ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2606.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2606/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 13, proti žalované CAR TRADING a. s. , se sídlem v Praze 3, Prokopova 572/14, identifikační číslo osoby 242 00 328, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, o určení vlastnického práva a vydání vozidla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 3/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 95 Co 666/2014-141, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, č. j. 4 C 3/2013-115, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem označeného osobního vozidla (výrok I.), určil, že vlastníkem označeného vozidla je žalovaný (výrok II.), uložil žalobci povinnost vydat žalovanému označené vozidlo (výrok III.) a dále povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 23.522,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného (výrok IV.).
K odvolání žalovaného (pouze do nákladového výroku IV.) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. února 2015, č. j. 95 Co 666/2014-141, změnil nákladový výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 102.753,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalovaného.
Odvolací soud s odkazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nekoresponduje ustáleným závěrům judikatury v otázce výkladu a aplikace §150 o. s. ř. Důvody, kterými soud prvního stupně odůvodnil napadený nákladový výrok, nejsou ve světle stávající právní úpravy důvody způsobilými porušit zásadu rovnosti stran ve sporu aplikací §150 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu v projednávané věci je výsledkem důkazy prokázaného skutkového stavu, když žalobce v řízení netvrdil důvody, pro které by byl dán důvod postupovat podle §150 o. s. ř. Pouhý závěr soudu o tom, že rozhodnutí ve věci je přínosem pro obě strany sporu, nemůže být bez dalšího důvodem pro snížení náhrady nákladů řízení, a rovněž nelze postupem podle §150 o. s. ř. měnit zákonný rámec pro určení odměny advokáta ve smyslu §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že (ve stručnosti shrnuto z obsahu jeho dovolání) odvolací soud:
a) „důvody uváděné soudem prvého stupně pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nevyhodnotil jako dostatečné“ , a
b) „při vydání napadeného rozhodnutí...se...odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 08. 2014, sp. zn. 22 Cdo 308/2014), kdy při aplikaci moderačního práva soudu vyjádřeného v §150 o. s. ř. má soud tento svůj záměr upozornit účastníky a k tomuto pak také provést dokazování.“
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Ad a) Předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže být založen na skutkové polemice, nýbrž v naplnění jedné z čtyř v tomto ustanovení předvídaných variant v souvislosti s vyřešením příslušné otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nemohou být v dovolacím řízení revidována, dovolací soud je tímto skutkovým rámcem vázán, byl-li seznatelným způsobem vyložen (což v daném případě byl) v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného usnesení odvolacího soudu (jen při absenci právně významných skutkových zjištění, případně při jeho nesrozumitelném či neurčitém vymezení v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí by tato okolnost mohla jít /také/ na vrub správního právního posouzení, neboť by za takového stavu vznikly pochybnosti o správnosti přijatého právně kvalifikačního závěru odvolacího soudu, který by nebylo možné z uvedeného důvodu v dovolacím řízení přezkoumat). V tomto směru tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založena nebyla.
Ad b) Ani odkaz dovolatele na usnesení dovolacího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014 (které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a to z hlediska dovolatelem tvrzeného odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky aplikace §150 o. s. ř., není důvodný, neboť v uvedené věci dovolací soud rozhodoval o dovolání v situaci, kdy soud prvního stupně náklady řízení přiznal, přičemž následně odvolací soud – aniž by na to blíže upozornil účastníky řízení – přistoupil k aplikaci §150 o. s. ř.; šlo tedy o situaci v opačném gardu oproti nyní projednávané (srov. cit. usnesení dovolacího soudu – arg.: „V posuzovaném případě pochybil odvolací soud již v tom, že účastníky řízení neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.“ ). Ani v tomto směru nebylo možné učinit závěr o přípustnosti dovolání.
Pokud dovolatel v dovolání polemizuje se závěry odvolacího soudu a popisuje okolnosti, na základě kterých soud prvního stupně rozhodl o moderaci (a podle dovolatele správně), pak je třeba uvést, že v tomto ohledu nejde o právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., nýbrž o vedení polemiky s odvolacím soudem v otázce skutkových zjištění a s tím spojeným právním posouzením dané věci. Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1, věta první, §243f odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu