ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1532.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1532/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. , IČO 646 08 565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 567.148,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 177/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 20 Co 443/2012-102, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 20 Co 443/2012 – 102, se v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 200.400,- Kč s příslušenstvím, úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 166.000,- Kč od 25. 6. 2011 do 1. 4. 2012 a úroku z prodlení ve výši 7,75 % od 25. 12. 2011 do 22. 7. 2012 a ve výši 0,25 % od 23. 7. 2012 do zaplacení z částky 44.600,- Kč, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 15 C 177/2011 – 77, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 411.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 18. 11. 2011 do zaplacení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení zahájeného u Okresního soudu v Břeclavi a následně vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 207/95 jako věcně příslušného soudu (dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé ohledně částky 200.400,- Kč s příslušenstvím, úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 166.000,- Kč od 25. 6. 2011 do 1. 4. 2012 a úroku z prodlení ve výši 7,75 % od 25. 12. 2011 do 22. 7. 2012 a ve výši 0,25 % od 23. 7. 2012 do zaplacení z částky 44.600,- Kč potvrzuje, ve výroku II. rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 44.600,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 23. 7. 2012 do zaplacení, a ve výroku III. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Společnost AURELIA spol. s r.o. se v posuzovaném řízení zahájeném dne 1. 3. 1993 u Okresního soudu v Břeclavi domáhala zaplacení částky 430.210,- Kč s příslušenstvím jako nároku na zaplacení stavebních prací po odstoupení od smlouvy o dílo. Po podaném odporu proti platebnímu rozkazu vyslovil Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 1. 3. 1995 svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému soudu v Brně. Usnesením ze dne 1. 7. 1998 soud vyzval žalovaného k vyjádření a zdůvodnění odporu. Dne 14. 1. 1999 oznámila žalobkyně soudu postoupení žalované pohledávky. Na třetím jednání ve věci byl vynesen rozsudek ze dne 4. 6. 2002, č. j. 19 Cm 207/95-158, kterým byla žaloba zamítnuta. Na základě odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 11. 2003, č. j. 2 Cmo 566/2002-183, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně následně prováděl úkony směřující k doplnění dokazování včetně žádosti o provedení výslechu svědků v rámci dožádání. Na jednání konaném dne 31. 5. 2005 byl vynesen rozsudek č. j. 19 Cm 207/95-331, kterým byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 430.210,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 22. 12. 1992 do zaplacení, co do zbývající části úroku z prodlení byla žaloba Krajským soudem v Brně zamítnuta. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2005, č. j. 2 Cmo 384/2005-392, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Po opakovaně nařizovaných a odročovaných jednáních a po rozhodování o námitce podjatosti soudce a o návrhu na uložení lhůty k projednání a rozhodnutí věci vznesených žalobkyní, ustanovil Krajský soud v Brně ve věci znalecký ústav k vypracování znaleckého posudku. Dne 11. 2. 2009 pak vynesl rozsudek č. j. 43/19 Cm 207/95-801, kterým žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 7. 2009, č. j. 14 Cmo 86/2009-896, který nabyl právní moci dne 1. 9. 2009, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Dne 27. 10. 2010 bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a dne 24. 8. 2011 byla odmítnuta její ústavní stížnost.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že za počátek řízení ve vztahu k žalobkyni je nutno považovat den 14. 1. 1999, kdy žalobkyně soudu oznámila přechod žalované pohledávky v důsledku jejího postoupení, za konec řízení pak den 24. 8. 2011, kdy bylo vydáno poslední rozhodnutí v posuzovaném řízení. Pro výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně stanovil základní částku 15.000,- Kč za první dva roky a za každý další rok trvání řízení. Neshledal důvody pro zvýšení zadostiučinění, když kompenzační řízení nepovažoval za nepřiměřené dlouhé. S ohledem na skutkovou složitost věci snížil výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu o 20 %, zohlednil rovněž postup soudů během řízení, a to zvýšením zadostiučinění o 20 %, dále zvýšil přiznávané zadostiučinění o dalších 10 % s ohledem na aktivní zájem žalobkyně o průběh řízení a konečně zadostiučinění zvýšil o dalších 10 % při zohlednění výjimečně dlouhé doby trvání posuzovaného řízení. Význam předmětu řízení pro žalobkyni ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), hodnotil jako standardní. Dospěl tedy k přiznání finančního zadostiučinění ve výši 44.600,- Kč s příslušenstvím, když žalovaná žalobkyni v rámci předběžného uplatnění nároku uhradila již 166.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do celého jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že k cesi pohledávky na žalobkyni došlo již 20. 12. 1995 a tímto dnem žalobkyni stíhají dopady nesprávného úředního postupu. Nesouhlasí se snížením základní částky zadostiučinění za první dva roky řízení za situace, kdy prvé dva roky řízení probíhaly již v době od 1. 3. 1993 do 28. 2. 1995. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu o složitosti řízení, kdy namítá, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy z důvodu opakovaných vad a chyb v řízení, byl vypracován pouze jeden znalecký posudek, svědci byli vyslýchání až po 9 letech od zahájení řízení. Namítá, že žádost o odškodnění nemajetkové újmy podala u žalované již dne 24. 6. 2011 a že soud pochybil při určení počátku doby prodlení. Dále napadá nesprávný výpočet výše odškodnění i nesprávnost samotné základní částky odškodnění ve výši 15.000,- Kč, a to především ve vztahu k délce kompenzačního řízení. Soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, když toto kompenzační řízení je nutno posoudit spolu s 5 roky předchozího kompenzačního řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 10/2005. Žalobkyně tvrdila zvýšený význam řízení, soud nezhodnotil kriterium postupu soudu v řízení, v opačném případě by musel zvýšit přiznané zadostiučinění o 100 %. Žalobkyně konečně poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nedostatečné zjištění skutkového stavu. Soud měl vypočtený základní nárok zvýšit o minimálně 100 %, když za kritérium délky řízení měl soud nárok zvýšit o 10 – 20 %, za postup státních orgánů o 50 – 100 %, za význam věci pro žalobkyni o 20 % a za postup žalobkyně v řízení o 20 – 30 %.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. 11. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 44.600,- Kč s příslušenstvím z této částky. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalobkyně v uvedeném rozsahu takovou osobou není, neboť bylo daným výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto v její prospěch. Dovolací soud proto dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné podle §243b odst. 5, §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné v té části, v níž je napaden potvrzující výrok rozsudku soudu odvolacího ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazované stanovisko a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Posouzení otázky, zda lze žalobkyni jako postupníkovi přičítat při posuzování celkové délky řízení i dobu posuzovaného řízení, ve které byl účastníkem řízení ještě původní věřitel žalované pohledávky, napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává. Shledal-li odvolací soud, že teprve ode dne 14. 1. 1999, tedy od okamžiku, kdy žalobkyně oznámila soudu přechod žalované pohledávky v důsledku jejího postoupení, jí mohla začít vznikat následkem nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nemajetková újma, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 /dále jen „Stanovisko“/, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Žalobkyně při závěru o tom, že na ni spolu s pohledávkou přešel i nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, přehlíží, že tento nárok je úzce spjat s osobou poškozeného, a z toho důvodu jej převést nelze.
Ohledně námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a založit tak přípustnost dovolání. Pouze výjimečně lze uvažovat o použití jiné základní sazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a Stanovisko, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), což však není případ žalobkyně. Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to i za situace, kdy posuzované řízení trvalo více než 12 let, a za situace, kdy délku kompenzačního řízení posoudil jako přiměřenou a k tvrzení žalobkyně o předchozím kompenzačním řízení nepřihlédl z důvodu jeho uplatnění v rozporu s ust. §205a odst. 1 o. s. ř., nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobkyně s posouzením otázky složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy odvolací soud přihlédl ke skutkové složitosti věci a potřebě obsáhlého dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, část. IV. Stanoviska). Ani v otázce posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 3 o. s. ř.), pokud odvolací soud posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standardní za situace, kdy žalobkyně žalovanou pohledávku z obchodní činnosti odkoupila v průběhu posuzovaného řízení (viz část IV. Stanoviska).
Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 3 o. s. ř.), pokud odvolací soud zohlednil nastalé průtahy v posuzovaném řízení i skutečnost, že věc byla přikázána jinému soudci soudu prvního stupně z důvodu zásadních procesních pochybení (srov. část IV. Stanoviska).
Zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému rozsudku pak ani otázka posouzení práva na úrok z prodlení, neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. část VII. Stanoviska), když odvolací soud přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem podle §14 OdpŠk, za situace, kdy dřívější uplatnění nároku podle §14 OdpŠk žalobkyně v řízení neprokázala.
Žalobkyně dále za otázku zásadního právního významu označuje to, zda je možno považovat za složitost řízení již skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Odvolací soud dospěl k závěru, že věc byla po skutkové stránce nepochybně složitější, což se projevilo v potřebě obsáhlého dokazování. Na posouzení otázky položené žalobkyní tak rozsudek odvolacího soudu nespočívá, což ji diskvalifikuje z úvahy o zásadním právním významu napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda je na místě krátit základní částku odškodnění za první dva roky řízení v případě, že se odškodnění domáhá právní nástupce původního účastníka řízení, když závěr odvolacího soudu ohledně ní je jiný, než jaký byl dosažen v judikatuře dovolacího soudu.
V části VI. Stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že považuje za nezbytné při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené ve Stanovisku za jeden rok řízení, tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).
Jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení tedy spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat, a tudíž by nebylo správné přičítat za každý tento rok v počáteční fázi řízení částku 15.000,- až 20.000,- Kč. Uvedené krácení však není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné. V době, kdy žalobkyně vstoupila do řízení, trvalo posuzované řízení již více než 5 let, proto nebyl dán důvod pro krácení částky z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, neboť je zřejmé, že počáteční doba řízení již byla překročena.
V této dílčí otázce proto považuje Nejvyšší soud právní posouzení odvolacího soudu za nesprávné a dovolání žalobkyně za důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ani žalobkyní namítanou nepřezkoumatelností odůvodnění napadeného rozsudku.
V případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet k námitkám proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 200.400,- Kč s přísl., úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 166.000,- Kč od 25. 6. 2011 do 1. 4. 2012 a úroku z prodlení ve výši 7,75 % od 25. 12. 2011 do 22. 7. 2012 a ve výši 0,25 % od 23. 7. 2012 do zaplacení z částky 44.600,- Kč, zrušil. Podle §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž navazující výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení. Podle §243b odst. 3, věta první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. října 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu