u částek velice nízkých, jednalo by se však o částky v řádech desítek či stovek korun, maximálně o částky ve výši několika tisíc korun, nikoliv o částky stotisícové. Např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl, že šlo o řízení se zanedbatelným významem pro dovolatele, pokud byla předmětem řízení částka 2.199,10 Kč a následně již jen 39,50 Kč.
Pokud soudy v nyní posuzované věci bez dalšího zdůvodnění uzavřely, že částka
133.954,- Kč je částkou nijak zvlášť významné hodnoty, a zdůvodnily tím nižší význam předmětu řízení pro žalobce, je jejich právní posouzení věci neúplné a proto nesprávné.
Nejvyšší soud však nepřisvědčil námitce žalobce, že pro posouzení významu předmětu řízení sp. zn. E 4033/99 pro poškozeného není podstatné, že si již od začátku řízení mohl být vědom existujícího zástavního práva k nemovitosti, jejímž prodejem měl být uskutečněn výkon rozhodnutí, a tudíž i omezení vykonatelnosti své pohledávky soudní cestou. Nižší pravděpodobnost úspěchu vykonávacího řízení, které si je žalobce vědom, je jednou ze skutečností, které mohou mít vliv na význam vykonávacího řízení pro žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1518/2011).
Pokud jde o tvrzené vady řízení, dovolací soud souhlasí se žalobcem v tom, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud totiž rezignoval na vypořádání se s odvolacími námitkami, které žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně uplatnil. K tomu dovolací soud upozorňuje, že pokud se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s věcnou argumentací odvolatele, pak jeho rozhodnutí nejen neodpovídá požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř., ale ve svém důsledku porušuje právo účastníka na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod č. 109/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Tento nedostatek řádného odůvodnění přestavuje vadu řízení, jež může mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, tzn. vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99).
Dovolací soud dále shledal, že je řízení stiženo ještě jinou vadou spočívající v neurčitosti žaloby. Z žalobních tvrzení je totiž patrné, že žalobce uplatnil svou žalobou dva nároky se samostatným skutkovým základem, a to první ve vztahu k řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. E 4033/99, a druhý ve vztahu k nalézacímu řízení před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 9 C 166/97 a na něj navazujícímu vykonávacímu řízení vedenému u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. E 1803/2000, aniž by však uvedl, jakými částkami požaduje jednotlivé nároky odškodnit. Bude proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobce k odstranění dané vady žaloby vyzval. Pro úplnost je třeba dodat, že uvedená vada žaloby nebyla odstraněna ani podáním žalobce ze dne 12. 6. 2012, když tam sice specifikoval, kolik požaduje přiznat za jednotlivá řízení, avšak součet jím uváděných částek (95.625,- Kč a 153.334,- Kč) neodpovídá ani po odečtení pravomocně přiznaného plnění požadavku na zaplacení částky 137.500,- Kč.
Právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem v otázce zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobce je nesprávné a nadto je rozsudek odvolacího soudu stižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to jak v potvrzujícím výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože se důvod zrušení (nesprávné právní posouzení věci) vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, a navíc je třeba podniknout kroky k odstranění vady žaloby, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 věty druhé zrušil i ten, a to v části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 137.500,- Kč, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc podle stejného ustanovení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z toho důvodu nepřistoupil Nejvyšší soud k postupu podle §221 odst. 2, ve spojení s §243b odst. 5 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu