ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2546.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2546/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 24/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013, č. j. 44 Co 92/2012–117, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2015, č.j. 44 Co 92/2012–153, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal zaplacení částky 422.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Cm 31/2000 a dále náhrady částky 13.000,- Kč, kterou vynaložil v souvislosti s uplatněním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva, a 1.000,- Kč, kterou vynaložil v souvislosti s předběžným uplatněním nároku u žalované.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. listopadu 2011, č.j. 46 C 24/2008-89, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. prosince 2014, č.j. 46 C 24/2008-145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 167.667,- Kč s příslušenstvím a co do částky 268.333,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 44 Co 92/2012–117, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2015, č.j. 44 Co 92/2012–153, odvolání žalobce proti zamítavému výroku soudu prvního stupně co do částky 1.000,- Kč odmítl, dále napadený rozsudek v zamítavém výroku co do částky 13.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbývajícím rozsahu ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dne 29. listopadu 2013 dovolání žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o.s.ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že odvolací soud znemožnil spravedlivou ochranu jejích práv a zájmů, když jí toliko s přihlédnutím k odvolání žalobce napadeným výrokem rozšířil prvostupňovým soudem uloženou povinnost, tedy zaplatit žalobci vyšší částku. Domnívá se, že obecné soudy dostatečně nezohlednily všechna hlediska rozhodná pro stanovení výše nemajetkové újmy a nedostatečně aplikovaly judikaturu ESLP. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený výrok odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil žalobce, který je považuje za nepřípustné, protože napadeným výrokem bylo minimálně v části rozhodnuto pro žalovanou příznivě a dále proto, že ke zrušení rozsudku prvního stupně došlo pro nepřezkoumatelnost a podle konstantní judikatury pokud je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné, nemá odvolací soud jinou možnost než je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání coby nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná ve svém dovolání sice předesílá, že přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí vyvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., přičemž má za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci. Nenastoluje však ve skutečnosti žádnou z výše uvedených otázek přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Konečně nelze pominout skutečnost, že podle dikce ustanovení §237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z vyloženého je zřejmé, že uvedeným zásadám obsah podaného dovolání nevyhovuje. Jestliže tak v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu