ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3050.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3050/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 272.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 180/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, č. j. 20 Co 41/2014-47, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 20 Co 41/2014-47, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2013, č. j. 10 C 180/2012-20, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba na zaplacení částky 272.000,- Kč s příslušenstvím se zamítá. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jeho žalobě na ochranu osobnosti vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 126/2006.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř., dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu
a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen OdpŠk). Proto např. závěr o tom, zda v řízení došlo k neodůvodněným prodlevám na straně soudu, by dovolací soud přezkoumával pouze v případě, že by byl vzhledem k aplikaci ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený. Námitka žalobce, že určitá období nečinnosti soudu je nutno považovat za neodůvodněné průtahy, které vedly k nepřiměřené délce řízení, proto přípustnost dovolání založit nemůže, když odvolací soud uvedená období nečinnosti zkoumal a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že se nejednalo o neodůvodněné průtahy a že soudy v posuzovaném řízení postupovaly plynule (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Pokud žalobce namítá, že řízení pro něj mělo zvýšený význam, pak ani odlišné posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu by nemohlo vést k jinému závěru, než že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když odvolací soud uzavřel, že k celkové délce řízení přispěl svým chováním především žalobce.
Námitka žalobce, že při posuzování výše odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení měly soudy přihlédnout i k délce samotného řízení kompenzačního a v něm přiznanou částku odškodnění přiměřeně zvýšit, by mohla být na místě jedině v situaci, kdy by odvolací soud poskytoval žalobci zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v penězích (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zejm. jeho část VI). Tak tomu však není, odvolací soud proto v uvedené otázce nepostupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založena není.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu