ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3320.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3320/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 44 Co 360/2013-59, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 44 Co 360/2013-59, se v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 824 600 Kč s příslušenstvím od 6. 11. 2011 do zaplacení, a ve výroku II. zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 238 C 218/2011-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 70 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 824 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 895.000 Kč od 26. 10. 2011 do 5. 11. 2011 a z částky 824.600 Kč od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25.440 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z nákladů řízení (výrok IV.) a na náhradě nákladů řízení žalobkyni přiznal 11.557 Kč (výrok V.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. – V. (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 895 000 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/1998 (dále jen „posuzované řízení) a dále náhrady nákladů řízení u Ministerstva spravedlnosti ve výši 25.440 Kč s příslušenstvím. V tomto řízení již žalovaná žalobkyni odškodnila přiznáním částky ve výši 130.000 Kč.
Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Dospěl k závěru, že posuzované řízení do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v tomto řízení trvalo 14 let a 11 měsíců a stále není skončeno. Žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 166.119 Kč s příslušenstvím. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že řízení je nepřiměřeně dlouhé, přičemž konstatování porušení práva se nejeví dostatečným odškodněním. Při stanovení výše finančního zadostiučinění vyšel ze základní částky 16.000 Kč za první dva roky a každý následující rok řízení. Základní částka tudíž činí 222.667 Kč. Od této částky odečetl 10 % na základě kritéria složitosti řízení, 10 % na základě kritéria jednání poškozené a přičetl 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni, přičemž při hodnocení tohoto kritéria rovněž zohlednil okolnost, že v důsledku nepříznivé finanční situace žalobkyně spojené s nevypořádáním posuzovaného řízení došlo u žalobkyně k rozvodu manželství. Dospěl tak k výsledné výši odškodnění 200 400 Kč. Jelikož žalobkyně již byla částečně odškodněna, přiznal žalobkyni částku ve výši 70 400 Kč. Nárok na náhradu nákladů řízení před Ministerstvem spravedlnosti soud prvního stupně s odkazem na §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zamítl. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně žalobou uplatnila dva nároky. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy posuzoval pro účely náhrady nákladů řízení úspěch žalobkyně ve věci jako úspěch plný, pro stanovení výše náhrady vyšel z přísudku. Konečnou výši náhrady nákladů řízení dále poměrně snížil, neboť ohledně druhého žalobou uplatněného nároku byla žalobkyně neúspěšná.
Odvolací soud doplnil dokazování čtením výpovědi žalobkyně z 11. 3. 2010 učiněné v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007 ohledně vlivu řízení na její manželství. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že délka řízení je sice už nápadně za hranicí přiměřenosti, ne však extrémní. Vyšel tudíž ze základní částky 18.000 Kč za první dva roky a každý následující rok řízení, celkem 252 000 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně složitosti řízení (odečetl 10 %). Při hodnocení kritéria jednání poškozené však dospěl k závěru, že tomuto kritériu odpovídá snížení základní částky o 2,5 %, neboť dvojí odročení jednání na žádost žalobkyně znamenalo pouze marginální odklad plynulého postupu řízení, dále soud při hodnocení tohoto kritéria zohlednil okolnost, že bylo třeba doplňovat rozhodující skutečnosti na základě výzev soudu. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nepřípustně zohlednil také přetíženost soudu, odvolací soud hodnotil jako akademickou otázku, neboť soud prvního stupně tento argument neuvedl v kontextu zdůvodnění úprav základní částky odškodnění. Dále se odvolací soud odchýlil od závěru soudu prvního stupně, dle nějž předmět řízení měl pro žalobkyni velký význam. Odvolací soud uvedl, že tento závěr nemá podklad v provedeném dokazování. Žalovanou sumu nejde vidět za „okolnost zásadním způsobem ovlivňující osobní život a perspektivu, aby šlo uznat prožitek řízení (vleklosti) za vymykající se starostem, jak majetko-právní pře přináší. Tím méně u žalobkyně, která jindy s odvahou podstoupila riziko podnikání a obracela při něm podstatně větší peníze bez právních garancí návratnosti.“ Ohledně vlivu řízení na manželství žalobkyně odvolací soud uzavřel, že k tomu „by již bylo třeba důkazů, neboť to není samozřejmé (typickou součástí nejistoty) a které odvolatelka buďto neměla za potřebné skládat anebo to sama relativizovala jakožto přechodné období života bez následků.“ Odvolací soud tudíž základní částku snížil o 12,5 %, přičemž dospěl k celkovému odškodnění ve výši 220.500 Kč. Po odečtení částky, která již byla žalobkyni vyplacena žalovanou, dospěl k výsledné částce 90.500 Kč. Nicméně dále uzavřel, že „okolnosti posuzované věci, jmenovitě pak podané vyhodnocení významu předmětu řízení pro zdejší žalobkyni, nedává dobrou představu o kompenzační funkci peněžitého zadostiučinění v té části, která již přesahuje hodnotu toho, oč tam jde. Prvoinstanční soud rozhodl o povinnosti žalované doplnit dosavadní odškodnění o 70.400 Kč, tedy už překročil práh úměry mezi penězi tam a zde, přičemž se neodškodňuje nic, před čímž by peníze měly ztrácet tvář. Žalobkyně tak i s přísudkem obdržela zadostiučinění bohatě nad míru své újmy a není co doplňovat.“ Se závěrem soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení se odvolací soud ztotožnil, přičemž odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil výroky II. a V. rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá:
a) Odvolací soud, ač uznal většinu odvolacích námitek a ve výsledku došel výpočtem k odškodnění ve výši přesahující dosud soudem přiznané plnění, nakonec zvýšení zadostiučinění nepřiznal. Odůvodnění tohoto závěru postrádá jasnou kvantifikaci, aby mohlo být vůbec přezkoumáno. V posuzovaném řízení šlo nejen o jistinu, ale i o příslušenství v podobě úroků z prodlení a nákladů posuzovaného řízení. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, přičemž namítá, že v této věci je důvod pro přiznání mimořádné výše zadostiučinění. Za zásadní v tomto ohledu považuje význam řízení a extrémní délku řízení.
b) Složitost řízení způsobil výhradně soud, který se nechal mást žalovanou stranou. Dovolatelka se v posuzovaném řízení domáhala úhrady finanční částky včetně souvisejících úroků z prodlení proto, že ji zaplatila za tamní žalovanou bez právního důvodu. Jednodušší soudní při si lze představit jen stěží. Jelikož se soud pustil do řešení věci špatným způsobem, mělo to vést k adekvátnímu navýšení odškodnění, nikoliv k omlouvání soudu údajnou složitostí věci.
c) Zadostiučinění nemělo být kráceno z důvodu jednání poškozené. Její následná vyjádření byla vyvolána a přímo zapříčiněna vadným uchopením sporu soudem.
d) Odvolací soud nesprávně nepovažoval řízení za extrémně dlouhé. Nepřihlédl k tomu, že řízení běží dodnes. Argument, že existují i delší řízení, není způsobilým prokázat, že v posuzovaném řízení nejde o délku extrémní.
e) Odvolací soud v neprospěch dovolatelky svévolně a bez řádného dokazování přehodnotil význam předmětu posuzovaného řízení pro dovolatelku. V dané věci nešlo o běžnou platbu z běžného rizika, ale naopak dovolatelka byla nucena sáhnout velmi výrazně na rodinné úspory, šlo o samu existenční podstatu celé její rodiny. Žalovaná částka byla pro dovolatelku téměř „astronomická“, nikoli běžná. Dovolatelka popírá, že by při podnikání „obracela podstatně větší peníze“, k tomuto závěru neměl odvolací soud naprosto žádných podkladů.
f) Ohledně faktorů tísně dluhů a nespokojenosti manžela, resp. rozpadu manželství, soud nesprávně uzavřel, že dovolatelka nesplnila důkazní povinnost. Dovolatelka odkazuje na obdobné pochybení odvolacího soudu v rozsudku ze dne 13. 6. 2012, č. j. 44 Co 220/2010-90, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012. V této věci sice soud zopakoval důkaz účastnickou výpovědí, nicméně zcela opomenul svou poučovací povinnost. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Napadené rozhodnutí je tudíž nepřípustně překvapivé.
g) Odvolací soud bagatelizoval námitku, že soud prvního stupně při rozhodování vzal nepřípustně v potaz i přetíženost Městského soudu v Brně. Soud prvního stupně tuto okolnost v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl.
h) Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zcela nemístně omlouval postup soudu. Dovolatelka cituje §6 o. s. ř. Uvádí, že soud má povinnost poskytnout rychlou a účinnou ochranu, i kdyby byl účastník řízení „sebezmatenější“. Odvolací soud v tomto ohledu uvedl ničím nepodložené závěry, že řízení „jsou jinak typickým případem inventury doby žalobčina podnikání, za pochodu obstarávaného právně nevalně anebo vůbec“, jakož i na dovolatelku cílené „postavení akorát zneuživatele institucí“.
i) Není přípustné, neřídí-li se soud nižšího stupně závazným právním názorem soudu vyššího stupně. V posuzovaném řízení soudy neznaly, resp. neaplikovaly, judikaturu dovolacího soudu v otázkách postavení osoby mající zřízený bankovní účet a právního režimu peněžních prostředků na tento účet vložených.
j) Ohledně náhrady nákladů řízení dovolatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že výše náhrady nákladů řízení měla vycházet z žalované částky, nikoliv z přísudku.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Případně navrhuje rovněž zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ohledně námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a nemůže sama o sobě představovat odchylující se řešení ve smyslu §237 o. s. ř. a založit tak přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání tak nezakládá námitka dovolatelky vztahující se k posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé (výše uvedená pod písm. d). Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze rovněž vztáhnout na posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé. Ani v tomto případě nelze obecně kvantifikovat, kdy již je každé řízení extrémně dlouhé, jak dovolatelka požaduje, neboť i na případnou extrémní délku řízení je nutno nahlížet kritérii dle §31a OdpŠk.
Rovněž otázkou složitosti řízení (námitka pod písm. b) se Nejvyšší soud zabýval ve Stanovisku. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou, složitost právního posouzení i složitost procesní. Soudy obou stupňů se složitostí řízení ve všech aspektech důsledně zabývaly. Námitka dovolatelky spočívající v tom, že složitost řízení byla dána tím, že soud „se nechal mást žalovanou stranou“ a že „jednodušší soudní při si lze představit jen stěží“, vycházejí ze subjektivního hodnocení řízení dovolatelkou, jak správně uvedl odvolací soud, což nemůže založit přípustnost dovolání. Totéž platí pro hodnocení kritéria jednání poškozené (námitka pod písm. c).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka směřující do hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci (uvedená pod písm. i). Soud prvního stupně na základě tohoto kritéria základní částku nijak neupravil, přičemž dovolatelka proti tomuto závěru odvoláním nijak nebrojila. Napadené rozhodnutí tudíž na vyřešení této otázky nezávisí. Ani námitka uvedená pod písm. h přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud tímto posuzoval skutkovou složitost věci, přičemž dospěl k závěru, že právě skutková složitost, nežli postup orgánu, zapříčinila nepřiměřenou délku řízení.
Ani námitka, že soud prvního stupně přihlédl rovněž k přetíženosti Městského soudu v Brně (uvedená pod písm. g), nezakládá přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud již ve Stanovisku uvedl, že „[o]ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce“.
Nejvyšší soud v dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 (námitka pod písm. a) uvedl: „Zadostiučinění poskytované podle §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Následně v rozsudku ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, dospěl Nejvyšší soud k závěru, dle nějž „nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a od jeho případně narůstající výše v průběhu řízení.“ Jelikož odvolací soud se od posledně uvedeného závěru v napadeném rozhodnutí odchýlil, shledal dovolací soud dovolání dle §237 o. s. ř. přípustným a rovněž důvodným.
Předně je nutné přisvědčit námitce dovolatelky o nepřezkoumatelnosti závěrů odvolacího soudu. Z odůvodnění, dle nějž soud prvního stupně doplněním odškodnění o 70.400 Kč již „překročil práh úměry mezi penězi tam a zde“, nelze jednoznačně dovodit, z jakých částek odvolací soud vycházel. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení byla žalována jistina 166 119 Kč, přičemž soud prvního stupně žalobkyni přiznal odškodnění v celkové výši 200 400 Kč, vycházel odvolací soud pravděpodobně právě z těchto částek, přičemž v rozporu s výše uvedenou judikaturou opomněl zohlednit rovněž příslušenství žalované pohledávky, které dle skutkových zjištění bylo rovněž předmětem sporu. V tomto ohledu je rovněž nepřezkoumatelným závěr odvolacího soudu, že „se neodškodňuje nic, před čímž by peníze měly ztrácet tvář,“ neboť není zřejmé, co chtěl tímto odvolací soud ve vztahu k výši přiměřeného zadostiučinění vyjádřit. Jinými slovy, z jakého důvodu, byť na základě hodnocení kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk dospěl k vyšší částce, než která byla doposud žalobkyni přiznána, tuto částku nepřiznal.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, na nějž dovolatelka odkazuje, uvedl, že „nebude-li mít odvolací soud po zopakování důkazu výslechem žalobkyně její uvedené tvrzení za prokázané, je povinen s tím postupem podle §118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni seznámit a vyzvat ji k označení dalších důkazů k prokázání jejího tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Dovolací soud tak shledal důvodnou námitku dovolatelky (uvedenou pod písm. f), dle níž odvolací soud, byť zopakoval důkaz čtením svědecké výpovědí dovolatelky o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na rozpad jejího manželství a o její dluhové tísni, opomenul poučit dovolatelku o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá tato tvrzení dovolatelky za prokázaná. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pokud odvolací soud nepřiznal oproti soudu prvního stupně navýšení základní částky na základě kritéria významu řízení pro poškozenou z důvodu, že předmět posuzovaného řízení nebyl pro žalobkyni významný s ohledem na její podnikání (námitka pod písm. e), pak ani tento důvod rozhodnutí dovolací soud nesdílí. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vychází ze závěru, že nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). V tomto řízení sice odvolací soud dospěl k závěru o standardním významu posuzovaného řízení pro dovolatelku, nicméně oproti soudu prvního stupně nepřiznal navýšení na základě tohoto kritéria právě s odkazem na její podnikání a na okolnost, že při něm „obracela podstatně větší peníze bez právních garancí návratnosti“, aniž by tato okolnost byla v řízení žalovanou stranou alespoň namítána. Jiné právní hodnocení této otázky k neprospěchu poškozené žalobkyně představuje jisté porušení rovnosti účastníků a je projevem skutkově neodůvodněného a těžko přesvědčivého právního úsudku. Takovému odlišnému právnímu posouzení odvolacího soudu prostě Nejvyšší soud nerozumí.
Dovolatelka napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil výroky II. a V. rozsudku soudu prvního stupně. Proti části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jíž soud prvního stupně zamítl žalobu co do části příslušenství žalované pohledávky od 26. 10. 2011 do 5. 11. 2011, však dovolatelka v dovolání nikterak nebrojí. Vzhledem k výše uvedeným vadám řízení a tomu, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně nesprávně, jak je výše vysvětleno, přistoupil Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nad rámec tohoto rozhodnutí dovolací soud apeluje na odvolací soud, aby dostál požadavku na jasnost odůvodnění soudního rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nejasnost odůvodnění rozhodnutí již Nejvyšší soud 44. senátu Krajského soudu v Brně vytýkal v usnesení ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, byť rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal.
Soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu