ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3583.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3583/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně: CF FLOP s. r. o. , identifikační číslo osoby 64608565, se sídlem Brno-Sever - Lesná, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 218.000,- Kč s příslušenstvím a částky 178.496,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 103/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, č. j. 21 Co 117/2013 – 57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, č. j. 21 Co 117/2013-57, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 1. 2013, č. j. 16 C 103/2011-35, kterým bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 218.000,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 24. 6. 2011 do zaplacení a částku 178.496,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 24. 6. 2011 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a nepřiznal žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl tak, že právo na náhradu žádné z účastnic nepřiznal.
Ve věci se žalobkyně domáhala po žalované jednak zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 218.000,- Kč, a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, které žalobkyně od 7. 1. 1997 dosud vede u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 202/97, jednak náhrady majetkové újmy představované náklady řízení sestávajícími z částek 62.046,- Kč, 32.912,- Kč, 56.400,- Kč a 27.138,- Kč, které je žalobkyně povinna v důsledku nezákonných rozhodnutí v uvedeném řízení zaplatit navíc. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť v rámci předběžného projednání nároku odškodnila žalobkyni částkou 102.000,- Kč, a to ve smyslu zásad relevantní judikatury včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, když délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Mezi účastníky nebylo sporným, že žalobkyně uplatnila své žalobní nároky u žalované v rámci mimosoudního projednání nároku, přičemž žalovaná žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 102.000,- Kč. Ze spisu Krajského soudu v Brně k řízení vedenému pod sp. zn. 21 Cm 202/1997 (dále též jako „původní řízení“) bylo zjištěno, že řízení je vedeno o zaplacení částky 502.737,- Kč s 18% úrokem z prodlení, a to z důvodu neuhrazení faktur na dodávku kompletní stavby kavárny, kterou uskutečnila Aurelia s. r. o. na základě smlouvy o dílo ze dne 3. 1. 1993. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný v původním řízení (Tart Klub v. o. s.) uhrazoval smluvené částky opožděně a závěrečnou fakturu neuhradil v plné výši, postoupila Aurelia s. r. o. v roce 1995 své pohledávky žalobkyni. Ze spisu původního řízení byl též zjištěn jeho podrobný průběh. Původní řízení bylo zahájeno žalobou došlou Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 7. 1. 1997, opakovaně zde rozhodovaly soudy na třech stupních soudní soustavy a toto řízení nebylo doposud skončeno. Soudu byla z vlastní úřední činnosti též známa skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 1. 2010, č. j. 12 C 195/2006-48, žalobkyni již odškodnil částkou 36.000,- Kč za nemajetkovou újmu vzniklou jí v původním řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod. sp. zn. 21 Cm 202/1997 probíhá po nepřiměřeně dlouhou dobu. Jelikož se nejevilo dostačujícím samotné konstatování porušení práva, zabývaly se soudy stanovením výpočtu přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud souhlasil s úvahami soudu prvního stupně, které vedly k modifikaci základní částky (celkově ke snížení o 60%). V tomto ohledu bylo přihlíženo ke skutečnosti, že řízení bylo do jisté míry skutkově a právně složité, opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy a bylo provedeno rozsáhlé dokazování, což vedlo ke snížení základní částky o 30 %. Ke snížení o dalších 50% soudy přistoupily z důvodu nízkého významu předmětu řízení pro žalobkyni, přičemž přihlédly ke skutečnostem, že v původním řízení uplatněná pohledávka byla na žalobkyni postoupena a že představuje pouze sankci za pozdní plnění záloh na provedené dílo. Při hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni byla rovněž vzata v úvahu skutečnost, že žalobkyně a její jednatel vedou velké množství soudních sporů, přičemž v řadě z nich se domáhají proti různým subjektům týchž či obdobných titulů. Odvolací soud v tomto ohledu doplnil vlastní zjištění z úřední činnosti, že žalobkyně a její jednatel vedou jen u Městského soudu v Praze kolem 300 sporů. Podle odvolacího soudu lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že byly dány důvody k 50% snížení odškodnění pro nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni. Nelze též ani dovodit, že částka uplatněná v původním řízení by mohla podstatným způsobem ovlivnit jistotu a platební neschopnost žalobkyně, poškozovat jméno žalobkyně a vyvolávat obavu o budoucnost, jak bylo tvrzeno v žalobě. Částka přiměřeného zadostiučinění byla též zvyšována, a to o 20% za postup soudů v původním řízení, jelikož se v řízení vyskytly období úplné nečinnosti. Odvolací soud rovněž souhlasil s určením částky 20.000,- Kč za jeden rok trvání řízení, což je horní hranice judikaturou přijatého rozmezí.
Soudy při výpočtu přiměřeného zadostiučinění hodnotily odlišně délku původního řízení, jež by měla být ve zde probíhajícím odškodňovacím řízení posuzována. Pakliže soud prvního stupně při výpočtu základní částky přiměřeného zadostiučinění přihlédl pouze k období po vyhlášení rozsudku 12 C 195/2006-48, tedy k délce řízení tří let, odvolací soud při výpočtu zvažoval celou délku původního řízení, tj. 16 let a 5 měsíců.
Odvolací soud vypočetl základní částku odškodnění ve výši 308.335,- Kč (tj. 20.000,- Kč za první dva roky řízení a 288.335,- Kč za dalších 14 let a 5 měsíců řízení), kterou (v souladu s výše uvedeným) snížil o 60 %, čímž dospěl k přiměřenému zadostiučinění ve výši 123.334,- Kč. Jelikož ovšem žalobkyni bylo již zaplaceno 138.000,- Kč, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na odškodnění nemateriální újmy žalobkyně ve výši 218.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 178.496,- Kč, jež měla vzniknout jako zbytečně zaplacené náklady původního řízení, soudy shodně posoudily za předčasně uplatněný, neboť původní řízení nebylo dosud skončeno. Rovněž bylo poukázáno na výslovné znění §31 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), podle kterého náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.
Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily a věc byla rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Dovolatelka konkrétně namítá, že nebyl důvod snižovat základní částku o 30%, neboť původní řízení nebylo složité. Délka řízení byla způsobena letitými prodlevami se zahájením projednání věci u Krajského soudu v Brně a vadnými rozhodnutími, jež jsou opakovaně rušena – Nejvyšším soudem již třikrát. Ve věci jde o banální obchodní případ prodlev s úhradami záloh na stavbu. Soudy měly pro přístup dovolatelky v původním řízení zvýšit základní částku o 20%, neboť tato urgovala soudy o odstranění průtahů nikoliv pouze dvakrát, ale mnohokrát. Soudy dále ani neuvedly, kterých řízení se má dovolatelka (příp. její jednatel) účastnit a jak tato řízení s věcí souvisí. Závěry soudů tak dovolatelka považuje za vágní. V této souvislosti též dovolatelka tvrdí rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, kdy cituje odst. 22 tohoto nálezu (obsahující vyjádření „obiter dictum“). Soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť v původním řízení uplatněná pohledávka nebyla na dovolatelku postoupena. Na dovolatelku byla postoupena pouze vyfakturovaná částka za stavbu kavárny S., která je předmětem jiného řízení. V původním řízení se jednalo o majetkovou sankci, kterou sama dovolatelka vyúčtovala. Dle dovolatelky soudy též řádně nezkoumaly, zda postup soudů v původním řízení odpovídal procesním pravidlům. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, plyne, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Dle názoru dovolatelky má skutečnost, že v původním řízení bylo třikrát rozhodováno odvolacím soudem a že všechna tato rozhodnutí byla zrušena soudem dovolacím, odůvodňovat přiznání náhrady škody ve výši přes 178.000,- Kč.
Za zásadní dovolatelka označuje otázku, zda lze při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného dojít k závěru o jeho nižším významu, či o významu standardním, přičemž dovolatelka poukazuje na rozpor napadeného rozhodnutí se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013. Druhá otázka, kterou soudy měly hodnotit rozporně oproti rozhodovací praxi dovolacího soudu, směřuje k posouzení, zda-li břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nižším významu předmětu řízení pro poškozeného tíží žalovanou, a zda aktivismus ze strany soudu při posuzování kritérií podle ust. §31a odst. 3 OdpŠk je porušením práva na rovnost zbraní.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V první řadě dovolací soud shledal k odmítnutí dovolání v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 178.496,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 24. 6. 2011 do zaplacení. Ač soudy o nároku žalobkyně na zaplacení škody a o nároku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy rozhodly (po stránce formální) v jediném výroku, nemění se tím ničeho na skutečnosti, že se jedná o dvě věci projednávané v jediném řízení, z nichž procesní výsledek v jedné z nich nepodmiňuje výsledek druhé. V uvedeném rozsahu, v němž se jednalo o nárok žalobkyně na náhradu škody, bylo soudy rozhodnuto zamítavě, neboť nárok byl uplatněn předčasně. Dovolání, ač výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i v této části, neobsahuje náznak byť jediného argumentu, kterým by bylo zpochybňováno řešení právní otázky, na němž daná část rozhodnutí závisí, a je tedy nepřípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudů. Jedná se zde o nepřípustnou polemiku, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Dovolacímu soudu tedy nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění, zda původní řízení bylo složité, přepočítávat počty urgencí směřovaných na soud, ani zjišťovat, zda pohledávka byla postoupena, či vznikla pro neplnění hlavního závazku v době po postoupení.
Rovněž tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, č. j. 30 Cdo 1328/2009, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť závěry, které v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud učinil a na které dovolatelka poukazuje, vychází z odlišného skutkového stavu. Závažná vada spočívající např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí či nerespektování závazného právního názoru v nyní souzené věci zjištěna nebyla, a nebyla ani tvrzena dovolatelkou. Sama skutečnost, že soudy na různých stupních soudní soustavy rozhodovaly vícekrát, nesvědčí o existenci závažných procesních vad.
V otázce, zda lze výši zadostiučinění snížit o 50% s ohledem na hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Závěr, že soudy mohou snížit zadostiučinění s ohledem na skutečnost, že se žalobkyně soudí o postoupenou pohledávku, již Nejvyšší soud potvrdil ve svých rozhodnutích (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014), kdy bylo konstatováno: „Logicky správný je závěr soudu, že vstupuje-li osoba dobrovolně jako postupník do právního vztahu, který je a priori sporného charakteru, nelze jeho újmu trpěnou v řízení srovnávat s újmou osoby, jež se ve sporném právním vztahu a následně též v soudním řízení ocitá v zásadě nechtěně. Již samotná skutečnost, že postupník sporné pohledávky, jedná-li s náležitou péčí, je schopen předem uvážit pravděpodobnost, zda jím nabývané postavení v právním vztahu povede k účasti v soudním řízení, představuje rozdíl oproti (standardní) situaci, v níž se konkrétní osoba mnohdy stává účastníkem řízení zcela nedobrovolně a nečekaně.“ V nyní souzené věci soudy rozhodly v intencích uvedené judikatury, když na základě skutkových zjištění dospěly k závěru, že žalobkyní zažalovaná pohledávka je pohledávkou postoupenou, přičemž žalobkyni muselo být od počátku zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude.
Dovolacím soudem je rovněž řešena otázka, zda je možno snížit zadostiučinění z důvodu většího množství řízení, které dovolatelka vede. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 1661/2013, byl vysloven názor: „Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013.“ Z uvedeného rovněž plyne, že pro snížení zadostiučinění postačuje zjištění skutečnosti, že poškozený vede velké množství řízení, a v tomto ohledu není nutné tato řízení identifikovat, tím méně zjišťovat souvislost vedených řízení.
Soudy v nyní projednávané věci náležitě vysvětlily, které konkrétní okolnosti případu se vztahují k posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž též objasnily, z jakých důvodů tyto okolnosti vedou k závěru o nižším významu. Nejednalo se zde tedy o situaci, v níž by pouze absentovala skutečnost zakládající zvýšený význam. Rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, na který dovolatelka poukázala, tedy nemohl být shledán.
Dovolateli nelze ani přisvědčit, pokud namítá, že soudy v řízení postupovaly aktivisticky, přihlížely-li ke skutečnosti, že žalobce vede velké množství soudních sporů. Jak dovolací soud též vysvětlil ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014: „Nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz §6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz §118a odst, 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr.“ O takový případ se ovšem nejedná, neboť soudy dosáhly poznatků pro svůj skutkový závěr a jeho hodnocení postupem podle §121 o. s. ř., který stanovuje, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Sám fakt, že soudy získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 97/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006). Doplnit patří, že dovolatelka nerozporovala samotný fakt, že množství řízení vede, a že též Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti známa dovolatelčina aktivita v zahajování a vedení soudních řízení, kdy dovolatelka jen na tento soud podala několik desítek dovolání, přičemž jediný jednatel žalobkyně podal ke dvěma stům dalších dovolání.
Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, se neodchylují od ustálené judikatury dovolacího soudu, přípustnost dovolání není založena.
Dovolací soud pouze podotýká, že soudy obecně v případech, kdy zjistí, že se poškozený již dříve domáhal soudní cestou náhrady nemajetkové újmy za některý časový úsek stejného původního řízení, by měly důsledně zjišťovat existenci překážky litispendence a věci rozsouzené a na případná zjištění též adekvátně procesně reagovat.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu