ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4121.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4121/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod věží 121/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze, Letenská 15, o zaplacení 1,656.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 236/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2013, č.j. 15 Co 479/2012-72, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března 2012, č.j. 18 C 236/2010-34, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,656.240,- Kč s úroky z prodlení od 10. prosince 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB, vyhlášení v Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. března 2013, č.j. 15 Co 479/2012-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 1,656.240,- Kč s příslušenstvím zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podanou žalobou se žalobce domáhal náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, která mu měla vzniknout prekluzí práva na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty. Žalobce vyčíslil v daňových přiznáních za rok 2003 nadměrný odpočet DPH v celkové výši 1,656.240,- Kč. Finanční úřad ve Vysokém Mýtě nadměrné odpočty neuznal a doměřil žalobci daň několika platebními výměry, proti nimž se žalobce odvolal. O odvolání žalobce rozhodlo Finanční ředitelství v Hradci Králové dvěma rozhodnutími ze dne 30. října 2006, č.j. 5104/06-1300-603479 a č.j. 3069/130/2005. Obě rozhodnutí byla následně zrušena rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2008, sp. zn. 30 Ca 125/2006 a sp. zn. 30 Ca 127/2006, když konstatoval, že ve věci nebylo postupováno v souladu se zákonem a řízení je zatíženo závažnými procesními vadami. Následně bylo zjištěno, že uplynula lhůta stanovená v §47 odst. 2 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a není proto možné provádět další úkony vyměřovacího řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že se žalobce ocitl v právním postavení, které mu neumožňuje dále se proti postupu Finančního úřadu bránit, neboť zde absentuje vydání jakéhokoliv rozhodnutí, proti němuž by mohl dále brojit podáním žaloby. Daňové řízení ve věci neskončilo žádným meritorním rozhodnutím, vydaná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, avšak nebyla nahrazena jinými rozhodnutími, která by žalobce buď akceptoval, nebo proti nim mohl brojit cestou řádných opravných prostředků. Pakliže by soud žalobci odepřel možnost dovolat se náhrady škody postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), zůstal by tak žalobce fakticky v situaci, kdy by se nemohl domoci svého práva žádným způsobem. Soud proto dospěl k názoru, že byly splněny všechny podmínky odpovědnosti státu za škodu, a proto žalobci náhradu škody ve výši nadměrného odpočtu DPH tak, jak jej žalobce uplatnil v daňovém řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, následně jej ale nesprávně právně posoudil. Uvedl, že má-li žalobce za to, že má nárok na vrácení nadměrného odpočtu, musí se nejdříve obrátit na příslušného správce daně podle zákona o správě daní a přeplatků a požádat jej o vyplacení nárokového nadměrného odpočtu. Pokud žalobce tuto možnost nevyužil, je žaloba podle OdpŠk žalobou předčasnou, neboť žalobce nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Dovolatel ve svém podání uvádí, že v době podání žaloby platil právní názor, že nebyla-li daň vyměřena v prekluzivní lhůtě, nedošlo ke konkludentnímu vyměření daně, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2009, sp. zn. 5 Afs 9/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. III. ÚS 2203/10. Proto jediným možným způsobem, jak se domoci nápravy a spravedlivého řešení věci, byl postup podle OdpŠk. Ke změně uvedeného právního názoru došlo až zveřejněním nálezu Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, tedy až po podání předmětné žaloby. Dle dovolatele je tedy zřejmé, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobcova žaloba není důvodná, pak tento závěr není v souladu s judikaturou platnou v době podání žaloby. Pokud totiž v době podání žaloby platil právní názor, že nebyla-li daň vyměřena v důsledku prekluze práva daň vyměřit, nemohl vzniknout ani vratitelný přeplatek, pak žádost o vrácení neexistujícího přeplatku nemohla být procesním prostředkem k ochraně práv žalobce. Dovolatel se proto domnívá, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný a že měl věc posoudit dle judikatorní praxe platné v době podání žaloby. I za předpokladu, že by byl správným právním posouzením závěr, že nelze věc řešit prostřednictvím náhrady škody, měl odvolací soud žalobci přiznat alespoň náklady řízení, neboť žaloba byla důsledkem nesprávného a nezákonného postupu žalované. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila ve svém podání ze dne 18. října 2013, kde uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný s tím, že žalobce musí v dané věci postupovat v souladu s daňovým řádem a teprve pokud neuspěje, je oprávněn se domáhat jeho vrácení cestou žalobu ve správním soudnictví. Žalovaná závěrem navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když dovolatel ve svém dovolání předložil soudu otázkou, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena.
Dovolání však není důvodné.
V první řadě je třeba zodpovědět, zda je v daném případě zachována možnost dovolatele domoci se pohledávky přímo po finančním úřadu, u něhož byl nadměrný odpočet uplatněn. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09 uvedl, že má za to, že „v případě, kdy nedošlo z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně k uzavření vytýkacího řízení, tj. nedošlo k pravomocnému vyměření daně, nemůže jít tato skutečnost k tíži daňového subjektu. Účelem zavedení prekluzivních lhůt pro vyměření daně bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti, které, zejména pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty s určitými problémy [srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 493/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 5/44 SbNU 53), dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz ].
Podle ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího období. Možnost tzv. konkludentního stanovení daně tedy nastupuje za situace, kdy pracovník správce daně nemá při vyměřovacím řízení pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti daňového přiznání, a nemusí tedy platební výměr vystavovat a ani doručovat, pouze zaznamená potřebné údaje do tiskopisu daňového přiznání a současně daň předepíše. Jakkoli je zjevné, že se jedná o takovou předpokládanou situaci, kdy se ze zákona uplatní fikce vydání platebního výměru a jeho doručení, aniž by bylo proběhlo vytýkací řízení, není z textu tohoto ustanovení pojmově vyloučeno aplikovat je také na situaci, kdy ve věci bylo zahájeno vytýkací řízení, ve kterém však z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně daň nebyla pravomocně vyměřena. V takovém případě totiž také není dána existence daně vyměřené odchylně od daně uvedené v daňovém přiznání. Jinými slovy, pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak nebrání tomu, použít za dané procesní situace ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ostatně jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje. […] Nejvyšší správní soud rezignoval na svou povinnost interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a dospěl k ústavně neakceptovatelnému závěru, že pokud stěžovatel podal řádně daňové přiznání, a správcem daně zahájené vytýkací řízení nebylo z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně ukončeno pravomocným stanovením daňové povinnosti, pak tedy nebyla stěžovateli žádným způsobem pravomocně daň vyměřena, což bylo ve svém důsledku použito v neprospěch stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než přistoupit k ústavně souladnému výkladu ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který za konkrétní, zákonem ne zcela jednoznačně řešené situace prolamuje dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně absolutní překážky zahájení vytýkacího řízení pro možnou aplikaci citovaného ustanovení.“ Ústavní soud tedy dovodil, že lze za použití ústavně konformního výkladu zákona o správě daní a poplatků stanovit daňovou povinnost stěžovatele i tehdy, kdy došlo k uplynutí prekluzivní lhůty, tak jak tomu bylo také v případě stěžovatele.“
Na citovaný nález Ústavního soudu pak navázala také judikatura Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 1 Afs 96/2012 uvedl, že „považuje za správný postup správce daně, který zastavil řízení směřující k vyměření daně po vydání rozsudku krajského soudu č.j. 31 Ca 37/2008-48, kvůli uplynutí tříleté prekluzivní lhůty ve smyslu §47 zákona o správě daní a poplatků. Proto ani nelze vytýkat žalobkyni, že proti tomuto rozhodnutí nijak nebrojila. Nelze však souhlasit s tím, že žalobkyni v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty nebyla vůbec vyměřena daň, a tudíž jí nepřísluší nadměrný daňový odpočet DPH. Vzhledem k tomu, že vytýkací řízení vedené správcem daně nevyústilo v zákonem předvídaný výsledek, tedy vydání platebního výměru, který by nebyl na základě následného přezkumu zrušen, nebyl zde v podstatě jiný způsob vyměření daně, než konkludentní vyměření podle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Tento závěr plně odpovídá aktuální judikatuře Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09.“
Jako mylnou je přitom třeba odmítnout domněnku dovolatele, že citovaný nález nelze v jeho věci aplikovat, protože předmětné daňové řízení proběhlo dříve, než byl tento nález publikován. Dovolací soud odkazuje na své usnesení ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, kde uvedl, že nový právní názor zaujatý v důsledku relevantní změny judikatury je zásadně třeba aplikovat ve všech již probíhajících řízeních. Dovolací soud vychází z aktuální judikatury Ústavního soudu a ve svém rozhodování ji reflektuje.
Dovolací soud proto v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu dospěl k názoru, že v daném případě je zachována možnost dovolatele domoci se uspokojení své pohledávky, tj. vrácení přeplatku DPH.
Za této situace je proto třeba přistoupit k zodpovězení otázky subsidiarity odpovědnosti státu za škodu. Nejvyšší soud se již v minulosti opakovaně zabýval otázkou subsidiarity odpovědnosti státu za škodu v případech, kdy se lze domoci uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi, jímž je osoba odlišná od státu. Ve svém rozsudku ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, tak například uvedl, že poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento přístup je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031).
V posuzované věci se však nejedná o pohledávku dovolatele za třetí osobou, nýbrž za samotnou Českou republikou, proti níž zároveň směřuje také předmětná žaloba na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Také této otázce se věnuje Ústavní soud v citovaném nálezu, kde uvádí, že „je nepochybně právě účelem zákona č. 82/1998 Sb. náprava závadného stavu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu, a to formou náhrady škody, za niž, byla-li způsobena při výkonu státní moci, odpovídá stát, na stranu druhou tato možnost nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu sjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Zde má Ústavní soud za to, že v dané věci bylo možné za použití ústavně souladného výkladu zákona č. 337/1992 Sb. stanovit daňovou povinnost stěžovatele, a předejít tak případnému postupu podle zákona č. 82/1998 Sb.“ V souladu s názorem Ústavního soudu dospěl také dovolací soud k závěru, že náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím se lze domáhat pouze tehdy, nelze-li sjednat nápravu cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému poskytuje. V dané věci, jak bylo shora rozebráno, zůstala dovolateli zachována možnost domoci se uspokojení své pohledávky – vrácení přeplatku DPH, a nelze proto postupovat cestou náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Jelikož je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud zároveň neshledal existenci vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a druhému účastníku v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu