ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2975.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2975/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 255/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 55 Co 20/2015-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši 170.000,- Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“). Tvrdil, že mu vznikla nemajetková újma, jež měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 160/2001 (dále již „původní řízení“). Předmětem původního řízení bylo určení vlastnictví k pozemkům, které trvalo 11 let a 4 měsíce.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. listopadu 2014, čj. 15 C 255/2013-88, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původní řízení bylo zahájeno dne 27. června 2001 a bylo pravomocně skončeno dne 27. března 2013. Ve vztahu k žalobci započalo až dne 23. února 2005, jeho připuštěním jako účastníka řízení. Pro žalobce tedy činila celková délka původního řízení 8 let. Délku původního řízení soud prvního stupně neshledal jako nepřiměřenou vzhledem k jeho skutkové i procesní složitosti a v souvislosti s tím, že probíhalo ve třech stupních soudní soustavy.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. března 2015, č. j. 55 Co 20/2015-104, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. změnil jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 26.250,- Kč s příslušenstvím; jinak ve zbývající části výroku I., kterým byla žaloba rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta, jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním posouzením právní otázky, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalobce v původním řízení byl závislý na celém průběhu řízení. Závěr o této otázce bylo možné učinit již na základě žalobcových tvrzení v okamžiku, kdy do původního řízení přistoupil jako účastník na straně žalovaného, a kdy již mohlo být původní řízení ukončeno zamítnutím žaloby vůči jeho osobě. Pokud tak soud učinil až po uplynutí 8 let, porušil tím povinnost rozhodnout v přiměřené lhůtě a založil tak odpovědnost státu ve smyslu §13 OdpŠk, která žalobci vznikla ve smyslu §31a odst. 1 cit. zákona. Odvolací soud proto podle §31a odst. 2 a 3 OdpŠk stanovil základní částku odškodnění ve výši 105.000,- Kč na samé dolní hranici. Vzhledem k typu sporu snížil tuto základní částku odškodnění o 75 % s odůvodněním „že předmět sporu měl pro žalobce minimální význam (pro žalobce nebylo tzv. „nic ve hře“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání směřující proti části výroku I. odvolacího soudu, kterým byl co do částky 143.750,- Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud stanovenou základní částku zadostiučinění ve výši 105.000,- Kč za nemajetkovou újmu, způsobenou dovolateli nepřiměřenou délkou původního řízení, snížil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (viz Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010) o 75 % z důvodu nízkého významu původního řízení pro dovolatel, když pro něho nebylo „nic ve hře“ ). Dovolatel tvrdí, že mu v důsledku původního řízení hrozila – v případě určení, že je spoluvlastníkem lesních pozemků – povinnost vrátit kupující společnosti AGRO MĚŘÍN, a. s., (vystupující na straně žalované 1/) zaplacenou kupní cenu ve výši cca 150.000,- Kč. Jako důchodce s nízkým příjmem proto žil po celou dobu původního řízení v nejistotě, že by musel zaplatit pro něho tak vysokou částku. Toto tvrzení dovolatel dále podrobně vysvětluje. Současně dovolatel namítá, že mu odvolací soud v rozporu se Stanoviskem stanovil i základní částku odškodnění, která dle dovolatele měla činit za osm let a dva měsíce původního řízení částku v rozmezí 120.000,- Kč až 140.000,- Kč. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, IV. ÚS 940/2015). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ; usnesení Ústavního soudu je dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. červena 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)“ [viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.]. Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Dovolatel předně polemizuje s tím, že odvolací soud (vůbec) snížil základní částku, jakož i s tím, že vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok. V těchto souvislostech se dovolává ustálené judikatury dovolacího soudu, z níž však blíže označuje jen Stanovisko (dle obsahového vymezení dovolání sp. zn. Cpjn 206/2010), a to ve vztahu k otázce výše základní částky.
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci §31a OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), což v případě dovolatele není. Z dovolatelem označeného Stanoviska ani z jiné (jím neoznačené) judikatury dovolacího soudu rozhodně nelze dovodit (jak to činí dovolatel v posledním odstavci bodu IV.), že řízení delší osmi let je automaticky „extrémně“ dlouhé a bez dalšího odůvodňující navýšení částky odškodnění za rok řízení.
Pokud dovolatel v bodě V. dovolání polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nižším významu původního řízení pro žalobce, dovolání postrádá vymezení přípustnosti této otázky, když uvádí jen polemiku s odvolacím soudem.
K dovolání nastolené otázce zhodnocení kriteria významu původního řízení (bod IV. věta první) dovolatel rovněž neuvádí žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se napadené rozhodnutí mělo odchylovat od ustálené soudní praxe.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobce neobsahuje zákonem předepsané náležitosti, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu