ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3078.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3078/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce JUDr. P. J. , proti žalované 1) České republice – Českému statistickému úřadu , identifikační číslo osoby 000 25 593 , se sídlem v Praze 10, Na Padesátém 3268/81, 2) České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, o zaplacení částky 1,750.000 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 330/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 21. října 2010, č. j. 69 Co 288/2010-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2007 došlo k tvrzenému postoupení pohledávky pana M. vůči žalovaným ve výši 1,750.000 Kč na žalobce. Pan M. M. je soukromý podnikatel, jemuž bylo přiděleno identifikační číslo osoby 101 47 110 a který se v roce 1992 obrátil na obecní úřad s žádostí o zápis do evidence soukromě hospodařících rolníků. Obecní úřad této žádosti vyhověl a přidělil mu identifikační číslo osoby 465 54 661. Po zjištění duplicity čísel bylo panu M. vydáno nové osvědčení s uvedením správných údajů. Zveřejněním údajů o ukončení registrace identifikační číslo osoby 465 54 661 a zániku subjektu identifikační číslo osoby 101 47 110 vyvolalo údajně masivní výpovědi nájmů zemědělských pozemků ve vztahu k panu M., a jemu tak měla vzniknout škoda ve výši 3,5 miliónů Kč. Žalobce v tomto jednání spatřuje nesprávný úřední postup státu, kterým mu byla způsobena majetková újma. Poškozený pan M. svůj nárok vůči oběma žalovaným uplatnil podáním ze dne 10. 6. 2005, avšak nebyl neúspěšný.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 19 C 330/2008-118, zamítl žalobu, aby mu žalované byli povinny společně a nerozdílně zaplatit částku 1,750.000 s 3% úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit 1) žalované na nákladech řízení 1.888 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a že ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 69 Co 288/2010 – 150, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit 2) žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 88.560 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalované 2), advokáta JUDr. Alana Korbela. Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit 1) žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 628 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále uložil 2) žalované zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 87.480 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalované 2) JUDr. Alana Korbela, advokáta.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že článek V. smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2007 je neurčitý, neboť z něho není seznatelná výše a předmět postoupené pohledávky, a to ani výkladem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud uvedl, že neurčitost, respektive nesrozumitelnost při vymezení předmětu postupované pohledávky, způsobuje neplatnost tohoto úkonu jako celku, neboť neplatnost se týká podstatné složky tohoto právního úkonu, která není oddělitelná od jeho ostatního obsahu a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1241/2004. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobce neprokázal, že by se stal věřitelem žalované pohledávky. K nákladům řízení odvolací soud uvedl, že 2) žalovaná měla ve věci plný úspěch a jelikož byla zastoupena právním zástupcem, tak jí přísluší i náhrada nákladů řízení, které ji přiznal.
Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatel uvedl, že v případě nesrozumitelnosti smlouvy měl být proveden výklad tohoto obsahu smlouvy samotnými účastníky, tak jak mu to ukládá ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., popřípadě se soudy mohly zabývat možností oddělení článku V. od smlouvy a pak nově posoudit, zda i po poté je smlouva nesrozumitelná či neurčitá podle ustanovení §41 obč. zák. U náhrady nákladů řízení dovolatel argumentoval, že postup odvolacího soudu je zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07. Dovolatel proto navrhnul, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání podala 2) žalovaná vyjádření, ve kterém uvádí, že má za to, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Druhá žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 10. 2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Předně Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce do výroků ohledně určení výše nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a ani zde nemůže být příslušnost založena ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že takové rozhodnutí by bylo i nadbytečné, neboť po podání dovolání byl v této věci dne 30. 1. 2013 vydán Ústavním soudem nález pod sp. zn. III. ÚS 161/11 s tím, že výrokem II. a IV. odvolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36. odst. 1. Listiny základních práv a svobod a Ústavní soud tyto výroky zrušil. Poté Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, potvrdil usnesením ze dne 26. 4. 2013, č. j. 69 Co 288/2010-200, výrok III. o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 2) žalovanou a dále rozhodl, že 2) žalovaná je povinna žalobci zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.936 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce JUDr. Ladislava Lamače, advokáta.
Dovolání do odst. I výroku odvolacího soudu by mohlo být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nicméně v této části nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, když odvolací věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o postoupení pohledávky jsou kromě označení jejích účastníků (postupitele a postupníka), identifikace postupované pohledávky, která musí obsahovat uvedení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Cdo 523/2005). Přičemž určitost pohledávky je nezbytné vykládat tak, aby byla provedena identifikace takovým způsobem, že nebude zaměnitelná s jinou pohledávkou (rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006 či usnesení ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1890/2011).
V případě výkladu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2007, soudy obou stupňů vycházely z toho, že při interpretaci právního úkonu sepsaného slovy je třeba primárně vycházet z gramatického výkladu. Odvolací soud řešil otázku výkladu této v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, která se zabývá určitostí a srozumitelností projevu vůle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že nesrozumitelnost při vymezení předmětu způsobila její neplatnost.
Pokud se dovolatel domnívá, že se k výkladu smlouvy měl vyjádřit i samotný dovolatel, tak Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel měl příležitost objasnit svůj projev vůle v jednání před soudem prvního stupně, kterého se účastnil. Nadto je třeba zdůraznit, že ani případným výkladem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. by účastník již učiněný projev vůle nemohl doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Pokud je dovolatel toho názoru, že neurčitost smlouvy o postoupení pohledávky mohly soudy překlenout za pomocí ustanovení §41 o. s. ř., tak je třeba dát za pravdu odvolacímu soudu v tom, že takto nelze postupovat tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje na podstatnou náležitost smlouvy. V případě dovolatele se jedná o samotné vymezení předmětu postupované pohledávky, tedy jde o složku, kterou, jak vyplývá z její povahy, nelze nijak oddělit od ostatního obsahu, a proto je za neplatný považován celý právní úkon.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který byl posouzen odvolacím soudem v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a proto proti němu není mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Ohledně náhrady nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci účelně vynaložené náklady nevznikly. Dovolací soud ve vztahu k nákladům žalobce vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž je-li stát vybaven k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. 1180/10, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu