ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4026.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4026/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobců Ing. K. P. , a M. P. , zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 229.950,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 123/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 58 Co 96/2014 - 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 15 C 123/2013 – 57, ve výroku I. zamítl žalobu co do částky 203.250,- Kč s přísl., jíž se žalobci domáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 42/2004 (dále jen posuzované řízení), zastavil řízení co do částky 26.700,- Kč s přísl. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců částku 13.400,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobci se v posuzovaném řízení domáhali zaplacení částky 26.750,- Kč, představující rozdíl mezi regulovaným nájemným a ekonomickým nájemným, a to jako vlastníci bytové jednotky. V průběhu tohoto řízení došlo k částečnému plnění ze strany žalované ve výši 26.700,- Kč. Soudy obou stupňů popsaly průběh posuzovaného řízení, přičemž dospěly k totožnému závěru, že posuzované řízení v celkové délce 9 let a 11 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhým. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí zabýval jednotlivými kritérii dle ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že oba žalobci dohromady mají nárok na finanční zadostiučinění ve výši 26.000,- Kč. Jelikož tento nárok byl již žalovanou stranou uspokojen, žalobu zamítl. Odvolací soud doplnil dokazování a rovněž se zabýval jednotlivými kritérii posouzení délky řízení, přičemž dospěl k závěru, že každému žalobci přísluší finanční zadostiučinění ve výši 26.750,- Kč. Při plnění žalované každému z žalobců ve výši 13.350,- Kč představuje nárok každého z nich částku 13.400,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
V části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že každému z žalobců přiznal zadostiučinění ve výši 13.400,- Kč s přísl., není dovolání žalobců subjektivně přípustné. Dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, dle nějž je k podání dovolání účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154).
Ve zbylé části může být přípustnost dovolání založena jen za splnění podmínek dle ust. §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelé co do přípustnosti dovolání uvedli, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatelé žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedli. Přípustnost dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalšího dovolateli uvedeného důvodu, a to odchýlil-li se odvolací soud při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Nejvyšší soud ve své judikatuře dále dospěl k závěru, že výše zadostiučinění musí především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. Není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích přesahovalo částku, o kterou se vedl spor v původním řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V konečném důsledku je nutno vždy zvažovat výši přiměřeného zadostiučinění, které bylo přiznáno, nikoliv jen způsob, jak soud k tomuto výsledku dospěl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1833/2013). V této věci se dovolatelé v původním řízení domáhali zaplacení částky 26.750,- Kč. V tomto řízení byl každý z dovolatelů za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněn totožnou částkou. Celkově se tudíž dovolatelům již dostalo dvojnásobku toho, co požadovali v posuzovaném řízení. Již tato okolnost sama o sobě brání tomu, aby bylo lze odškodnění dovolatelů považovat za zjevně nepřiměřené.
Přípustnost dovolání tudíž nemohou založit ani námitky dovolatelů ohledně aplikace jednotlivých kritérii dle ust. §31a odst. 3 OdpŠk, neboť vzhledem k výše uvedenému by ani odlišné posouzení jednotlivých kritérii nemohlo vést k příznivějšímu výsledku pro dovolatele. Posouzení námitek dovolatelů vztahujících se k jednotlivým kritériím dovolacím soudem by tudíž bylo pouhým akademickým posouzením.
K námitce dovolatelů, že odvolací soud pochybil, když snížil základní částku o 60 %, dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011: „Z části VI. Stanoviska je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.“
Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu