ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2642.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2642/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobců a) J. B. , a b) M. B. , zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 36, proti žalovanému O. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 225/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č. j. 19 Co 452/2010-484, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 36.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 5 C 225/2008-177, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. 19 Co 452/2010-484, určil, že žalobci jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů prvoinstančního, odvolacího i dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž – jak lze dovodit z obsahu jeho dovolání – zákonu odpovídajícím způsobem vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „existence dobré víry nabyvatele nemovitosti jako vyvratitelné domněnky a podmínky jejího vyvrácení podle ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb.“ , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Dovolatel v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, v němž dovolací soud vyložil právní názor, že „Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, pouhá, třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou.“ K tomu dovolatel uvádí, že „za situace, kdy žalovaný popřel, že by o nárocích žalobců věděl, a rodiče žalovaného popřeli, že by žalovaného o těchto nárocích informovali, a rovněž za situace, kdy sám odvolací soud připouští, že nebylo prokázáno doručení výzvy žalobců, lze shora popsané závěry odvolacího soudu označit nikoli za vyvrácení domněnky, nýbrž za pouhé vyslovení pochybnosti. Žalovaný má totiž za to, že odvolacím soudem konstruovaný ‚neúplný řetěz nepřímých důkazů o nejpravděpodobnějším průběhu skutkového děje‘ na nic jiného než na pouhou pochybnost objektivně postačovat nemůže. Žalovaný má za to, že pokud by k vyvrácení vyvratitelné domněnky měla existovat pouhá pravděpodobnost, a nikoli vyvrácení kategorické, ztrácí takové domněnky své opodstatnění.“
V posuzovaném případě ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky týkající se aplikace §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, který v době své platnosti a účinnosti stanovil, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Odvolací soud byl totiž vázán právním názorem Ústavního soudu, jak byl vyložen v jeho nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12. Především však napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v žádné kolizi s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003 (poznámka Nejvyššího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) , jak nedůvodně ve svém dovolání namítá dovolatel, neboť nijak nesouvisí ať již s výkladem či aplikací zmíněného §11 zákona č. 265/1992 Sb., ani s posuzováním právně relevantních okolností z hlediska naplnění podmínek pro nabytí nemovité věci od nevlastníka ve světle dosavadní judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 30. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1730/2015, v němž mimo jiné vyložil: „Podle [do 31. 12. 2013 – k tomu srov. §67 bod 1. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] tehdy platného a účinného §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, ‚Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.‘ Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud při formulování nové skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka však dobrou víru nabyvatele nepresumuje ve smyslu právě citovaného ustanovení, nýbrž (v odůvodnění svého nálezu – bod č. 47) výslovně stanoví, že ‚samu existenci dobré víry dalšího nabyvatele je třeba vždy náležitě posoudit a přísně hodnotit, s ohledem na všechny (roz. shora příkladmo vyložené) okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem.‘ A jak kupř. zmínil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014 (kdy byl – stejně jako soudy obou stupňů – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11), uvedenou ‚situaci je zapotřebí oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti vydržením podle §134 obč. zák.‘
Vhodné je také poukázat na další rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1730/2015, v němž se k otázce dobré víry uvádí: „Proti rozhodnutím obou soudů podala žalovaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud shledal důvodnou; proto nálezem ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, zrušil meritorní výroky shora cit. rozsudků obou soudů týkajících se určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem, jakož i na nich závislé výroky. Ústavní soud vytkl oběma soudům (ve stručnosti shrnuto), že se nezabývaly důsledně otázkou dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Odkázal přitom především na svůj nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a na v tomto nálezu dále citovanou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka. V daném případě obecné soudy vůbec nevážily působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek žalované (v řízení před Ústavním soudem vystupující v procesním postavení stěžovatelky) vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění. Pečlivé přezkoumání dobré víry žalované při uzavírání kupní smlouvy s P. G. ovšem v rozhodnutích obou soudů zcela absentuje. Ústavní soud proto zavázal obecné soudy, aby se vypořádaly jak s předmětnými tvrzeními žalované (že při uzavírání kupní smlouvy byla v dobré víře), tak i s námitkami, které vůči dobré víře žalované adresoval žalobce. Ústavní soud zdůraznil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry žalované. Podstatné pro posouzení dané věci bude, jak obecné soudy posoudí důkazy umožňující odpověď na otázku, zda lze na dobrou víru žalované při nabytí předmětných nemovitostí usuzovat. Pokud by žalovaná nebyla v dobré víře, nebylo by možné jejímu vlastnickému právu poskytovat ochranu.
...Nelze tak kupř. nepostřehnout, že v §130 odst. 1 předchozího obč. zák. bylo stanoveno, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným, když v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, anebo, že v §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, bylo upraveno, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. V tomto případě je ovšem zapotřebí zdůraznit, že podle závěru Ústavního soudu i za předchozí právní úpravy zde existoval právní institut nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem daného případu, kteroužto situaci je zapotřebí oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti vydržením podle §134 obč. zák. I pozdější judikatura Ústavního soudu otázku dobré víry oprávněného nabyvatele neztotožňuje s právním postavením oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., u nějž se v pochybnostech oprávněná držba, a tedy i dobrá víra osoby, v jejíž prospěch byl příslušným katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, presumuje. Tak např. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, zdůraznil, že ‚Je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra.‘ V daném případě proto odvolací soud správně důsledně vycházel z kasačního (a v něm obsaženého závazného právního názoru) nálezu Ústavního soudu, jenž vytyčil základní kritéria, která je třeba v daném případě zkoumat z hlediska posouzení, zda žalovaná předmětné nemovitosti nabyla do svého vlastnictví či nikoliv (srov. body 40 a násl. cit. nálezu).“
Jelikož (v této věci) v kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, je na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu činěn odkaz, pak nelze ani vyvodit, že by odvolací soud měl pochybit tím, že by nerespektoval závazný právní názor orgánu ochrany ústavnosti tím, že se nezabýval otázkou dobré víry nabyvatele. Jestliže ovšem výsledek dokazování, k němuž odvolací soud dospěl, nesvědčí o dobé víře dovolatele, pak nesouhlas dovolatele s tímto závěrem odvolacího soudu přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Připomíná se ovšem ještě jednou, že z pohledu posuzování přípustnosti dovolání – z hlediska toho, jak v daném případě dovolatel vymezil důvod a předpoklad přípustnosti dovolání – nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud při posuzování dobré víry dovolatele jakýmkoliv způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů, se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci odvolacím soudem, s těmito zjištěními a právně kvalifikačním závěrem polemizuje a podaným dovoláním se domáhá pro sebe příznivějšího soudního rozhodnutí. Taková dovolací argumentace pochopitelně rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k dovolací argumentaci, že „odvolací soud při rozhodování ve věci postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 občanského soudního řádu.“ Ani v této části dovolání totiž dovolatel prostřednictvím svého advokáta vůbec nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; tj. neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Absence vymezení dovolacího důvodu či (v tomto případě) předpokladu přípustnosti dovolání proto znemožňuje Nejvyššímu soudu zabývat se (i v tomto rozsahu) věcným přezkumem napadeného rozhodnutí.
K (jiným) vadám řízení je dovolací soud povinen přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř., na nějž dovolatel sice odkazuje, ale nesprávně z něj dovozuje přípustnost dovolání), což se ovšem netýká tohoto případu; pak je tedy zcela bezcenná ta část dovolací argumentace, v níž dovolatel poukazuje na údajné (jiné) vady, jež mají zatěžovat odvolací řízení a které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (v souvislosti s písemným vyjádřením žalobců k dovolání žalovaného) postupoval ve smyslu §9 odst. 4 písm. b), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011; k tarifní hodnotě ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015) a §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu