ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3085.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3085/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce Ing. O. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 10, Krupská 4, proti žalované E. N. , zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem Advokátní kanceláře STRNAD JOCH LOKAJÍČEK advokáti s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 49/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 22 Co 119/2012-251, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 24. března 2015, č. j. 22 Co 119/2012-256, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též „odvolací soud“) ve znění rovněž shora označeného opravného usnesení téhož odvolacího soudu, neobsahuje zákonem předvídané vymezení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., takže již pro tento nedostatek nezbylo, než dovolání odmítnout.
V tomto případě totiž dovolatelka prostřednictvím svého advokáta vůbec nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vyložených v §237 o. s. ř.; tj. neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka polemizuje s kasačním rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015 (dále též „R 16/2015“) (proti němuž byla ústavní stížnost dovolatelky usnesením Ústavního soudu České republiky /dále již „Ústavní soud“/ ze dne 2. února 2015, sp. zn. I. ÚS 315/2015, odmítnuta; poznámka dovolacího soudu: všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), který byl vydán v této věci a jehož právní závěry (ohledně nemožnosti nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí) správně odvolací soud respektoval a zohlednil je v napadeném rozsudku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že rozpory v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přísluší řešit velkému senátu Nejvyššího soudu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 121/2012).
Vzhledem k tomu, že nosné právní argumenty obsažené v R 16/2015 dosud nebyly v judikatuře Ústavního soudu vytěsněny (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2458/2015), neměl by dovolací soud v této věci – i kdyby dovolatelka prostřednictvím svého advokáta v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. – důvod věc opětovně předložit k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
K dovolacím námitkám skutkového charakteru (navíc bez vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) dovolací soud nepřihlížel, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo), přičemž z obsahu dovolání nebylo možné ani vyvodit, že by na tomto úseku dovolatelka formulovala právní otázku týkající se aplikace procesního práva, která by mohla – z hlediska jejího řešení odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí – zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Absence vymezení dovolacího důvodu či (v tomto případě) předpokladu přípustnosti dovolání proto znemožnila Nejvyššímu soudu věcný přezkum napadeného rozhodnutí.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud ve stručnosti poznamenává, že písemné vyjádření žalobce z důvodu jeho obsahu (v němž nebyl vytčen zjevný nedostatek dovolání, jak uvedeno shora) nebylo možné spojovat s nezbytně vynaloženým výdajem žalobce; z tohoto důvodu proto dovolací soud ve smyslu §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. rozhodl tak, jak se podává z výroku II. tohoto usnesení.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu