ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4125.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4125/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně Ing. I. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem, se sídlem v Brně, Solniční 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 156.665,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 212/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2014, č. j. 44 Co 229/2011 - 163, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2014, č. j. 44 Co 229/2011 - 163, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 18 C 212/2008 - 77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 83.333,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III.). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 198/87 (dále jen „posuzované řízení“).
Soud prvního stupně ve vztahu k posuzovanému řízení vyšel z toho, že dne 7. 7. 1987 byla proti otci nynější žalobkyně podána žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V řízení byl vypracován znalecký posudek a na třetím jednání ve věci dne 25. 2. 1988 byl vyhlášen první meritorní rozsudek. Dne 18. 7. 1988 byla vyznačena doložka právní moci. Dne 13. 12. 1988 podal žalovaný žádost o doručení rozsudku. Dne 26. 1. 1989 předvolal soud k výslechu doručovatelku. Dne 21. 10. 1992 žalovaný zemřel. Dne 7. 4. 1993 podala manželka a dcera žalovaného žádost o doručení rozsudku. Dne 16. 4. 1993 byl doručen rozsudek s doložkou právní moci. Dne 30. 4. 1993 bylo podáno odvolání, o kterém po třech jednáních bylo dne 31. 3. 1998 rozhodnuto odvolacím soudem tak, že se napadený rozsudek zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dne 2. 6. 1998 bylo podáno žalobcem dovolání, o jehož odmítnutí rozhodl Nejvyšší soud dne 27. 1. 1999. Dne 9. 3. 1999 rozhodl Městský soud v Brně o přerušení řízení do skončení dědického řízení. Dne 23. 7. 2001 vydal usnesení o pokračování v řízení. Dne 12. 3. 2002 vydal usnesení o pokračování v řízení s nynější žalobkyní jako právní nástupkyní zesnulého žalovaného. Poté, co ve věci proběhla další čtyři jednání, byl vypracován znalecký posudek a skončilo nové přerušení řízení (po skončení souvisejících věcí), byl dne 30. 8. 2007 vyhlášen rozsudek. O odvolání bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně po vypracování doplňujícího znaleckého posudku dne 29. 7. 2008. Na základě dovolání žalobce byl jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, dne 5. 3. 2009 Nejvyšším soudem zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Byl vypracován další znalecký posudek a následně byl dne 3. 12. 2010 vyhlášen rozsudek, do kterého si podal žalobce odvolání. V rámci předběžného uplatnění nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), uplatnila žalobkyně u žalované žalovaný nárok. Žalobkyně nevyužila žádný z dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení, kterou je třeba zohlednit ve vztahu k žalobkyni, jež vstoupila do řízení po smrti původního žalovaného (svého otce) v dubnu 1993, je 17 let a 10 měsíců. Po odečtení dvou dob přerušení řízení je pak celková délka řízení ve vztahu k žalobkyni 14 let a 7 měsíců. Tuto dobu shledal soud prvního stupně jako nepřiměřenou, byť byla ovlivněna i skutečnostmi, na které soud v posuzovaném řízení nemohl mít vliv (úmrtí původně žalovaného a následující dědické řízení). Posuzované řízení považoval za skutkově složité. Jednání žalobkyně se na délce posuzovaného řízení podílelo pouze v tom směru, že neakceptovala původní rozsudek Městského soudu v Brně, což však nemůže jít nijak k její tíži. Žádné obstrukční jednání nevyvíjela, neučinila ani žádné kroky k urychlení řízení. Na délce řízení se podílel postup orgánů veřejné moci, když bylo opakovaně rozhodováno různými stupni obecných soudů. Význam řízení pro žalobkyni shledal soud prvního stupně jako standardní. Soud konstatoval, že nynější žalobkyně délkou řízení spíše finančně získává, a to vzhledem k růstu cen, když první rozsudek zavázal žalobce k zaplacení částky necelých 60.000,- Kč a poslední rozsudek již hovořil o částce 2,275.000,- Kč. Navíc probíhá další řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá zaplacení finanční částky jako bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti po spoluvlastníkovi, který začal užívat nemovitost nad rámec svého podílu. S narůstající délkou řízení tak narůstá finanční částka, kterou žalobkyně obdrží. Za přiměřenou výši zadostiučinění považoval soud částku 100.000,- Kč. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení neshledal důvodným, neboť rozhodnutí soudu je konstitutivní a nárok v konkrétní výši se jím teprve zakládá.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 44 Co 229/2011 - 128, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 100.000,- Kč za dobu od 16. 6. 2009 do 10. 5. 2011 ve výši 13.126,- Kč (výrok I. odst. a/) a částku 210.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. odst. b/), a co do částky 156.665,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I odst. c/). Ve výroku II. uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Takto rozhodl poté, co připustil rozšíření žaloby jak co do výše požadovaného zadostiučinění na částku 366.665,- Kč s příslušenstvím, tak co do doby, za kterou se žalobkyně odškodnění domáhá (od 7. 7. 1987 do 25. 11. 2011). Uzavřel, že posuzované řízení bylo pravomocně skončeno dne 25. 11. 2011, trvalo tedy 24 let a 4 měsíce. Počáteční dobu 5 let před vstupem žalobkyně do řízení nikdo jako újmu nepociťoval, když se nikdo o stav řízení nezajímal a absence rozhodnutí tak zjevně neměla žádný negativní dopad do osobní sféry původního účastníka řízení. Odvolací soud proto uvažoval s celkovou dobou řízení pro žalobkyni v délce 18 let a 7 měsíců, přičemž tuto dobu považoval za nepřiměřenou. Vzhledem ke značné délce řízení určil za přiměřenou částku 20.000,- Kč za každý rok řízení. Od celkové výše zadostiučinění 370.000,- Kč odečetl částku připadající na tři roky běžné délky každého řízení v každém stupni, celkem 60.000,- Kč. Zadostiučinění by bylo možno zvýšit o 20 % za enormní neodůvodněné průtahy, ale s ohledem na malý význam řízení pro žalobkyni by na druhé straně bylo třeba odečíst 20 %. Ohledně významu řízení pro žalobkyni se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tento význam lze hodnotit jako malý, neohrožující její životní potřeby, neboť v nemovitosti sama nebydlela a spor se tak eliminoval pouze na řešení otázky, jak velká finanční částka přibude k jejímu majetku po vypořádání spoluvlastnického podílu. Odvolací soud tak přiznal žalobkyni nárok na zadostiučinění ve výši 310.000,- Kč s příslušenstvím, když žalovaná se dostala do prodlení s uspokojením nároku po 6 měsících od jeho uplatnění žalovanou, tj. dnem 16. 6. 2009.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 154/2013 - 146, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012, v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 156.665,- Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Z níže uvedených důvodů shledal dovolací soud právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávným a navíc shledal, že je řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně upozornil odvolací soud na jeho vázanost právními názory dovolacího soudu a výslovně jej upozornil na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a tam vyslovené právní názory, ke kterým má ve svém novém rozhodnutí přihlédnout.
Za nesprávné dovolací soud shledal posouzení celkové délky řízení odvolacím soudem (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) v návaznosti na jeho úvahu o tom, od kterého okamžiku začala žalobkyně, popř. její právní předchůdce, pociťovat újmu spojenou s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Odkázal na vlastní judikaturu, podle které je třeba vycházet z celkové délky posuzovaného řízení, nikoli jen z doby „navíc“, ve které již měla být délka řízení nepřiměřená. Je přitom lhostejné, zda odvolací soud odůvodní dobu trvání posuzovaného řízení „navíc“ úvahou o tom, jak dlouho mělo posuzované řízení trvat, nebo úvahou o tom, od kdy začala poškozeným vznikat újma v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Obě tyto úvahy jsou rovnocenně nesprávné.
S odkazem na svoji dřívější judikaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovolací soud uvedl, že poškozený, který se do řízení zapojí jako dědic původního účastníka řízení, může žalovat celkovou délku řízení. Žalobkyni jako dědičce původního žalovaného v řízení, v němž došlo ke skutečnostem naplňujícím znak nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení, tak obecně svědčí celková délka řízení. Odpočet prvních pěti roků konání posuzovaného řízení odvolacím soudem tak dovolací soud shledal nesprávným. Míru odškodnění nemajetkové újmy je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení, a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili.
Dovolací soud uvedl, že náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu, kterou trpí v zásadě každý účastník nepřiměřeně dlouhého řízení. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Pokud odvolací soud uzavřel, že počáteční dobu více než pěti let trvání řízení zjevně nikdo jako újmu nepociťoval, nikdo se o stav řízení nezajímal a absence rozhodnutí zjevně neměla žádný negativní dopad do osobní sféry původního účastníka řízení a v důsledku této skutečnosti žalobkyně nesdílela újmu svého právního předchůdce, aniž by byla tvrzená nemajetková újma úspěšně popřena žalovanou, tj. aniž by žalovaná uvedla skutečnosti vylučující domněnku vzniku nemajetkové újmy a aniž by bylo prokázáno, že by byly dány takové výjimečné konkrétní okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit závěr o nesdílení újmy právního předchůdce žalobkyní, shledal dovolací soud právní posouzení této otázky neúplné, a tudíž nesprávné. Uvedeným postupem navíc nahradil odvolací soud procesní aktivitu žalované a dopustil se tak nepřípustného soudního aktivizmu, a tedy porušení práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces. Tím zatížil odvolací soud řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlédl v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Dovolací soud dále poukázal na svůj dřívější závěr, že by bylo nesprávné, jestliže by počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Za rozumné pokládal ohodnocení prvních dvou let řízení (resp. prvních 24 měsíců) částkou o polovinu nižší, než jsou základní částky, z nichž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Odečetl-li tedy odvolací soud při určování výše zadostiučinění částku připadající na 3 roky řízení, které by bylo možno posoudit ještě jako přiměřenou délku řízení, je jeho posouzení výše zadostiučinění rovněž nesprávné. Současně dovolací soud upozornil, že smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat, a tudíž by nebylo správné přičítat za každý tento rok v počáteční fázi řízení částku 15.000,- až 20.000,- Kč. Uvedené krácení však není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné. Za situace, kdy právní nástupce vstoupí do řízení, které již trvá více než dva roky, není dán důvod pro krácení částky z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, neboť je zřejmé, že počáteční doba řízení již byla překročena.
Jestliže hodlal odvolací soud zohlednit skutečnost vedení původního řízení na více stupních soudní soustavy, měl tak podle dovolacího soudu učinit v rámci posouzení kritéria složitosti věci (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk).
Po novém projednání odvolání žalobkyně, v rozsahu dotčeném kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba ohledně zbývající částky 156.665,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud uvedl, že vyšel z celkové délky řízení, tj. včetně doby, kdy účastníkem řízení byl právní předchůdce žalobkyně, a tato činila 24 let a 4 měsíců. Dále „kalkuloval s finanční náhradou v horní hranici 20.000,- Kč za každý rok délky řízení.“
Z hlediska složitosti řízení se sice podle odvolacího soudu jednalo „o běžný druh sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, takže byl dán důvod pro navýšení odškodnění, ale na druhou stranu v řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků a probíhalo na několika stupních soudní soustavy, což jak uvádí dovolací soud, je třeba vyhodnotit v rámci kritéria složitosti řízení, přičemž odvolací soud se domnívá, že by tato skutečnost vedla naopak ke snížení odškodnění - v konečném důsledku tak dochází k vynulování obou zmíněných faktorů.“
Z hlediska postupu orgánu veřejné moci „byly shledány značné průtahy a byl by tak dán důvod pro navýšení odškodnění, na druhou stranu, stejně jako v původním rozhodnutí, hodnotí odvolací soud otázku významu řízení pro žalobkyni jako malý a tím by byl dán důvod pro snížení odškodnění, tedy opět dochází k vynulování obou těchto faktorů.“
Z hlediska „postoje poškozeného“ se odvolací soud „domnívá, že nelze pominout prvních 5 let řízení, ve kterých byl účastníkem právní předchůdce žalobkyně a o které se řízení prodloužilo právě s ohledem na pasivitu původního účastníka řízení. Ten totiž poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o zaslání rozsudku, nepodnikl v řízení ničeho, např. nepodal odvolání, v jehož rámci by se otázka doručení rozsudku řešila a v řízení tak mohlo být kontinuálně pokračováno." Odvolací soud uzavřel, "že právě s ohledem na postoj původního účastníka řízení, jehož důsledky žalobkyně jako jeho právní nástupkyně převzala - jeho pasivitu po dobu 5-ti let, je možno z celkově uplatněného nároku odečíst 30%, což je právě zbývající částka 156.665 Kč.“
K žalobkyní (v podání ze dne 24. 6. 2014) uplatněnému „protiargumentu“ případného snížení odškodnění s odkazem na délku samotného kompenzačního řízení odvolací soud jednak konstatoval, že se jedná o nový nárok uplatněný až v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §216 odst. 2 o. s. ř., jednak uzavřel, že „toto řízení nelze označit za nepřiměřeně dlouhé s ohledem na jeho složitost, když probíhá na všech stupních obecných soudů, navíc třeba poukázat na skutečnost, že odškodnění je žalobkyni ze strany žalované postupně hrazeno a zadostiučinění se jí tak v průběhu kompenzačního řízení již dostává.“ K nově uváděným skutečnostem týkajícím se kritéria významu řízení podle odvolacího soudu nebylo možno přihlédnout (§205a odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 2 a §142 odst. 3 o. s. ř., když při stanovení nákladů právního zastoupení s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), vyšel z tarifní hodnoty 50.000,- Kč podle §9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), sazby mimosmluvní odměny podle §7 bodu 5 advokátního tarifu ve výši 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby, sazby „režijního paušálu“ podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby a celkem sedmi úkonů právní služby za řízení před soudem prvního stupně, pěti úkonů právní služby za řízení před odvolacím soudem, jednoho úkonu právní služby za řízení před dovolacím soudem a dvou úkonů právní služby za nové řízení před odvolacím soudem.
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do obou výroků a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nezákonnost shledává v nesprávném posouzení skutkových a právních otázek odchylně od publikované judikatury Nejvyššího soudu. Rozhodnutím o nákladech řízení pak bylo rozhodnuto „rozdílně od stěžejních principů ovládajících procesní právo.“
Dovolatelka nesouhlasí se snížením odškodnění o částku 156.665,- Kč pro údajnou pasivitu jejího právního předchůdce po dobu pěti let. Tento závěr neodpovídá zjištěním, která jsou seznatelná z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 198/87, v němž právní předchůdce žalobkyně popisoval svůj nepříznivý zdravotní stav a vynucený pobyt v domácnosti nynější žalobkyně z důvodu příkoří ze strany tehdejšího žalobce. Dovolatelka poukázala, že se její otec dne 13. 12. 1988 u soudu písemně dožadoval doručení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 1988, s jehož obsahem nebyl za svého života seznámen. Podle dovolatelky jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má za následek počátek běhu odvolací lhůty. Odvolací soud se přitom nijak nevypořádal s její námitkou uplatněnou v odvolání, že rozsudek nebyl jejímu otci za jeho života řádně doručen. Podle dovolatelky jejímu otci nelze vytýkat, že rozsudek nenapadl odvoláním, když jej neměl k dispozici, a i s ohledem na jeho tehdejší zdravotní stav. Sama nynější žalobkyně podala odvolání teprve poté, co jí byl rozsudek řádně doručen a mohla se s ním tak seznámit. Úvaha odvolacího soudu o údajné pasivitě jejího otce je podle dovolatelky v rozporu i s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 890/2004), podle které je vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné, nesprávným úředním postupem, přičemž není podstatné, čím byl omyl v určení právní moci vyvolán. Takové pochybení nelze klást k tíži jejímu otci. Dovolatelka poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, podle kterého odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nese stát a ten ji nevyloučí poukazem na to, že se účastníci v případě hrozící anebo již nastalé nepřiměřené délky řízení nedomáhali nápravy. Podle dovolatelky ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011; dále jen „Stanovisko“), nelze z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 198/87 dovodit, že by se její otec dopouštěl obstrukčního jednání nebo jiného svévolného ztěžování či dokonce maření řádného průběhu posuzovaného řízení, kterými by přispěl k jeho průtahům. Mezi tím, co je jejímu otci vytýkáno, a extrémně dlouhou celkovou dobou posuzovaného řízení neexistuje příčinná souvislost, když bezprostřední příčinou neúměrné délky řízení byl nesprávný úřední postup spočívající v nedoručení soudního rozhodnutí.
Dovolatelka nepovažuje za správný ani samotný výpočet odvolacího soudu, který je nepřezkoumatelný, když uváděnému snížení neodpovídá částka 156.665,- Kč. Rovněž doba pěti let neodpovídá třiceti procentům z celkové doby posuzovaného řízení, tj. 24 let a 4 měsíce.
Dovolatelka poukázala, že dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí shledal jako nesprávný postup odvolacího soudu, který odpočítal z celkové délky posuzovaného řízení dobu pěti let, po kterou žalobkyně „nesdílela“ újmu se svým otcem, a v nyní dovoláním napadeném rozsudku se odvolací soud uchýlil k důkazně nepodloženému hypotetickému tvrzení ohledně „pasivity“ jejího otce po dobu pěti let, která se tentokrát má rovnat zažalované zbývající částce. Dovolatelka považuje za zarážející, že odvolací soud bez výslovného racionálního a transparentního způsobu odůvodnění kvantifikuje snížení z celkového satisfakčního nároku v rozsahu 30 %.
Podle dovolatelky odvolací soud ignoroval výtky vyjádřené v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, který shledal v rozhodování odvolacího soudu nepřípustný soudní aktivizmus ve svém souhrnu dosahující pro účely aplikace ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. podstatné procesní vady, a v soudním aktivizmu pokračoval. To se týká nejen žalovanou netvrzené údajné pasivity otce žalobkyně po dobu pěti let, ale i kategorického a povšechného závěru odvolacího soudu o malém významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Odvolacím soudem vytvořený negativní hodnotící úsudek nemá oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky odvolací soud vyhledává argumenty, aby její nároky zpochybnil či bagatelizoval, popřípadě jim přisoudil apriorní nedůvodnost. Navíc negativní závěr odvolacího soudu odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (Stanovisku, rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 1265/2012), která dovodila, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou a jestliže doba nejistoty poškozeného po extrémně dlouhou dobu trvá, pak s ohledem právě na tyto okolnosti konkrétního případu postupem času dochází ke zvýšení významu předmětu řízení pro osobu poškozeného. Dovolatelka uvedla, že po dobu trvání posuzovaného řízení bylo zasaženo do jejího garantovaného základního práva vlastnit majetek, kdy v důsledku neoprávněné okupace předmětu spoluvlastnictví druhým spoluvlastníkem bylo jejímu otci a jí odejmuto oprávnění přinejmenším pokojně spoluužívat svůj majetek a disponovat s předmětem svého spoluvlastnictví.
Dovolatelka nesouhlasí s odmítavým stanoviskem odvolacího soudu, který považuje její návrh na zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, uplatněný toliko in eventum, a sice pro případ, že odvolací soud přistoupí ke snížení základního odškodnění, za nový nárok ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka považuje za podstatné, že tento svůj nárok nemohla v řízení uplatnit do nastoupení účinků řízení, neboť poučení ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. se jí dostalo dne 9. 2. 2011, zatímco Nejvyšší soud připustil možnost podání návrhu na zvýšení odškodnění až dne 13. 4. 2011, kdy bylo přijato Stanovisko.
Konečně dovolatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, když namítá, že žalobu podala dne 10. 12. 2008, kdy judikatura soudů vycházela ze závěru, že odměny za právní zastupování advokátem se řídí vyhláškou č. 484/2000 Sb., „v níž jsou upraveny tzv. paušální odměny.“ V pořadí prvním rozsudkem odvolacího soudu byla žalobkyni přiznána celková odměna ve výši 83.570,- Kč. V pořadí druhým rozsudkem odvolacího soudu byla přiznána celková odměna ve výši 51.000,- Kč, a to v důsledku judikatorního posunu v otázce odměn za zastupování advokátem ve věcech náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, se odměna vypočte z tarifní hodnoty 50.000,- Kč podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu namísto tarifních hodnot uvedených v ustanovení §7 advokátního tarifu. „S náležitým ohledem na výrazná specifika posuzované věci, která ji odlišují od ostatních sporných případu,“ mělo být žalobkyni na náhradě nákladů řízení přiznáno o 32.570,- Kč méně, čímž měla být porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti právních předpisů „v materiálním smyslu jako jednoho ze základních principů právního státu. Změnou judikatury je tak absurdně a neproporcionálně zvýhodněn žalovaný“ na úkor žalobkyně, „a sice ve vydání rozdílové částky 32.570,- Kč.“ Podle dovolatelky bylo povinností soudu nalézt řešení, které by zajišťovalo návratnost jí vynaložených nákladů řízení na zastupování advokátem. V krajním případě bylo na odvolacím soudu, aby o nákladech řízení rozhodl v souladu s korektivem dobrých mravů a obecnou ideou spravedlnosti, popřípadě podle obecných přirozenoprávních principů, které svědčily ve prospěch žalobkyně. „Pouze na okraj a v zájmu úplnosti“ dovolatelka poukázala na nesprávný výpočet odměny advokáta, kdy v řízení před soudem prvního stupně advokát učinil 9 úkonů právní služby.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, domáhá-li se žalobkyně přiznání „rozdílové částky 32.570,- Kč“ není dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně přípustné. Dovolací soud nicméně k argumentům dovolatelky připomíná, že právní názor o aplikaci §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v řízení o zadostiučinění podle §31a OdpŠk byl v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, formulován mj. v reakci na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod č. 116/2013 Sb., a navazující sdělení Ústavního soudu uveřejněné pod č. 117/2013 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Postup odvolacího soudu podle §205a o. s. ř., kdy tento nepřihlédl k návrhu žalobkyně na zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, by dovolací soud mohl hodnotit toliko jako vadu řízení v případě, že by tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), tak tomu ale v daném případě není. Žalobkyně ve svém podání ze dne 24. 6. 2014 výslovně uvedla, že navrhuje zvýšení základní částky z důvodu neúměrné délky samotného kompenzačního řízení, a to z procesní opatrnosti a pouze pro případ, že by odvolací soud přistoupil ke snížení základního odškodnění. Podle §41a odst. 2 o. s. ř. se k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky nepřihlíží. Krom toho požadavek určitosti vylíčení rozhodujících skutečností neumožňuje, na rozdíl od eventuálně uplatněného žalobního nároku (tj. čeho se žalobce domáhá), uplatnění eventuálních skutkových tvrzení. To znamená, že buď požaduje žalobkyně zadostiučinění (zaplacení částky) z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, anebo nepřiměřené délky kompenzačního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2256/2007).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, zda je podle §31a odst. 3 OdpŠk důvodem pro snížení přiměřeného zadostiučinění rovněž okolnost, že účastník (jeho právní předchůdce) poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o zaslání rozsudku, ačkoliv mu tento dosud nebyl řádně doručen, neučinil ve vztahu k soudu další kroky. K posouzení této právní otázky je dovolání přípustné a je současně i důvodné, neboť její vyřešení odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Byť odvolací soud procesní postup původního žalovaného posuzoval „z hlediska postoje poškozeného“, jedná se podle dovolacího soudu o uplatnění kritéria podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, tj. hodnocení jednání poškozeného, zda jím přispěl k průtahům v řízení či zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (srov. část IV. písm. b/ Stanoviska). V případě právního předchůdce žalobkyně se nejednalo ani o případ nečinnosti, ani o případ aktivity obstrukčního charakteru. Naopak nad rámec svých procesních povinností požádal soud o doručení rozsudku a nemůže jít k jeho tíži, že si soud relevantní skutečnosti nesprávně vyhodnotil (ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by soud v posuzovaném řízení původního žalovaného se svým závěrem o doručení rozsudku seznámil).
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Nelze tedy vytýkat účastníkovi, jak to činí odvolací soud, že nepodal odvolání proti rozsudku, který mu nebyl doručen. Nepřiléhavý se tento argument jeví i z toho pohledu, že později soud k žádosti manželky a dcery původního žalovaného těmto rozsudek s vyznačenou doložkou právní moci doručil, na což bylo reagováno podáním odvolání. Nic tedy nebránilo soudu, aby stejný procesní postup použil i v reakci na žádost původního žalovaného. Uvedené skutečnosti nebyly tedy správně vyhodnoceny a právní posouzení věci odvolacím soudem je tak nesprávné.
Nadto odvolací soud svým postupem nerespektoval ani právní názory dovolacího soudu vyslovené v předchozím kasačním rozhodnutí. Dovolací soud označil jako nesprávnou úvahu o tom, od kterého okamžiku začala žalobkyně, popř. její právní předchůdce, pociťovat újmu spojenou s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Stejně tak označil jako nesprávný závěr o nesdílení újmy právního předchůdce žalobkyní, jestliže odvolací soud uzavřel, že počáteční dobu více než pěti let trvání řízení nikdo jako újmu nepociťoval, aniž by byla tvrzená nemajetková újma úspěšně popřena žalovanou, tj. aniž by žalovaná uvedla skutečnosti vylučující domněnku vzniku nemajetkové újmy a aniž by bylo prokázáno, že by byly dány takové výjimečné konkrétní okolnosti. Ačkoliv se žalovaná v rámci nového projednání věci odvolacím soudem nevyjádřila, z jednání odvolacího soudu se omluvila a odvolací soud dokazování nijak nedoplnil, postupoval odvolací soud opět způsobem, který mu dovolací soud jako nepřípustný soudní aktivizmus již jednou vytknul, pouze v rámci svého „výpočtu“ přiměřeného zadostiučinění neodečetl pět let řízení, jako v předchozím rozsudku, ale odečetl z celkově uplatněného nároku bez bližšího vysvětlení 30 %. Z odůvodnění rozsudku přitom nelze ani zjistit, proč 30 % představuje „právě zbývající částka 156.665,- Kč“, neboť odvolacím soudem uvažované celkové délce řízení 24 let a 4 měsíce a částce 20.000,- Kč za každý rok délky řízení odpovídá základní částka 466.667,- Kč, uvažoval-li odvolací soud i krácení za první dva roky řízení, či částka 486.667,- Kč, jestliže s takovým krácením neuvažoval. Z uvedených částek pak představuje 30 % částku 140.000,- Kč nebo 146.000,- Kč. V každém případě zbývajících 70 % nepředstavuje dosud přiznanou částku 310.000,- Kč.
Uvedený soudní aktivizmus odvolacího soudu, tedy porušení práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces, je nutno podle §242 odst. 3 o. s. ř. považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci.
Nadto odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), když nerespektoval zákaz soudního aktivizmu i v případě hodnocení významu řízení pro poškozenou (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) a s odkazem na odůvodnění svého předchozího rozsudku (a tím i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) dovodil malý význam řízení pro žalobkyni. Tento malý význam odůvodnil tím, že řízení neohrožovalo „její životní potřeby, neboť v nemovitosti sama nebydlela a spor se tak eliminoval pouze na řešení otázky, jak velká finanční částka přibude k jejímu majetku po vypořádání spoluvlastnického podílu.“ Žalovaná přitom v rámci své obrany pouze namítala, že podání stížnosti na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, což žalobkyně neučinila, by svědčilo o zvýšeném zájmu účastníka na plynulém průběhu řízení. Žalovaná se nedomáhala snížení odškodnění z důvodu nižšího významu řízení pro žalobkyni a ani netvrdila žádné skutečnosti, které by se týkaly uspokojování životních potřeb žalobkyně či vztahu žalobkyně k předmětné nemovitosti a které by například svědčily o tom, o jak významnou část majetku žalobkyně se v řízení jednalo a jakým způsobem zatím žalobkyně uspokojovala své životní (tedy i bytové) potřeby, tedy co bylo pro žalobkyni v řízení v sázce. Ostatně žádná konkrétní skutková zjištění v tomto směru neučinil ani odvolací soud, pouze ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitosti měl hodnotu 2,275.000,- Kč, z čehož ovšem bez znalosti celkových majetkových poměrů žalobkyně nižší význam řízení pro žalobkyni dovozovat nelze. Navíc shora uvedený závěr odvolacího soudu vychází z nesprávné úvahy, že zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví se zvyšuje i majetek spoluvlastníka, a to v souvislosti se zvyšováním finanční částky na vypořádání spoluvlastnického podílu, a že je tak prodlužování řízení vlastně k jeho prospěchu. Na základě rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se majetkové poměry účastníků řízení (dosavadních spoluvlastníků) zásadně nemění, mění se pouze struktura jejich majetku (z vlastnictví věci na peníze či naopak). Obdobně nesprávná je i úvaha soudu prvního stupně, jestliže dovozuje prospěch žalobkyně z prodlužování řízení na základě toho, že se žalobkyně domáhá vůči druhému spoluvlastníkovi vydání bezdůvodného obohacení z užívání celé nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu, neboť v takovém řízení se domáhá pouze vydání toho, o co se na její úkor dříve druhý spoluvlastník obohatil.
Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné a řízení je navíc zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přistoupil dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. k zrušení rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o náhradě nákladů (§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
V rámci nového projednání odvolací soud posoudí věc v souladu se Stanoviskem (zejm. částí V. a VI.), další shora citovanou judikaturou, jakož i právními závěry vyjádřenými v tomto i předchozím rozsudku dovolacího soudu, kterými je vázán (§226 odst. 1 ve spojení s §243g odst. 1 částí věty první za středníkem o. s. ř.). Bude přitom zejména respektovat, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Z odůvodnění rozsudku musí být zřejmé, k jaké základní částce odvolací soud dospěl a jakou měrou podle něj jednotlivá kritéria přispěla k procentuálnímu zvýšení či snížení základní částky, a to vždy na podkladě konkrétních skutkových zjištění. Přitom se odvolací soud vyvaruje shora vytčeného nesprávného hodnocení, jakož i vad řízení.
Podle §243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu