ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.391.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 391/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 326/11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 80/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 35 Co 110/2014-79, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) domáhal zaplacení částky 3.287.357,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající jednak ve škodě za imateriální újmu v celkové výši 700.000,- Kč s příslušenstvím, a to ve výši 300.000,- Kč za újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů a soudů a ve výši 400.000,- Kč v důsledku nezákonných rozhodnutí těchto orgánů, jednak ve škodě materiální ve výši 2.587.357,- Kč, jako rozdílu mezi cenou pozemků stanovenou znaleckým posudkem a cenou, za niž je byl nucen ve finanční tísni prodat, aby mohl uhradit dlužnou částku daně z příjmů.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 18 C 80/2012-44, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 568.750,- Kč, výrokem II. co do částky 2.718.607,- Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 3.287.357,- Kč žalobu zamítl a výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách ze dne 10. prosince 2001 byla žalobci dodatečně doměřena daň z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 1999 ve výši 380.480,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. listopadu 2002, č. j. FŘ-110/2529/02-0107, bylo odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítnuto. Poté ve věci rozhodoval ještě třikrát Krajský soud v Brně, jednou Nejvyšší správní soud a dvakrát Finanční ředitelství v Brně, které konečně rozhodnutím ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 13792/11-1102-702407 napadené rozhodnutí Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách zrušilo a řízení zastavilo. Doměřenou daň z příjmu žalobce uhradil z částky, kterou získal prodejem svého spoluvlastnického podílu na pozemcích v k.ú. V. H., a to za cenu 1.500.000,- Kč, i když hodnota tohoto podílu podle znaleckých posudků činila ke dni převodu 3.968.305,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách bylo rozhodnutím nezákonným a orgány veřejné moci se dopustily i nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněné délce celého řízení, které trvalo téměř deset let. Žalobci pak soud přiznal za průtahy v řízení částku 168.750,- Kč. Vyšel z toho, že za první dva roky řízení náleží základní částka 15.000,- Kč a dále stejná částka za každý další rok řízení, celkem tedy 135.000,- Kč. Uvedenou částku snížil o 25 % z důvodu složitosti řízení a takto sníženou částku zase zvýšil o 50 % z důvodu významu věci pro žalobce. Na imateriální újmě pak přisoudil celou částku 400.000,- Kč. Naopak žalobci nepřiznal částku za materiální škodu, která podle názoru soudu nevznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, protože žalobce si potřebné finanční prostředky mohl opatřit i jiným způsobem. Nebyla tedy dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce proti výroku II. a žalované proti výroku I. rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č. j. 35 Co 110/2014-79, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. co do částky 50.141,- Kč potvrdil, co do částky 118.609,- Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a co do částky 400.000,- Kč ho zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem II. pak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé co do částky 131.250,- Kč potvrdil, jinak ho v tomto výroku a ve výroku III. o nákladech řízení zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je třeba vyjít ze základní částky za průtahy v řízení 135.000,- Kč, kterou je však třeba ponížit o 40 % s přihlédnutím ke složitosti řízení, pak navýšit o 10 % s ohledem na význam řízení pro žalobce, navýšit o 20 % s přihlédnutím k prodlevám, které nastaly v souvislosti s rozhodováním správních soudů a snížit o 10 % v souvislosti s postupem žalobce v řízení. Od částky 108.000,- Kč odečetl ještě 57.859,- Kč, kterou podle zjištění soudu prvního stupně žalovaná žalobci uhradila jako úrok z neoprávněného jednání správce daně, a kterou je podle ustanovení §254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) třeba započíst na náhradu škody způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Ve vztahu k částce 400.000,- Kč přisouzené žalobci soudem prvního stupně za nemajetkovou újmu, konstatoval odvolací soud, že v posuzovaném případě s ohledem na nedostatečná skutková tvrzení nebylo namístě žalobě vyhovět, nýbrž postupovat podle §118a o.s.ř. a poskytnout žalobci příslušná poučení, což se nestalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změněn tak, že žaloba byla co do částky 118.609,- Kč zamítnuta a dále v části, kterou byl tento výrok co do částky 400.000,- Kč zrušen a proti výroku II., a to v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. co do částky 131.250,- Kč, podal žalobce dne 12. srpna 2014 dovolání. Domnívá se, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost dovolání odůvodňuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za nepřiměřené považuje snížení základní částky odškodnění o 40 % z důvodu složitosti řízení, když podle jeho názoru odvolací soud nevzal v úvahu, že průtahy vznikly zaviněním rozhodujících orgánů, a jsou tak vlastně přičítány k tíži jemu. Za nedostatečné považuje rovněž zvýšení této částky o 10 % z hlediska významu řízení pro jeho osobu. Tím se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí také s tím, že výslednou částku náhrady odvolací soud snížil o částku 57.859,- Kč vyplacenou žalobci jako úrok z neoprávněného jednání správce daně, který se podle ustanovení §254 odst. 6 daňového řádu započte na přiznanou náhradu škody způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Domnívá se, že tento úrok se podle znění předmětného ustanovení může započíst pouze na náhradu škody, nikoli i na náhradu nemateriální újmy. Tuto otázku považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Za nesprávný považuje konečně zrušující výrok odvolacího soudu ohledně kompenzace imateriální újmy ve výši 400.000,- Kč, když podle jeho názoru skutková zjištění soudu prvního stupně byla k rozhodnutí o výši této částky postačující. Domnívá se, že v tomto směru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tak tomu v daném případě není. Přihlédl-li odvolací soud k tomu, že věc byla projednávána na více stupních soudní soustavy, jednalo se o správní soudnictví založené na kasačním principu, ve věci bylo vydáno celkem deset rozhodnutí a vzal v úvahu i skutečnost, že v souvislosti s rozhodováním správních soudů došlo k prodlevám. Rovněž přihlédl k významu řízení pro žalobce vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý zásah do jeho osobního života a majetkových poměrů. Nelze tak dovodit, že by se odvolací soud v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ohledně námitky žalobce týkající se započtení částky vyplacené jako úrok z neoprávněného jednání správce daně na náhradu nemateriální újmy poukazuje Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 14. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 2542/2005, kde ohledně ustanovení §64 odst. 6 věta pátá zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyslovil, že toto ustanovení vychází nikoliv z pojmu skutečné škody, jak ji má na mysli ustanovení §442 obč. zák., ale z celkové částky, kterou je stát (jakožto žalovaný, potažmo povinný subjekt) povinen poškozenému subjektu (žalobci, potažmo oprávněnému) na základě své odpovědnosti uhradit . I když posledně citovaný zákon byl nahrazen daňovým řádem, je ustanovení, k němuž judikoval Nejvyšší soud, svým zněním i účelem identické s ustanovením §254 odst. 6 daňového řádu. Nelze tedy dovodit, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalobci sice lze přisvědčit, že podle předmětného ustanovení daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2014, úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně , avšak možné pochybnosti o jeho výkladu byly odstraněny novelou provedenou zákonem č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kde je již výslovně uvedeno, že uvedené plnění se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Důvodová zpráva k novele pak ve vztahu k §254 odst. 6 konstatuje, že se jedná o formální doplnění alternativy odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, se kterou vedle náhrady škody počítá zákon č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů.
Konečně ani polemika žalobce s názorem odvolacího soudu, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly vymezeny konkrétní skutkové okolnosti významné pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu pro posuzovaný případ, nemůže být pokládána za právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu