ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.425.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 425/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně CF FLOP, s. r. o. , se sídlem v Brně, Nejedlého 11, identifikační číslo osoby 646 08 565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 178.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 117/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2014, č. j. 51 Co 273/2014-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti (potvrzující části) shora v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud shora v záhlaví citovaném rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. února 2014, č. j. 25 C 117/2012-45 (dále již „soud prvního stupně“) ve výroku III., kterým byla částečně zamítnuta žaloba o zaplacení 178.500,- Kč s příslušenstvím, ve výroku I. o zastavení řízení co do částky 46.300,- Kč, a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podanou žalobou se dovolatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 178.000,- Kč za nemajetkovou újmu dle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), způsobenou jí údajně nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení způsobené průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 9/2006 o zaplacení částky 86.000,-Kč s příslušenstvím, kde byla v procesním postavení strany žalující a J. M. v procesním postavení strany žalované (dále již „namítané řízení“).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že v tomto řízení žalobce uplatnil nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 7. června 2011 ve výši 178.000,- Kč, nicméně věrohodně nedoložil, že by požadoval u žalované při předběžném projednání nároku u žalované více než 131.700,- Kč. Namítané řízení neprobíhalo plynule a bylo zatíženo průtahy řízení.
Soud prvního stupně proto řízení co do částky 46.300,- Kč (tj. rozdílu uplatněné částky 178.000,- Kč a uvedené částky 131.700,- Kč) zastavil s ohledem na ustanovení §14 odst. 1 a 3 OdpŠk, s odvoláním na ustanovení §103 a §104 odst. 2 o. s. ř.
Soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že žalobkyni náleží odpovídající a přiměřená kompenzace ve výši 46.875,- Kč s příslušenstvím v důsledku konkrétních zjištěných průtahů v namítaném řízení.
Proti shora v záhlaví citovanému rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež podle svého obsahu směřuje do té části výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III.
Dovolatelka ve svém rozsáhlém dovolání uplatnila následující námitky a citace judikatury:
1. písm. a) odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku významu namítaného řízení pro žalobkyni v rozporu s judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 675/2013, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 a sp. zn. 30 Cdo 1602/2001);
písm. b) a dále proto, že vzal nesprávně v úvahu z hlediska hodnocení významu namítaného řízení pro žalobkyni, že vede u tohoto soudu proti žalované další řízení (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. července 2001, sp. zn. I. ÚS 1938/11, a ze dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11);
2. samotná délka reparačního řízení v této věci v trvání téměř čtyř let je nepřiměřeně dlouhá (viz např. Apicella či Gloha a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2011, část VI.);
3. napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I ÚS 1938/2011);
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk. Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Ohledně právní otázky č. 1 písm. a) dovolací soud shledal, že není opodstatněná, neboť naopak odvolací soud odmítl vzít v úvahu snížení významu řízení pro žalobkyni, jak navrhovala žalovaná.
Pokud jde o námitku pod č. 1 písm. b), že odvolací soud při posuzování kritéria uvedeného v ustanovení §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk vzal v úvahu z hlediska hodnocení významu namítaného řízení pro žalobkyni, že vede u tohoto soudu proti žalované další řízení, Nejvyšší soud konstantně judikuje, že okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit jeho v přístupu k jednotlivým řízením tím, že nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu a rovněž ho lze zohlednit v rámci kritéria jednání poškozeného během řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. červena 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013). Pokud odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce vedl a vede u tohoto soudu proti žalované velké množství soudních řízení, nečiní tak v rozporu s čl. 37 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, protože tyto skutečnosti jsou mu známy z jeho úřední činnosti, a proto je podle ustanovení §121 o. s. ř. není třeba prokazovat (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Další dovolatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu k uvedené právní otázce není z hlediska uvedeného uplatněného dovolacího důvodu právně významná, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění, není s touto judikaturou v rozporu.
Dovolací námitka č. 2 nemá oporu v podrobném odůvodnění této právní otázky v rozsudku odvolacího soudu, který v této souvislosti uvedl, že žalobkyně přehlíží, že délka tohoto odškodňovacího řízení byla poplatná tomu, že bylo třeba vyčkat rozhodnutí o dovolání podané v rámci namítaného řízení, když usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, čj. 33 Cdo 540/2012-214 nabylo právní moci 31. března 2013. Lze tak mít za to, že k průtahům v řízení před soudem prvního stupně nedošlo a žalobkyně byla již vyhovujícím výrokem odškodněna i za období do rozhodnutí dovolacího soudu. Tyto závěry odvolacího soudu mají rovněž oporu v obsahu procesního spisu.
Opodstatněná není ani dovolací námitka č. 3, neboť dovolací soud shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou velice podrobně, pečlivě a přesvědčivě odůvodněná v souladu se zásadami obsaženými v §157 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatelky nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu