ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.375.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 375/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyň a) J. H. , a b) M. H. , zastoupených JUDr. Pavlem Gatíkem, advokátem se sídlem v Píšti 317, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení částky 76.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 C 32/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 16 Co 226/2014-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyň proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. března 2014, č. j. 1 C 32/2013-40 (jímž bylo konstatováno, že postupem označeného správního orgánu bylo porušeno právo žalobkyň na vydání rozhodnutí v přiměřené době, a dále zamítnuta žaloba v rozsahu, kterým se žalobkyně domáhaly pro každou z nich přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích ve výši 76.125,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení), není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak z toho důvodu, že vyjma předposledního odstavce v dovolání žalobkyně nevymezily přípustnost dovolacího důvodu ve smyslu §237 o. s. ř. a tedy neuvedly okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom za řádně vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat skutkovou či právní polemiku žalobkyň s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by byla podřaditelná pod to které shora vymezené kritérium.
Ve smyslu občanského soudního řádu řádnému vymezení předpokladu přípustnosti dovolání rovněž neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky nesouzní) by měla být posouzena jinak (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015, nebo usnesení ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ); obdobný závěr lze učinit i v případě odkazů na evropskou judikaturu.
Zbývá tak posoudit relevanci dovolací argumentace žalobkyň na úplném závěru jejich dovolání, kde se (v rámci v čl. II v posledním odstavci textu) uvádí: „Postup odvolacího soudu nenaplňuje smysl kompenzačního řízení, kterým je v případě nepřiměřené délky odškodnit poškozeného za udržování ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení po nepřiměřeně dlouhou dobu (viz například rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 692/2012). Rozsudkem odvolacího soudu je tak porušován čl. 13 Evropské Úmluvy, který zakotvuje právo na účinné vnitrostátní prostředky nápravy.“
Z takto vymezeného předpokladu přípustnosti ovšem nelze dovodit nesprávnost meritorního rozhodnutí odvolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, na nějž žalobkyně v dovolání odkazují, je vyložen právní názor, že smyslem kompenzačního řízení je v případě nepřiměřené délky řízení odškodnit poškozeného za udržování ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení po nepřiměřenou dlouhou dobu. Odvolací soud však správně také zohlednil judikaturu dovolacího soudu obsahující právní názor, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen OdpŠk), kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).
Jinými slovy řečeno, judikatura Nejvyššího soudu připouští, že v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva (například pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, nebo rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98, odst. 72). Současně je třeba podotknout, že přímo v ustanovení §31a OdpŠk je stanoveno, že zadostiučinění v penězích se poskytuje subsidiárně až v případě, že by se konstatování porušení práva nejevilo jako dostatečné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1656/2013). Ostatně forma odškodnění konstatováním porušení práva poškozeného není neznámá ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szeloch proti Polsku – rozsudek senátu čtvrté sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. května 2001, stížnost č. 33079/96, nebo ve věci Berlín proti Lucembursku – rozsudek čtvrté sekce ze dne 15. července 2003, stížnost č. 44978/98).
Jestliže s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním (které v dovolacím řízení nelze revidovat) odvolací soud zaujal shora uvedený právně kvalifikační závěr, nelze dospět k závěru, že by jím vydaný rozsudek byl v rozporu s vyloženou judikaturou dovolacího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, které je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1347/2015).
Žalobkyním se tedy prostřednictvím vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání nepodařilo osvědčit důvod vedoucí k přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, když z převážné části své dovolaní pojaly jako skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto jejich dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu