ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.429.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 429/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. L. , zastoupené Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou branou 12, proti žalované I. K. , zastoupené Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 438/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. 25 Co 414/2012-335, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. 25 Co 414/2012-335, se ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i v části výroku I., jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2012, č. j. 38 C 438/2007-244, o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2012, č. j. 38 C 438/2007-244, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí A. L. (manžela žalobkyně) ve společném jmění zůstavitele a žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. června 2014, č. j. 25 Co 414/2012-335, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované. Odvolací soud stran potvrzení nákladového výroku uvedl, že: „Rozhodl tak i po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), neboť úkony právní služby byly učiněny ještě před jejím zrušením. Vzal přitom v úvahu hledisko přiměřenosti a legitimního očekávání účastníka řízení.“ I přes skutečnost, že žalovaná prostřednictvím svého advokáta při odvolacím jednání konaném dne 3. června 2014 argumentovala, že: „Vzhledem k tomu, že nemovitost byla znalcem oceněna částkou 6.995.575,40 Kč, tvrdí, že odměna by měla vycházet z tohoto punkta, tedy jako předmětu sporu, který je penězi ocenitelný“ , odvolací soud na tuto argumentaci v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku nijak nereagoval a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil následovně:
„O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř., neboť i v této fázi řízení byla žalovaná plně procesně úspěšná. Její náklady jsou tvořeny odměnou za právní zastoupení podle §9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby a 2.500,- Kč), a paušální náhradou podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 5.600,- Kč, včetně 20 % DPH činí celková výše nákladů vynaložených žalobkyní (zjevně míněno žalovanou) částku 6.720,- Kč.“
Do předmětných výroků označeného rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Zpochybňuje jednak správnost části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, neboť v tomto směru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). V době, kdy odvolací soud rozhodoval, byla vyhláška č. 484/2000 Sb., Ústavním soudem České republiky (dále již „Ústavní soud“) již zrušena, a proto odvolací soud měl náhradu nákladů řízení dovolatelce přiznat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ohledně výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud pak rovněž rozhodl chybně podle §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když předmětem řízení byly nemovité věci penězi ocenitelné, jejichž cena byla v řízení zjištěna.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil v dovoláním napadeném rozsahu předmětné nákladové výroky, případně aby je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. na prvoinstanční náklady řízení by byla v rozporu s principy materiální spravedlnosti a demokratické právního státu spočívajícího v předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, vyjádřila se žalobkyně i k meritu věci a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že z obsahu podané dovolání je zřejmé, že dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů prvoinstančního řízení, a dále pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je – jak bude rozvedeno dále - opodstatněné.
Odvolací soud správně zaznamenal dosah plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž došlo (dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, kterážto skutečnost nastala dne 7. května 2013, kdy byl uvedený nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2013 Sb., v částce 52) ke zrušení již shora označené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a správně vyvodil, že je zapotřebí při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupovat ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pominul však, že je-li odvolacím soudem po dni 7. května 2013 přezkoumávána správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení za zastoupení advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 k onomu nálezu uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za právní zastoupení účastníka advokátem lze rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. závěry vyjádření v R 73/2013, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Potvrdil-li odvolací soud jako správný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení dovolatelky vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Protože bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud byl povinen přihlédnout i k případným (jiným) vadám, jež zatěžují odvolací řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Za takovou vadu lze spatřovat okolnost, že odvolací soud vůbec nereagoval na právně významnou argumentaci dovolatelky v odvolacím řízení týkající se penězi ocenitelného předmětu řízení s odkazem na zpracovaný znalecký posudek. Nejvyšší soud přitom např. v usnesení ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, vyložil, že požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá povinnost nalézacího soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s některou z takových námitek nevypořádal přesvědčivým způsobem, ačkoliv řešení takovéto námitky může být pro výsledek řízení určující (k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo sp. zn. 30 Cdo 449/2014), zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném nákladovém výroku II. není z vyložených důvodů správné, přičemž nebyly naplněny podmínky pro změnu rozhodnutí ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupil k vydání tohoto kasačního usnesení a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu