ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4672.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4672/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. , IČ: 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 567.148,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 177/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, č. j. 20 Co 443/2012-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 13. 7. 2012, č. j. 15 C 177/2011 – 77, v části, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 182.400,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II napadeného rozsudku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 18.000,- Kč s úrokem z prodlení, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud tak učinil poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 30 Cdo 1532/2013 – 129, k dovolání žalobkyně předchozí rozsudek odvolacího soudu ve věci částečně zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému řízení.
Výše uvedených částek se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 207/95.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobkyně v dovolání pouze zopakovala námitky, které již uvedla v dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 20 Co 97/2012 – 55, a ohledně kterých dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. 10. 2013, č. j. 30 Cdo 1532/2013 – 129, konstatoval, že přípustnost dovolání založit nemohou.
Nejvyšší soud (ačkoliv nyní postupoval podle znění o. s. ř. účinného od 1. 1. 2013) nemohl než dospět ke stejnému závěru jako ve svém rozsudku č. j. 30 Cdo 1532/2013 – 129, na který v podrobnostech odkazuje, a totiž že žalobkyní vymezené otázky nemohou přípustnost dovolání založit.
Otázku počátku rozhodného období délky řízení svědčícího žalobkyni posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího (srov. část III. odstavec 1/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Výši základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení se Nejvyšší soud až na výjimky nezabývá, stejně tak Nejvyšší soud neposuzuje, o kolik procent měl odvolací soud zvýšit základní výši zadostiučinění pro postup orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Co se týče námitky, že samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé a základní částka zadostiučinění měla být proto zvýšena, odvolací soud v rozsudku č. j. 20 Co 443/2012 - 102 (na který v napadeném rozhodnutí odkazuje), dospěl k závěru, že samotné kompenzační řízení vedené pod sp. zn. 15 C 177/2011 je přiměřené délky. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že rovněž závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014). Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřihlédl k tvrzení žalobkyně, že ve věci již dříve probíhalo jiné kompenzační řízení pod sp. zn. 16 C 10/2005, které bylo soudem „odmítnuto“, neboť toto tvrzení uplatnila žalobkyně v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř poprvé až v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu